S Vladimírem Kunclem o krajině, kde se pasou krávy a koně, a je v ní mlýn a zvláštní kaple a…

Trochu dlouhý titulek, že? Snažil jsem se zahrnout do něj vše podstatné, ale ani to se nepodařilo. Mluvili jsme totiž také o dožínkách, Selských slavnostech, dětských táborech s koňmi, selských poutích ve mlýně, či o hraní divadla. A také o tom, že kapli nad mlýnem, postavenou podle návrhu architekta Davida Vávry, koncipovali manželé Kunclovi jako ekumenickou. Od roku 2013 se zde každým rokem koná bohoslužba za účasti tří kněží, katolického, husitského a evangelického.

Že to zní povědomě? Ano, samozřejmě, bude opravdu řeč o Kunclově mlýně, který se v roce 2015 stal Farmou roku. Nás dnes zajímalo, co je tu po pěti letech nového a jak letos zvládali celostátní, nebo spíše i celosvětové běsnění okolo koronaviru. Na první pohled není v krajině ani stopy po hysterii, která svírá města. Vladimír Kuncl říká: „Díky určitému uvolnění v létě jsme mohli pořádat dětské tábory s koňmi, a byly úspěšné. Ani letos jsme neznamenali žádné onemocnění, žádný vážný úraz. Bylo to dobré.“

Tak, co je tedy nového ve mlýně v Brzině na Sedlčansku? Ing. Vladimír Kuncl, dlouholetý předseda regionální ASZ Příbram, převedl hospodaření již v roce 2011 na syna Petra, ale až letos byl čas dokončit výměnek, aby se tam mohli s manželkou Danou přestěhovat. Ve mlýně, na kterém se zrovna pokládá nová střecha, již sídlí syn. Více než třísetletá historie Kunclovy rodiny pokračuje. Syn se kromě farmaření věnuje uměleckému kovářství, ve kterém je vyučen, a jeho nádherné dílo, hřbitovní bránu v Kamýku nad Vltavou, budeme moci obdivovat při zpáteční cestě. Podle slov spokojeného otce Vladimíra zvládá syn veškeré hospodaření, minimálně z 98 procent.

Máte sto dvacet hektarů travních porostů, pár hektarů orné půdy, chováte masný skot, maso zpracováváte, máte koně, jízdárnu, pořádáte dětské tábory. Stíháte hrát divadlo. Jak se to všechno seběhlo?

Já jsem začínal hned na počátku devadesátých let s chovem masného skotu. Nejdřív jsem choval herefordy, pak masné simentály, a syn se nyní rozhodl pro plemeno červený aberdeen angus. Dětské tábory pořádáme od roku 2002, takže jestli proběhne i příští rok, bude to dvacátý ročník. První divadlo jsme hráli někdy v první polovině devadesátých let, pak vznikl náš amatérský soubor DRAKR. Začínali jsme Lucernou, pak to byly Hrátky s čertem, Dívčí válka, a také Bylo nás pět. Všichni jsme si to užili. Na prvním místě ale samozřejmě pořád bylo hospodářství.

Dnes se už ale situace trochu změnila, přestěhovali jsme se ze mlýna na „výměnek“, syn hospodaří z velké části sám. Samozřejmě se mu snažím pomáhat, když se dělají senáže, suší se sena, ale když syn viděl to stěhování, moc mě letos o pomoc nežádal. A dnešní doba nám paradoxně vlastně prospěla, měli jsme více času, odpadlo nám různé cestování. Přesto za koňmi v létě přijíždělo dost lidí a díky jistému uvolnění jsme dětské tábory mohli pořádat. A všechno proběhlo v pohodě, žádná nachlazení, střevní potíže, ani úrazy. Až čtrnáct dní po posledním turnusu došlo k dalšímu omezení.

Nicméně současná omezení a zákazy postihují i nás. Syn například rád sportuje, jezdí plavat do Příbrami, a s takovýmito aktivitami je dnes konec. A kolik lidí, zejména ve městech, je takto postiženo. Žádný společenský život, žádné divadlo. My máme od loňska super divadlo ve vedlejší vesnici, v Drážkově, i s divadelní kavárnou. Slušně se to tam rozjelo, jezdí sem soubory z pražských divadel, vyprodáno na půl roku dopředu. No a teď se představení odkládají a sedíme doma. Pan Hlaváček, který přestavbu bývalé administrativní budovy JZD na divadlo financoval, v legraci říká, že staví scénu pro náš DRAKR. To už by byla naše třetí scéna. Začínali jsme hrát u nás ve mlýně, nejdříve spíš pro sebe, až posléze i pro širší publikum. Pak jsme se přesunuli do Vachova špejcharu.  Jsme takový dramatický kroužek, což je také ve zkratce náš název. Doufáme, že se zase vše obrátí k dobrému. Nejen s ohledem na divadlo a společenský život. Hlavně pro lidi zaměstnané a hospodařící.

Jaké problémy a potíže teď mohou hrozit sedlákům?

