Faremní environmentální plány z hlediska neziskové organizace Juniperia - Na čem lze stavět

Pojem faremní environmentální plán se do širšího povědomí zemědělské veřejnosti dostal v souvislosti s přípravou aktuálního Programu rozvoje venkova. Tehdy byl zamýšlený jako povinná součást vstupu do agro-environmentálních titulů na ošetřování TTP ve zvláště chráněných územích (CHKO apod.). Faremní plány nakonec nebyly zavedeny a od té doby utichla veškerá diskuse, zda a jak tento potenciálně užitečný nástroj rozvíjet a využívat ve prospěch našeho zemědělství i přírody.

Epizodní záměr začlenit faremní plán do agro-environmentálních opatření (AEO) mohl působit jako nedomyšlená snaha o zavádění nových nepotřebných postupů. Myšlenka faremních environmentálních plánů u nás však stojí na podstatně bytelnějších základech.

Prvotní inspirace pochází ze zahraničí. Některé země (např. Rakousko či Anglie) dlouhodobě používají faremní plánování jako podpůrný nástroj k optimalizaci agro-environmentálních managementů na farmě, neboli k takovému rozložení, které zemědělec bez problémů zvládne a v rámci těchto možností je co nejprospěšnější pro přírodu. Faremní plány se v zahraničí využívají též jako součást certifikačních schémat garantujících pozitivní dopad zemědělství na životní prostředí (např. LEAF, Conservation Grade Farming). A především jsou v daných zemích k dispozici odborníci, kteří nezpracovávají pouze faremní plány, ale jsou schopni vypomáhat s řadou dalších záležitostí týkajících se vlivu zemědělství na životní prostředí.

Krátce po vstupu ČR do EU začaly s metodou faremního plánování experimentovat i nevládní organizace zaměřené na propojování zemědělství a životního prostředí. Toto prvopočáteční úsilí bylo logicky zaměřené na základní otestování rozsahu a obsahu faremního plánování v našich podmínkách – kolik jakých odborníků do procesu vůbec zapojit, jaké činnosti bude faremní plánování obsahovat (terénní posouzení farmy, seznámení s hospodařením, průběžná komunikace s farmářem o návrzích atd.), které informace začlenit do výsledného dokumentu apod.

Na tyto základy navázala práce neformální pracovní skupiny při ÚZEI, která se od r. 2009 zabývala odbornou přípravou nových AEO. Jedním z úkolů bylo též sjednotit a zjednodušit metodický přístup k faremnímu plánování a navrhnout jej tak, aby mohl podporovat vstupy do AEO v příštím plánovacím období 2014+. Postup faremního plánu musí být standardizován tak, aby zpracovatel v přiměřeně krátkém čase zvládl shromáždit veškeré podstatné informace, měl k dispozici vodítka pro vytváření vhodného návrhu a jednoduše sestavil výstup srozumitelný pro zemědělce, který s ním upraví až do podoby výsledného kompromisu. Výsledkem pracovní skupiny tedy byl ucelený návrh metodiky a výstupu, ale také základní „učebnice“ pro zpracovatele a 12 otestovaných faremních plánů.

Obě tyto fáze vývoje měly jedno společné – jen na minimum faremních plánů bylo navázáno reálným vstupem do AEO, neboť to vzhledem k již běžícím závazkům nebylo mnohdy ani možné. Návazným krokem v další fázi tedy bylo zpracování faremních plánů pro zemědělce vstupující aktuálně do agro-envi závazku, a to v letech 2015-2016. V rámci projektu proběhlo školení pro 16 odborníků, z nichž každý následně zpracoval jeden faremní plán pro vybranou farmu.

I z výše uvedeného je zřejmé, že zázemí pro faremní plány není u nás dostatečné pro jejich plošnou implementaci. Klíčovou slabinou je především nedostatek odborníků schopných pokrýt problematiku environmentální i zemědělskou, resp. všeobecný nedostatek znalostí na rozmezí těchto oborů, který neumožňuje rychle a dostatečně vyškolit odborníky nové. Přes to přese všechno je zřejmé, že v některých případech faremní plány představují významné plus pro zemědělce i pro přírodu a máme v ČR alespoň elementární kapacity, jak spolupráci na některých farmách zajistit. Typickými farmami poptávajícími tento typ podpory jsou např. podniky v chráněných územích, které mají ve vrstvě ENVIRO vymezeno velké množství nadstavbových titulů. Na takových farmách je nutné hledat individuální řešení, které bude pro zemědělce přijatelné, ale přitom bude stále obhajitelné z hlediska dopadu na přírodu. O faremní plány se rovněž zajímají farmy nové nebo nově vstupující do environmentálních opatření (včetně např. greeningu). V neposlední řadě existují zemědělci, které zajímá přírodní hodnota jejich pozemků a kteří ji chtějí respektovat při hospodaření.

Pokus zavést faremní plány do politiky byl neúspěšný z pochopitelných důvodů. Není však důvod tuto metodu zcela odvrhnout a přestat se jí zabývat. Prazákladem této metody je totiž přesvědčení, že chceme-li, aby zemědělství mělo pozitivní vliv na životní prostředí, je třeba v tom zemědělcům intenzivně pomáhat. Vyzkoušeli jsme si, že i u nás to možné je.

Autor: Martin Střelec, pracovník neziskové organizace Juniperia