Europoslankyně Michaela Šojdrová navštívila farmáře v Ústeckém kraji

Ve středu 26. února přivítali vybraní farmáři z Asociace soukromého zemědělství Litoměřice velice významnou návštěvu. Jejich hospodářství navštívila v doprovodu předsedy ASZ ČR a zároveň předsedy zdejšího regionu Jaroslava Šebka poslankyně evropského parlamentu za KDU-ČSL Michaela Šojdrová. V rámci návštěv chtěla osobně vidět a zhodnotit stav českého venkova. Při rozpravách s farmáři rovněž získávala podněty, na co se má v rámci své politické práce zaměřit, aby byli občané na venkově více spokojeni a neodcházeli za prací a lepším životem do měst.

Farma rodiny Hodovalových

Prvním navštíveným hospodářstvím byla farma rodiny Hodovalů v Počáplech. Otec současného farmáře začal hospodařit v roce 1993 na 13 ha v restituci vrácené půdy po JZD. Na farmě již hospodaří mladý farmář Jan Hodoval, který převzal farmu po svém otci v roce 2009 o výměře 30 ha. V začátku mu pomohla dotace pro začínající zemědělce, za kterou si pořídil první traktor. Farmář započal své podnikání s vizí, že současný osevní postup (skládající se z pěstování 10 až 15 druhů zeleniny, brambor, výkrmu 20 býků s vazným ustájením) se musí změnit, jelikož tento způsob hospodaření byl náročný na lidskou práci.

V současné době hospodaří na cca 100 ha v konvenčním režimu. Spektrum pěstovaných plodin je velice pestré. V rámci svého osevního postupu pěstuje obilniny (ozimou i jarní pšenici), cukrovou řepu, sóju, ředkev olejnou, mák ozimý i jarní a hrách. Již před povinným ozeleněním začal sám dobrovolně pěstovat na 90 % výměry meziplodiny. Je členem odbytového družstva Brassica, přes které odbytuje převážnou část své produkce. Odbytové družstvo se specializuje na skladování a odbyt obilovin a olejnin.

Na farmě investuje hospodář zejména do oprav budov, nákupu půdy a pořízení nové moderní techniky, která mu umožňuje rychlé a především kvalitní obdělání obhospodařovaných pozemků v agrotechnických termínech. Používáním moderní mechanizace šetří vláhu, snižuje náklady na hnojení, zlepšuje strukturu půdy. Veškerou výměru si farmář obdělává sám. Vypomáhá i okolním farmářům a ve volném čase se věnuje rodině. Dle jeho slov je základem farmy zdravá, biologicky aktivní a neutužená půda. Toho dosahuje pěstováním zlepšujících plodin (např. hrachu, ředkve olejné a svazenky), orbou, podrýváním a pravidelným organickým hnojením. Na obdělávanou půdu každoročně aplikuje 1300 t hnoje. Před používáním syntetických pesticidů dává přednost pesticidům biologickým. Základem pěstování je výběr zdravých odrůd, které nejsou náchylné na choroby. Vizí do budoucna je náhrada herbicidního ošetření plodin mechanickou kultivací veškeré výměry za použití opticky naváděné plečky, díky níž rostliny lépe hospodaří s půdní vláhou. Jan má s manželkou Kateřinou dva syny - Jana (2,5 roku) a Filipa (5 měsíců). Doufají, že se alespoň jeden ze synů rozhodne ve farmaření pokračovat.

