Máme jasný směr, víme, čím se lišíme, říká Jan Štefl

Další rozhovor s dalším členem předsednictva Asociace soukromého zemědělství, s Janem Šteflem, který je i jejím místopředsedou, jsme začali konstatováním, jak je smutné, že si u nás stále lžeme. Je to tvrdší vyjádření toho, že se věci nenazývají pravými jmény, a to jsou vlastně opravdu lži. Jenže když si někdo troufne mluvit přímo a otevřeně, riskuje, že se někoho dotkne. Dotkněme se tedy!

Podle Jana Štefla se sedláci liší od průmyslových velkozemědělců tím, že vycházejí z rodinného podnikání, z rodinného hospodaření. Chtějí žít a žijí na venkově, ve svém prostoru, v přírodě, mají k ní vztah, jsou k ní ohleduplní. A k tomu lze dodat, že tento vztah a šetrnost, to jsou vlastnosti zemědělským velkopodnikatelům nepochopitelné, neboť se nedají finančně vyjádřit. A pokud je chápou, tak spíš jen jako brzdu jejich snah kapitalizovat cokoli. Proto také nechtějí chápat úsilí Asociace, aby se dotace používaly na podporu rodinných hospodářství a ve prospěch krajiny, jak to deklaruje Společná zemědělská politika Evropské unie.

Už na počátku rozhovoru bylo patrné, že se něčím liší i sama rodina Jana Štefla. Co to je?

Hospodaříme totiž dvě rodiny, má a bratrova, i když jde nyní administrativně o tři firmy, podnikáme společně. Obě manželky, jsou to vysokoškolačky ekonomky, dělají účetnictví tak, aby viděly do všech firem, všichni jsme zastupitelní. Začínal jsem nejdřív hospodařit sám, ale jelikož jsem od začátku věděl, že je zemědělství rizikové, chtěl jsem ještě něco k tomu. Začal jsem s poskytováním služeb, mám vzdělání i bohatou praxi jako mechanizátor, brzo se přidal bratr, je také mechanizátor, ale za základ jsme vždy brali funkční komplexní statek. Obhospodařujeme zhruba 560 hektarů polí a luk, 12 ha lesa a vše je zařízené tak, aby statek prosperoval a byl soběstačný.

Naději vkládáme do pokračovatelů, našich synů. Oba mají střední zemědělskou školu, jeden už je bakalářem, druhý, ten můj, o vysoké škole uvažuje. Jeden přebírá více činnost obchodní, druhý tu zemědělskou. Pravda je, že vysokoškolské vzdělání není nutné, ale je výhodou, dá určitý nadhled a budoucí absolvent během studií získá čas, kterého posléze už tolik nebude. Obě dcery, má i bratrova, mají vysokou ekonomickou, což je také dobré, moje dcera je navíc ještě právničkou. V hospodářství sice nepracují, ale s rodinným podnikáním jsou stále spojené, zajímají se o něj a víme, že se na ně můžeme vždy spolehnout. 

Když už mluvíme o mladých, vidím, že dnešní mladí lidé už nejsou tak zatíženi a zničeni socialismem, jako my, co jsme jej zažili. Uvažují také na rozdíl od nás mnohem pragmatičtěji, v tom správném slova smyslu. V zemědělství fandím mladým začínajícím zemědělcům a v té souvislosti mě přímo rozčiluje byrokratická zátěž, kterou na ně valí od počátku jejich podnikání naše ministerstvo stejně jako skutečnost, že o jejich podpoře více mluví, než ji ve skutečnosti dělá. Například i na Slovensku mají mladí začínající vyšší přímé podpory.

A jak jste začínal vy?

