Priority zákona o myslivosti

Po dlouhých letech „testování terénu“ potřebnosti novely zákona o myslivosti se letos, zdá se, konečně dočkáme. Novelizace tohoto zákona je zahrnuta jak do letošního legislativního plánu ministerstva zemědělství, tak vlády. Novela je přitom nanejvýš potřebná.

Nutných změn v zákonu je totiž celá řada, v tom ale tkví velké riziko při rozhodování, co je skutečně důležité a naopak čím se novela v zásadě ani nemusí zabývat. Již z dosavadních diskusí ale vyplývá, že v prioritách nejen že není jasno, ale dokonce jsou za ně považované zástupné problémy. Tím největším je zcela nepochybně diskuse o stanovení minimální výměry honiteb, což je pozůstatek předlistopadového a částečně i polistopadového pojetí myslivosti, které nebylo tehdy ani dnes ničím jiným, než politickým rozhodnutím bez praktické vazby na myslivost samotnou. Paradox diskuse o velikosti honiteb navíc vystupuje do popředí stále výrazněji s pokračující neprostupností krajiny, která honební pozemky „rozkrájela“ v řadě lokalit na tak malé plochy, že není v praxi možné respektovat „tabulkové“ velikosti teritorií zvěře. Nehledě na to, že je z podstaty věci nesmyslem úředně přikazovat alespoň stále ještě částečně svobodné zvěři, v jak velké lokalitě se „musí“ pohybovat. Jinými slovy – novela by se vůbec neměla zabývat velikostí honiteb ani argumentací vycházející z teritorií zvěře jakožto parametru honiteb.

Klíčovou prioritou novelizace je naopak úprava práv vlastníků honebních pozemků ve vztahu k jejich nájemcům. Je zcela zřejmé, že současný vztah je neudržitelný, a to z celé řady důvodů. Prvním z nich jsou pravidla pro konání valných hromad honebních společenstev, a to jak pravidla pro jejich svolávání, tak i průběh, která je nutno změnit ve prospěch vlastníků pozemků. I když i současná podoba zákona vlastníky teoreticky neopomíjí, v praxi je tomu zcela naopak. Druhou zásadní prioritou je zreálnění pozice polních honiteb, které tvoří dvě třetiny až tři čtvrtiny veškerých honiteb v ČR, aniž by to ale myslivecký zákon nějak zvlášť reflektoval. Dalším důležitým procesem je možnost vyjímání honebních pozemků z honiteb, mimo jiné i jako nástroj k zachování vyšší biodiverzity v krajině a samozřejmě jako odraz práv vlastníků svobodně nakládat se svým majetkem. Stejně tak je nutné zformulovat rámec pravidel pro existenci „profesionálních myslivců“ jakožto standardní profese, na rozdíl od stávajícího pojetí lidové myslivosti. Je přitom nutné podotknout, že profesionalizaci myslivosti není správné chápat jakožto nežádoucí konkurenci „klasických“ myslivců, ale jako důsledek vývoje v myslivosti v ČR zejména v poslední době, mimo jiné ve vazbě na legální byznys s nabídkou, prodejem a přípravou pokrmů ze zvěře. To mimo jiné souvisí s rozšířením pravomocí dozorových orgánů v působnosti ministerstva zemědělství na otevřená stravovací zařízení (zejména restaurace a další podniky, kde se zvěř zpracovává a připravují se z ní pokrmy), a s postupným obecně rostoucím zájmem spotřebitele o potraviny a pokrmy ze zvěře. Což fakticky znamená, že zákon o myslivosti nelze dnes zužovat pouze na lidový lov zvěře a podmínky s ním související, ale je nutné jej rozšířit i do oblasti potravinářství, alespoň prostřednictvím v zákoně jmenovaných odkazů na navazující prováděcí vyhlášky.

Téměř by se chtělo říci, že stávající zákon by bylo třeba prakticky zcela předělat nebo dokonce napsat zákon úplně nový. To ale zřejmě nebude v silách ani jedné ze zájmových organizací, které v oblasti myslivosti působí, a ani v silách stávajícího ministerstva zemědělství nebo zemědělského výboru parlamentu. I proto bude velmi nutné dojít k nějakému životaschopnému kompromisu, který by nerozdýmal neustále doutnající plamínek konfliktů v naší myslivosti. Mohla by k tomu být – za určitých okolností – vhodná doba – v zákonodárných orgánech v současné době sedí určitě méně lidí spojených s různými zájmovými mysliveckými skupinami než v minulosti, což vytváří předpoklady na větší odstup od problematiky a možné objektivnější posuzování novelizovaných ustanovení. Na druhou stranu je absence kontinuity rizikem větších manipulací. Základním nástrojem k omezení takových rizik je přitom vždy jasná představa, jak by měl vypadat cílový stav. Což ovšem nemá vůbec nic společného s minimální výměrou honiteb – a z toho by měli alespoň pro začátek všichni vycházet.

Petr Havel