Statek Vodňanský

Od Hodovalů zamířila paní europoslankyně do Blíževedel na prohlídku hospodářství rodiny Vodňanských. Statek byl původně poplužním dvorem patřícím k hradu pánů z Ronova. Později byl přebudován na renesanční tvrz. Od roku 1547 byl ve vlastnictví litoměřického biskupství. Po vzniku Československé republiky jej koupil jako zbytkový statek pradědeček nynějšího hospodáře Ericha Vodňanského. Na tehdejší poměry to bylo veliké hospodářství. V oblasti bylo německé osídlení. Prababička se cítila jako Češka a proto například v Blíževedlech financovala českou školu. V roce 1938 po zabrání Sudet poslala prababička své děti ke svým rodičům do Pelhřimova, aby mohly dál chodit do české školy. Německá správa však dala prarodičům podmínku, že pokud chtějí na statku zůstat a hospodařit, musí přijmout německé občanství a dát děti do německé školy. To by znamenalo, že se rodina musí poněmčit. To prarodiče odmítli, a proto jim byl statek zabrán a museli se vystěhovat do protektorátu. Hned po skončení války v roce 1945 se pradědeček na statek vrátil a začal na něm znovu hospodařit. Svého syna poslal na zemědělskou školu do Tábora s tím, že jednou statek převezme a bude pokračovat v hospodaření. Krátce na to, po únorové revoluci v roce 1948, musel však syn školu opustit a narukovat na vojnu k PTP. Statek byl znovu zabrán komunisty a převeden do nově vzniklého zemědělského družstva. Po sametové revoluci se Erichův dědeček (který byl té době již v důchodu) na zdevastovaný statek vrátil a začal ho opravovat. Erich Vodňanský studoval práva a ekonomii ve Vídni, ale ve volném čase jezdil dědečkovi na farmu pomáhat. Prvním krokem bylo získání dotace pro mladého začínajícího zemědělce. Začali nakupovat půdu a potřebnou techniku. Nyní jsou strojově zcela soběstační. Významným krokem k ekonomické stabilitě podniku bylo vybudování vlastních skladovacích kapacit, čímž se osamostatnili od společnosti AGROFERT a jejích dceřiných společností, které v oblasti vlastní všechna obilná sila. Nyní prodávají obiloviny v rámci střední Evropy. Statek se dál rozvíjí a jeho hlavním cílem je spojení zemědělské produkce na 550 ha s péčí o krajinu. Na vhodných pozemcích vysazují remízky a staré odrůdy ovocných stromů. 

Vzhledem k tomu, že rodina žila dlouhou dobu ve Vídni, vidí stále velký rozdíl v české a rakouské krajině, daný nejen historickým vývojem, ale ještě i dnes mnohdy rozdílným přístupem k půdě a jejímu obhospodařování. V České republice je stále možné vidět mnoho zdevastovaných a zanedbaných zemědělských staveb. To je do značné míry způsobeno zpřetrháním původních vazeb k půdě. Sedláci, kteří mají v dané lokalitě kořeny, zodpovědnost vůči svým předkům a vizi, že budou chtít farmu v budoucnu předat svým potomkům, mají jiné myšlení. Není to o tom, že by v zemědělství nebyly peníze, ale pouze o tom, kam ty peníze směřují. To, jaký venkov chceme mít, je významná celospolečenská otázka. Základ venkova by měl dle Ericha Vodňanského stát na rodinných farmách.

Agrofarma Radešín rodiny Majrichových

Následně jsme se s paní europoslankyní přesunuli na farmu rodiny Majrichových do Radešína. Pan Majrich s rodinou a okolními farmáři na nás čekali ve stylově vybudované společenské místnosti na farmě, kde diskutovali s paní Šojdrovou o aktuálních problémech českého zemědělství. Farmáři vyjádřili obavu nad aktuálním hromadným skupováním zemědělských podniků neznámými investory a byla zmiňována obava, že takový investor může farmy prodat někam do zahraničí, což by na venkov mělo velice negativní vliv.  

Diskutovalo se také o nastavení pravidel Společné zemědělské politiky a stanovení maximální hranice pro pobírání dotací. Paní europoslankyně se farmářů dotazovala, jak by si zastropování představovali, protože v ČR je střední podnik 1500 ha. Proto je nutné nalézt řešení, aby nové nastavení pravidel nezničilo vrstvu středních zemědělců. Dle předsedy Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslava Šebka mají někteří její členové také výměry okolo 2000 ha, ale přesto je třeba nějakou maximální hranici pro pobírání dotací zavést. 