Od malička mě bavila technika, těšilo mě jezdit s traktorem, s kombajnem, nákladním autem, se stroji. Když jsem studoval, všechny zkoušky jsem dělal v předtermínu, zodpovědně jsem na to lehnul jen proto, abych měl v létě tři měsíce čas být na polích. Těším se, že až hospodaření více předáme mladým, zase si rád sednu častěji za volant. Nu a se samotným sedlačením? Není jednoduché začínat a dělat vše sám, to by byl děs. Základní podmínka je mít dobrou rodinu. Zásadní roli mají manželky, mluvím i za bratrovu. Ženy mají obecně jiný pohled na věc, problém vidí z jiného úhlu. A to je dobře. Na začátku našeho podnikání jsme se všichni dohodli, že rodinné problémy budeme řešit každý doma a ve firmě budeme řešit problémy a chod firmy. To všichni stále ctíme, každý zodpovídá za svůj úsek, vzájemně se informujeme a zastupujeme. Moje manželka je mi velkou oporou i v podnikání, umí mi říct, že by se mělo to a to. Ano, musí se mi to někdy rozležet v hlavě, ale zpravidla se ukáže, že má pravdu. Dám na ni. Obecně platí, že úspěšný hospodář se naučí využívat názorů ostatních. Vždy si uvědomujeme, že se musíme nejdřív dohodnout, domluvit, a až pak se rozhodnout. V tom jsou rodinná hospodářství, jak se dnes říká rodinné farmy, úplně odlišné od jiných forem podnikání v zemědělství. A přispívá to stabilitě firmy, statku.

Neirituje ta selská odlišnost některé úředníky, popřípadě průmyslové zemědělce?

Snažíme se, tedy my, jako Asociace soukromého zemědělství, vnést jiný aspekt do toho úzce produkčního pohledu na zemědělství, které má naše ministerstvo. Aby bylo jasné, že smyslem a cílem zemědělství a hospodaření, nejen rodinného, není pouhá „intenzivní produkce“, tj. výdělek, ale i kultivace krajiny, vztahů v místě, v obci. Je to také v souladu s cíli EU, které naznačuje ve Společné zemědělské politice (SZP). U nás bohužel dochází k tomu, že se v legislativě využívá každé možné skulinky, jak překlopit rozhodování o penězích a dotacích tak, aby se dostaly do toho velkého produkčního podnikání. Je třeba nastavit mantinely, dát prostor podnikatelům a hospodářům, aby si v tom tržním prostředí, pokud možno, poradili sami. Nutit je k něčemu, i v dobré víře, to je chyba.  Jinak je to do budoucna špatně. 

To dobře znáte, účastňujete se jednání na ministerstvu zemědělství, kulatých stolů, kde se tyto problémy řeší...

Naštěstí před námi jednotliví ministerští úředníci nezavírají dveře, to je dobré, ale systém zase tak dobrý není. I když hodně často nakonec na návrhy Asociace dojde, ale není to hned. Uvedu příklad. Když se uvažovalo na jednom kulatém stole o řešení protierozních opatření, převzalo nakonec MZe naše návrhy, aby problémová území vytipovával  rastr v LPISu a sám zemědělec si pak upravoval a realizoval na jejich základě protierozní opatření, dobrovolně, a samozřejmě ve vlastním zájmu. A kdyby tak nekonal, pocítí to na dotacích. A když odmítne protierozní opatření vůbec dělat, bude následovat postih. Ovšem pak to znamená kontrolovat jen následky a to je jednodušší, než trápit všechny přílišnou byrokratickou prevencí. Žádný inspektor se nemusí harcovat preventivně na místo, vše je vidět i z výšky, krásně na elpisových mapách…

Nu, a když jsme se dotkli dotací?

 Asociace byla proti tomu, aby se dotace z Programu rozvoje venkova (PRV) mohly poskytovat na projekty do 150 milionů korun. To je zcela proti smyslu SZP. Usilovali jsme, aby se aspoň upřednostňovaly menší projekty (toto se nakonec u projektů díky Asociaci podařilo), malá hospodářství, malé podniky. Ovšem pravda je, že žádosti o podporu do výše jednoho milionu, a těch je nejvíc, úředníky nejvíce obtěžují, zatěžují a také to i špatně stíhají. Zásadním kritériem je výše čerpání evropských peněz a toho se snáze dosáhne s velkými projekty. Říkám, že se přece nemusí vyčerpat všechno, ale to, co se čerpá, musí být smysluplné. Snažíme se tedy aspoň dosáhnout toho, aby neobstál argument, že se to nestihne.

