Jaroslav Hruška: „I velcí by měli zkusit hospodařit jako my a ověřit si, že se to vyplatí.“

Majitel farmy U Hrušků, oceněný v programu Pestrá krajina zlatou medailí za rok 2019, dále říká: „Všichni v Asociaci máme stejný zájem, aby naše česká krajina byla hezčí a pestřejší. Hovoříme o podpoře rodinných hospodářství, to je dobře, ale je škoda, že mezi sebou nemáme také někoho, kdo by měl nějaký velký podnik, a přitom by měl stejný náhled na hospodaření jako my.“

Pro ty, kdo si hned nevybaví oceněná hospodářství v programu Pestrá krajina, malá připomínka: Mgr. Jaroslav Hruška nepochází ze selského rodu, ale do krajiny jej přivedl zájem o ornitologii. S manželkou Miroslavou zakoupili na kraji Manětína historický statek, ten zrekonstruovali, a pořídili další objekty a pozemky, kde zachovali staré ovocné stromy vhodné k hnízdění ptáků. Vysazovali a vysazují nové stromy, založili vodní nádrže, sází stromořadí okolo cest a provozují moštárnu. Kromě toho chovají masný skot, ovce a různé drobné zvířectvo.

A co mají společného společného ptáci, ovoce a mošty? Blíže to Jaroslav Hruška vysvětluje: „S manželkou, kterou jsem také získal díky zájmu o ornitologii, jsme si položili otázku, proč ptáci v krajině nejsou? Ani zde v okolí, v takovém krásném místě? V krajině totiž nejsou stromy, není zde voda, nejsou zde cesty, které by krajinu zpřístupňovaly, a v korunách stromů a v keřích je vroubících by ptáci žili. Oslovil jsem komunální politiky se zájmem budovat cesty se stromy, obnovit historické, ale dnes rozorané cesty, a došel jsem pochopení. No a dnes v těchto stromořadích chodí lidé, a někteří staří vzpomínají, jaké to bývalo. A ptáci zde žijí, hnízdí u nás například i krutihlav, sovy, drobní ptáci. Zřídili jsme tůně, mokřad. Přišel k nám i bobr. Ukázal nám, jak udržet vodu v krajině. Je levný a ještě je zákonem chráněný. Je u nás vítán.“

To vypadá jako idylka. Je nějaká naděje, že by takovýto přístup k hospodaření a krajině mohl být inspirací pro nové sedláky? A že by počet hospodářství mohl nějak významně narůstat?

Vlastnictví půdy je u nás již vyřešeno, na jedné straně je řada rodinných hospodářství, která mají několik desítek až stovek hektarů, výjimečně více a pak velcí vlastníci, kteří využili situace v devadesátých letech, popřípadě velcí nájemci. Dnes nicméně o nějakém přerozdělení, omezení či nuceném prodeji nelze hovořit. Stát ale může a měl by stanovit podmínky, jak se má hospodařit, jakou krajinu chce mít a nedodržení pak také penalizovat, a rozhodně neposkytovat podporu plošně, bez ohledu na to, jak se hospodaří.

Je škoda, že mezi námi, tedy menšími farmáři, kteří hospodaříme na sto či dvou stech hektarech, není nikdo, kdo by reprezentoval skutečně velkou farmu, či firmu, která má tisícihektarovou rozlohu. Bylo by úžasné, kdybychom dokázali oslovit nějaký takhle velký subjekt, aby si vyzkoušel, jak dobře se dá hospodařit v pestré krajině, a pak by to mohl ukázat těm dalším velkým. Hospodaření v pestré krajině je ekonomicky výhodné, navíc zohledňuje ekologické nároky, a i jim bude dělat radost. Navíc je krásné, takže ho ocení i místní lidé. A určitě na tom nikdo neprodělá, i proto, že dotační politika je nastavena tak příznivě. A pokud půjde o člověka, který má ke krajině vztah a já jsem přesvědčen, že musí nějaký mít, když se zabývá zemědělstvím, zaujme ho to. Jestli pak chodí do přírody, tak výsledky na první pohled pozná! A uvidí, že jeho podnik náhle vypadá jinak a může se stát příkladem pro ostatní.

Máte nějaký tip? Na koho se obrátit?

Nemám, ale dám si za úkol obejít a oslovit sousedy, a nabídnout inspiraci. Nemusí se to povést, ale zkusit se to musí. Možná mají zemědělské společnosti či družstva nastavené své hospodaření jinak, mají jiné starosti, anebo je vůbec nenapadlo, že by takovéto hospodaření se stromy a vodou v krajině mohlo fungovat i u nich, nejen na menších půdních celcích.