Do celkové diskuse se vložil i místopředseda Asociace soukromého zemědělství okresu Litoměřice Daniel Pitek, který mimo jiné zmínil: „V Polsku, Maďarsku a v Rakousku je jiná, mnohem zdravější struktura zemědělství. V ČR je 30 000 zemědělských subjektů na celou republiku. Maďaři mají na srovnatelné výměře 600 000 zemědělských subjektů. Poláci mají statisíce zemědělských subjektů. Pak si jsou zemědělci schopni prosadit spoustu práv a výdobytků, protože už je to politická síla a voličská základna. To má následně dopady na život na venkově a na vzhled krajiny. Když je na vesnici pět sedláků, tak to tam úplně jinak žije, než když je jeden agrární podnik na celý okres. Je třeba najít moment, jak to změnit, abychom se vrátili ke kořenům. Jinak nebude zdravá krajina a venkov se bude vylidňovat a bude mrtvý. Budou tam pouze chalupáři z Prahy“.

Farmáři se shodli, že se z mnoha vesnic začínají stávat pouze ubytovny. Lidé přijedou z práce, vyspí se a jedou zase do práce. Vesnici nic nepřinesou. Noví obyvatelé, kteří se přistěhovali z měst, začínají starousedlíkům diktovat, že na vesnici nesmí kokrhat kohout, že tam nebude zavánět hnůj, problémem jsou také traktory, které v noci hlučí, nebo to, že jim kombajny ve žních zapráší bazén. Městskou část obyvatel na vesnici zajímají pouze určité problémy, největší prioritou je zejména kvalita a dostupnost připojení na internet. Starousedlíci jsou naopak členy hasičů, myslivců, v Sokole atd., což byla tradičně příležitost k tomu, aby se vesnice scházela. Dělají společné čarodějnice, hasičské soutěže, vychovávají mladé dobrovolné hasiče. Děti to baví, mají nějakou náplň a setkávají se u toho i rodiče. Tyto činnosti stát vůbec nepodporuje, což je veliká škoda.

Následně proběhla prohlídka farmy rodiny Majrichových, kteří hospodaří na cca 420 ha. Pěstují obilniny, mák, hořčici a kukuřici. Na farmě disponují rozsáhlými sklady pro tyto komodity a také posklizňovou linkou, na které v době naší návštěvy probíhalo čištění máku. Při této příležitosti dostala paní europoslankyně od pana Majricha tašku máku, jako vzorek, aby mohla doma v kuchyni vyzkoušet, jaký kvalitní a chutný mák jsou schopni tuzemští farmáři vypěstovat. Zpestřením exkurze na farmě byla prohlídka chovu ovcí, prasat, ale také jelenů a daňků.

Farma rodiny Štorových

V obci Radešín jsme se následně přesunuli na farmu rodiny Štorových. Rodina hospodaří na 110 ha. Paní Štorová je členkou obecního zastupitelstva a aktivně se zapojuje do organizace společenského života v obci. V rámci diskuse se paní europoslankyně seznámila se smutnou historií sedláků v obci v období padesátých let. Z obce bylo vystěhováno sedm sedláků. Rodiny dostaly večer dopis, že musí do 24 hodin opustit statek a ráno jim bude na dvůr přistaveno nákladní auto na věci, které si mohou vzít s sebou. Odvezli je na druhý konec republiky, dostaly zákaz vstupu do okresu a ztrátu občanských práv. Jeden sedlák se v obci oběsil a jednoho demonstrativně oběsila STB. Následně měla paní Štorová připravených několik fotografií, jak to vypadalo, když dostali statek po roce 1989 zpět a jak se snaží rodinný grunt postupně opravovat a nakupovat moderní techniku.