Dokreslující příklad z naší farmy: Hodlali jsme využít propagovaných dotací na zřizování a opravu rybníků. Máme dva malé rybníky a chtěli jsme obnovit bývalý třetí, měli jsme projekt na dotaci na odbahnění a úpravu hráze. Čekali jsme snad deset let, jestli bude vypsán nějaký odpovídající dotační titul. Dodnes se tak nestalo. Dotace jsou totiž pouze na rybníky nad dva hektary, ano, a to zase nahrává velkopodnikatelům v rybářství. Takže nic. Využili jsme připravený projekt a odbahnění a úpravu hráze jsme pořídili za své a za podstatně méně, než kdybychom museli pořádat výběrové řízení na dodavatele atd. A dali jsme vydělat místní firmě. Ano, my a spousta dalších sedláků si raději poradí sama, ale vyplácet velké peníze velkým prosperujícím firmám pod záminkou pomoci zemědělství a krajině, to je přece špatně!

A co ty stále s nostalgií vzpomínané tzv. Kubátovy dotace?

To byla velká pomoc, a bez velké administrativy. Pořídili jsme z nich tehdy dokonce dva traktory a přívěs a sazečku. Zásadní věci do začátku. Zadotováno bylo 80 %. To byla velká pomoc. Nicméně později jsme se neobešli bez půjček na stroje, na kombajny. A vidím to tak, že podobně jako tehdy my, by začínající měli dostat peníze prakticky na ruku, s tím, že možnost půjčit si by měla být až druhým krokem, až se trochu začne dařit. Za to bojujeme. To bychom rádi prosadili. Argumenty proti jsou, že přece mohou žádat o peníze z PRV, nebo si vzít úvěr, ale v tom se už člověk musí vyznat.  A navíc, zabřednout do toho byrokratického systému, to znamená ztrácet čas, který je potřeba k samotnému hospodaření.

Chtěl bych dále zdůraznit, že přímá platba kolem pěti tisíc na hektar, to není mzda, to je částka na to, aby byl sedlák trochu nezávislý na nepřízni počasí, na suchu, na mokru. Je to i na pokrytí rizika. Jsou to peníze dopředu, o kterých víme, že přijdou, se kterými je třeba počítat, nikoli jako s výdělkem, ale jako s jistotou, když se zase tak úplně třeba neurodí. Je to i platba za to, že zemědělec pečuje o krajinu a má s tím neproduktivní náklady. Je to stabilizující prvek zemědělského podnikání. Proto mi přijde poněkud nevkusné žádat přitom ještě o další příspěvky, tu na sucho, tu na mokro.

Jenže ono to ty průmyslové zemědělce svádí k úvaze, že to je nároková částka, kterou si zaslouží za to, že jaksi plní státní zakázku, že pečují o krajinu. Pak se ale stačí podívat ze silnice nebo z letadla, jakým způsobem tu krajinu mnozí doslova przní. Ale to bychom se dostali trochu daleko. Jak se může sedlák bránit rizikům podnikání?

Nejlépe se může sedlák bránit diverzifikací. Nebýt úplně závislý pouze na jedné komoditě, jedné činnosti. My jsme jeden čas měli i nákladní dopravu. Pak jsme rozšířili služby ostatním sedlákům. Opravujeme stroje, prodáváme náhradní díly. Razíme zásadu udržet si kvalitní lidi, a to znamená mít těch sezónních jen nejnutnější množství. Snažíme se, aby měli lidé práci i v zimě. Máme kombajny, které se přes zimu v teplé dílně celé rozeberou a pak dají dohromady, takže celou sezónu jezdí bez problémů. A to kupujeme kombajny starší, za třetinovou cenu nových. A vyplatí se nám to. Na sezónu k nám rádi přicházejí i studenti. Zkrátka jsme schopni provozovat a opravovat čtyři kombajny, čtyři lisy, i linku na svážení balíků, linku na brambory, linku na sena a senáže. Nu a máme samozřejmě kromě polí i výměru luk, ale i pole, která obhospodařujeme ekologicky. Dále paseme dobytek, máme kus lesa plus pár malých rybníků.

Jak je to doopravdy s tou Společnou zemědělskou politikou? Srozumitelně ji popsala například nedávno Milena Vicenová. Ze strany Asociace je slyšet pochopení a souhlas, od velkoagrární lobby v lepším případě rezervovaná vyjádření. Hovořil jste na toto téma s Philem Hoganem, že?

Ano, šlo o zářijovou schůzku evropského komisaře pro zemědělství Phila Hogana s nevládními zemědělskými organizacemi, které jsem se za Asociaci zúčastnil. Kromě ASZ se účastnili zástupci Agrární komory a Zemědělského svazu.