Všichni jsme na stejné lodi a nezáleží tak na tom, jestli jsme velcí nebo malí, jsme všichni zodpovědní za českou krajinu, jak vypadá. Všichni produkujeme potraviny, sice každý to děláme trochu jinak, ale jsme na stejné lodi a musíme reagovat na to, co se v přírodě děje. Způsob hospodaření se dotkne a dotýká se nás všech, celé společnosti. Jen dopad činnosti toho, kdo hospodaří v malém, je výrazně menší, než dopady těch, kteří hospodaří na výměře několika tisíc hektarů. To je celá podstata problému.

Vy sám můžete potvrdit, že i nově příchozí s jasnou představou má šanci v krajině uspět a ukázat, že i onen pohled zvenčí může mít reálný základ a přinést úspěch. Ale asi to nebylo jednoduché, opustit práci ve městě…

Ale nakonec asi bylo. Možná to bylo i důsledkem poznání, jak se začal vývoj ve společnosti a státě ubírat divným směrem. A po čase se, bohužel, ukázalo, že se vymezily dvě protichůdně uvažující skupiny, a nyní jsme skoro svědky takové zákopové války. Ale to nemá budoucnost, takhle to nefunguje nikde, ani v politice. Takže pokud se na těchto tématech, tedy na způsobu slušného a ohleduplného hospodaření nedohodneme, nelze ani očekávat nějakou slušnou budoucnost.

Já jsem ochráncem přírody, už dlouho se angažuji v Českém svazu ochránců přírody a v České společnosti ornitologické. Zabývám se touto tematikou už hodně dlouho a je podle mě naprosto nepochybné, že životní prostředí zásadním způsobem ovlivňují tři subjekty: zemědělci, lesníci a vodohospodáři. Nikdo jiný nemá tak zásadní vliv na to, co se v krajině děje. Máme vědecky podložené teze i praktické návody, ale potřebujeme, aby je začal uskutečňovat i někdo velký. Pak bude šance, že to pochopí i další, kteří si začínají klást otázku, jak dál a lépe. A veřejnost by pak mohla vidět úspěch takovéhoto hospodaření v úplně jiném měřítku, než může vidět už dnes u mě, a mně podobných hospodářů na několika stovkách hektarů.

Také je třeba vyvrátit někdy vehementně šířený názor, že nás sedláci neuživí. Jsou přece historické zkušenosti, třeba z doby válečné, kdy by se bez českých sedláků jen těžko přežívalo. A to se týkalo i ostatních evropských zemí. Pokud se bude takto argumentovat, je to špatně a vyloženě cesta do pekel. Bezohledné velkozemědělské postupy však mají hrozný dopad na krajinu, a tedy na naše životní prostředí. Myslíme si, že jsme my, lidé, jako druh velice vyspělí, ale zapomínáme, že jsme stále jen živočišný druh a musíme mít co jíst, a také kde žít! V nějakém prostředí. Toto uvědomění se však vytrácí, jak lidé odcházejí do měst, kde žijí pohodlným, anebo i chudým městským životem, ale přestávají být v každodenním kontaktu s přírodou. Mají dojem, že si všechno mohou koupit, že to do obchodu samozřejmě někdo odněkud přiveze. A že teče voda z kohoutku, to považují také za samozřejmost. Ale kdo jde krajinou, vidí, že stromy schnou, a že velké lány přispívají k dalšímu vysušování.

A právě toto veřejnosti musíme říkat, protože většina lidí nemá šanci to vidět, nemohou to v plné šíři vnímat. Já mám štěstí, že mám nádherné povolání, chodím do terénu, kde žijí ptáci, kde je voda, kde je hmyz, a to jsou věci, které nejen mně nadchnou, které potěší i ostatní. A člověk přece potřebuje vidět něco krásného, potřebuje krásu, potřebuje relaxaci.

Jsme součástí přírody, o tom není pochyb. A to všechno krásné, to jsou věci, o které se svým nerozumem ochuzujeme. A přestože jsme bohatá společnost, o takovémto životě se našim předkům ani nesnilo, ztrácíme ty nejobyčejnější věci, které jsou krásné a jsou zadarmo. Nad tím se musíme zamyslet!

Jen takhle málo slov, ale tak důležitých, jsme si stačili říct po konferenci Pestrá krajina na České zemědělské univerzitě v poslední dekádě ledna.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.