Agrofarma Radešínek

Poslední navštívenou farmou bylo hospodářství pana Nováka v Radešínku. Farmou nás provedl jeho synovec a snad budoucí pokračovatel Antonín Štěpanovský, který zde se svým dědečkem a strýcem žije. Rodina zde bez přestávky hospodaří od roku 1947, kdy se sem ze Studnice přistěhoval Antonín Kafka, který tu zakoupil stavení a 4,1 ha půdy. Nikdy nevstoupil do JZD, plnil dodávky, zažíval šikanu, ústrky a platil pokuty např. za to, že u cest sekal škarpy, aby měl dostatek krmení pro dobytek. Politický posudek „není socialistického smýšlení“ atd. si s sebou nesla ze škol i jeho vnoučata. Během devadesátých let rodina nerestituovala, ale možnosti svobodného hospodaření využila, přikoupila pole, stroje, postavila chlév, dům atd. Do roku 2010 byla hlavním zdrojem obživy produkce mléka pro mlékárnu. Dnes rodina hospodaří na 80 ha. Zabývá se rostlinnou výrobou (obiloviny, cukrová řepa, vojtěška) a chovem býků na výkrm, který sám o sobě velkou rentabilitu nepřináší, ale je zdrojem statkových hnojiv.  Při pohledu do krajiny kolem statku je patrný problém, se kterým se potýká toto katastrální území - nedořešené pozemkové úpravy. Obdělávají se zde velké pozemkové celky o velikosti několika desítek hektarů, krajině chybí pestrost a členitost.  Nadějí místním hospodářům je příslib pozemkových úprav v příštích dvou letech.

Závěr

Putování po farmách krajinou Litoměřicka se velice vydařilo. Navštívení farmáři představili paní europoslankyni Michaele Šojdrové systém fungování svého živobytí a při diskusích padlo mnoho zajímavých podnětů a myšlenek, co by bylo potřeba změnit, či upravit, aby se na venkově farmářům žilo lépe.

Nyní začínají diskuse o nastavení pravidel Společné zemědělské politiky. Navštívení farmáři doufají, že se podaří nastavit dotační podmínky tak, aby i ti s menšími výměrami orné půdy mohli více investovat do nákupu moderního strojového vybavení a dle svých možností zvětšili své skladovací kapacity pro lepší zobchodování své produkce a nebyli závislí pouze na několika firmách, které od nich jejich produkty vykoupí. Zemědělství by nemělo být pouze vydělávání peněz, ale životní poslání a způsob života. Farmáři by krom podnikání měli mít čas i na své rodiny, výchovu svých nástupců a lidí, kteří budou žít na venkově rádi. Neopomenutelnou otázkou je i vzhled venkova. Opraveny by měly být i historické stavby s menším potenciálem využití pro aktuální způsob hospodaření. Hospodaření není pouze o ekonomice, ale i o krajinotvorbě. Proto je důležité dotační prostředky na venkov správně nasměrovat, aby tam zůstaly a bylo to na venkově vidět. Je nutné se zamyslet nad zvýšenou platbou na první hektary (protože i méně ziskový způsob hospodaření může udělat vedlejší službu veřejnosti) a nad maximální hranicí pro pobírání dotací (aby dotační prostředky neodtékaly z venkova nesprávným směrem pryč). Problematickou otázkou je i nastavení definice aktivního zemědělce. Ta by neměla znevýhodňovat farmáře, kteří při farmaření ještě chodí do práce nebo diverzifikují svou činnost, aby byli odolnější v případě neúrody, či odbytových krizí.

Je nutné pracovat na lepším renomé zemědělců. Ti jsou často vnímáni pouze jako poškozovatelé krajiny s hlučícími traktory, od kterých páchne hnůj. Veřejnost by je měla vnímat spíše jako producenty kvalitních potravin a krajinotvůrce. Důležitost dostupnosti kvalitních potravin na úrovni státu, regionů i samotných obcí se většinou projeví v krizových situacích, jako je například aktuální problém s koronavirem šířícím se z Číny.

Doufejme, že se alespoň některé podněty menších farmářů podaří ve spolupráci s paní europoslankyní prosadit, aby byl venkov zajímavým a perspektivním místem pro život a zaměstnání.

Radovan Tůma