Podle Agrární komory se naše republika stala pouhým odbytištěm zemědělských produktů starých členských zemí, které nás díky různým skrytým dotacím válcují a kromě toho nás poškozují sankce přijaté vůči Rusku, dále nekalé praktiky obchodních řetězců a také zrušení kvót.

Já jsem řekl, že Asociace to vidí zcela jinak, vítáme soutěž a uvědomujeme si, že EU představená Společná zemědělská politika upřednostňuje a podporuje mimoprodukční efekt zemědělství, vliv na krajinu, její údržbu a vliv na její obyvatelnost. SZP podporuje rodinná hospodářství.

V Evropě je dostatek potravin, nemá smysl chrlit to, čeho je dostatek, mít pak problém s odbytem a chtít inkasovat peníze na náhrady za neuskutečnitelný prodej. Řekl jsem, že se stačí podívat, jaká je u nás skutečná situace, kdy se malá hospodářství cítí ohrožena tlakem zemědělských velkopodnikatelů a jejich státem podporovanou expanzí. Stát sice říká, že je dobré na venkově žít, ale o podnikání zrovna nehovoří a podmínky pro ně svými činy ztěžuje. Jsme pro to vrátit se k návrhům plateb na první hektary, to má opravdový smysl a otevřít otázku zastropování přímých plateb tak jak tomu bylo v původním návrhu dotačních pravidel pro SZP. 

To Phil Hogan velmi dobře pochopil a dal za pravdu stanovisku Asociace soukromého zemědělství, což se pochopitelně Agrární komoře a Zemědělskému svazu moc nelíbilo. O tom ostatně hovoříme stále, že podporovat a dotovat nadprodukci je nesmysl. Proto také usilujeme o to, aby i veřejnost chápala snahy Asociace a vnímala smysl našich návrhů a úvah, a aby to chápala média, pro která je nejjednodušší pracovat s předloženými úředními čísly o čerpání dotací, ale už se nezabývat tím, komu jsou poskytovány, za jakým účelem a za jakých podmínek. Také se snažím, aby toto v celé šíři pochopili i samotní naši členové. A samozřejmě i naše ministerstvo zemědělství.

Je dobré si uvědomit, že výrobní potenciál polí, půdy je ve světě velký. Udržujme si ty možnosti naší země a půdy, ať jsme připraveni, nastane-li skutečná potřeba. Populisticky si lžeme, píše se o nesoběstačnosti v tom či onom, hovoří se pouze a jenom o zisku a o penězích, ale to podstatné, schopnost žít spolu, dorozumět se, něco tvořit pro společnost, mít živý venkov, krajinu a zemědělství, to se pomíjí.

Ano, to se do tabulek a grafů moc nacpat nedá…

Přesto jsme na tom podstatně lépe než před několika lety. ASZ se zúčastňuje rozhodujících jednání, takových, na nichž se přijímají zásadní stanoviska. Samozřejmě jsou situace, kdy si uvědomím, že je náš návrh neprůchodný a nemá smysl tlačit. Zatím. Ale na druhou stranu cítím jisté zadostiučinění, když jsou oprášeny naše dřívější návrhy s tím, že ty úřednické, od zeleného stolu, se neosvědčily. Byť je škoda zmarněného času. Na naše slova z 90 % dochází. Nicméně jsem optimista. Za dobré považuji také to, že se Asociaci podařilo navázat úzkou spolupráci s mnoha dalšími nevládními organizacemi, chovatelskými svazy, vlastníky půdy, malými podnikateli, apod.

Nuže, děkujeme za rozhovor, který jsme vedli na hospodářství pár kilometrů od Jindřichova Hradce v obci Domašín u Studené. Kouzelné místo, přes 600 metrů nad mořem, stále zde profukuje čerstvý vítr, krásné výhledy do klidné krajiny. Přestože poslední roky byly sušší, není zde zatím problém s vodou, nicméně i proto, že se s ní zde také i dobře hospodaří. Měli jsme možnost prohlédnout si celé hospodářství, pastvu zvířat, rybníky, nahlédnout do velké vytápěné dílny, kde se opravují stroje. Všude pořádek, a ne že by tu zametal vítr. 

Lze tedy jen přát, aby se dařilo a optimismus vydržel, jak Janu Šteflovi a jeho rodině, tak i všem sedlákům i těm, kdo snahy Asociace chápou a podporují.

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 8/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.