Menší hospodáře, kteří zajišťují chod klasického hospodářství jenom v rámci rodiny, ty současné problémy nemusí příliš omezovat. Ale ti s větší výměrou, pokud jsou třeba závislí na zahraničních brigádnících, nebo ti, co poskytují ubytování, dodávají maso do restaurací, nebo brambory do školní jídelny, ti už to pociťují. Ten, kdo své pozemky obhospodařuje sám, nebo jen s rodinou, a prodává produkci víceméně ze dvora, tak ten situaci zvládá lépe. Syn žádné potíže s odbytem masa nemá, poráží tak asi 30 kusů do roka. To není problém. Lidé dnes už dokážou ocenit kvalitu masa. Ještě tak před dvaceti lety na jatkách platili stejnou cenu za jakékoli maso, bez ohledu na původ a plemeno.

Při rozhodování, jak velké stádo chovat, je důležité zvážit, kolik zvířat může uživit daná lokalita. Je přece jasné, že příliš mnoho dobytka krajinu devastuje, zvířata chodí po stále stejných trasách, a týká se to i ovcí, ty se také rády pohybují po svých chodníčcích. Na druhou stranu si člověk dokáže představit hospodaření na menších celcích, s úměrným počtem zvířat, když mluvíme o pastevním odchovu. Není těžké si představit ani práci s menšími stroji, s menšími traktory, ale je jasné, že k tomu, jak se to dělalo před 80 či 100 lety, se vrátit nedá. Tehdy bylo mnohonásobně více lidí na práci, tedy i sezónních pomocníků. O tom by mohl vyprávět můj otec a spíš děd. Ovšem ve vztahu ke krajině a životnímu prostředí se bohužel hodně změnilo k horšímu. Určitá přiměřenost je nutná, vzít v potaz místní podmínky, propustnost či nepropustnost půdy, úživnost, svažitost pozemků apod.

A pak tady máme myslivost a škody způsobované zvěří. Snahou většiny nájemců honiteb je udržovat stavy zvěře co nejvýše. Ubývá drobné zvěře, přibývá vysoké, ve velkých lánech mají kryt a klid divoká prasata, jelení, daňčí. Kdybych řekl dědovi, že si u nás může střelit jelena, tak by tomu nevěřil. Vím, o čem mluvím, dělám zde starostu honebního společenstva a už se připravuji  na to, až se v roce 2022 budou uzavírat nové smlouvy na užívání honiteb, a to bude třeba dobře ošetřit, aby se myslivcům mohly stanovit pro sedláky příznivější podmínky.

Čas na hospodaření a na další aktivity se zužuje, kdy je čas předat velení?

Nedokážu si představit, že bych se mohl farmě naplno věnovat na prahu sedmdesátky. Lepší je převést hospodaření včas, a raději s předstihem. Ale takhle to chodí v Evropě, třeba na Novém Zélandu to nikdo neřeší, farmář farmaří, dokud může, a když umře, musí si s tím rodina nějak poradit. Někdo bude pokračovat? Nebo se farma prodá? Možná to vyplývá i z jiné tradice. Někdo koupí farmu a hospodaří, ale vlastně tam nejsou kořeny. U nás je tradice jiná. A pokud jde o mě a mého syna, nemohlo to ani proběhnout lépe. Dokonce syn dostal jistou podporu do začátku, a jisté odstupné vyšlo i pro mě. Myslím, že jsme takový ukázkový případ.

Když se řekne Kunclův mlýn, vytane leckomu v paměti ekumenická kaple. Viděl jsem ji i na prezentaci návrhů Davida Vávra v pražské Frágnerově galerii…

Situace k tomu dozrála až po nějaké době. Začnu asi od toho, jak jsme i s naším DRAKREM zde na mlýně pořádali dožínky. Tehdy jsem byl také starostou obce. A od roku 2008, kdy jsem se stal šéfem Asociace regionu Příbram, jsme zde pořádali dožínky nejen pro nás, ale i pro region, a potom i pro celostátní ASZ. Pak následovaly úspěšné Selské slavnosti, a najednou nadešel čas pro kapli. Byla vysvěcena v roce 2013 a začala ekumenickou bohoslužbou, ano, je to kaple ekumenická. Takovýchto bohoslužeb se tu každoročně účastní kolem šedesáti sedmdesáti lidí, pak se u kaple diskutuje, faráři se samozřejmě zdrží, povídáme si. K dispozici je občerstvení. Pokaždé pořádáme sbírku na nějaký dobročinný účel, daří se to, a v tom vidím další smysl. Letos zde například bylo asi 60 lidí a vybrali jsme 13 tisíc pro mobilní hospic „Křídla“ v Sedlčanech. Je pravda, že lidé jsou štědřejší, když ta podpora směřuje přímo do regionu. 

Dát dohromady katolíka s husitou a evangelíkem, to je ono hledání společného, po čem se v dnešním tak rozděleném světě tolik volá, a tak těžko se to uskutečňuje…

I mě to stále překvapuje. A asi nejen mě. Letos jsme opět pozvali Michaela Slavíka, biskupského vikáře, který kapli v roce 2013 světil. Porozuměli jsme si a on nám následně tak pěkně poděkoval. Snad mohu citovat, jak naši činnost ocenil: „Jak je kultivován úhor české duchovní krajiny. Obdivuhodné je, jak se daří udržovat dnes už tradici těchto ekumenických bohoslužeb, které se dějí bez okázalosti a mimo televizní kamery, ale s upřímností a poctivostí úmyslů všech zúčastněných.“ Ano, to je naším cílem, jen bych použil skromnějšího vyjádření.

A jak vás napadlo oslovit architekta Davida Vávru?

Ano, vracíme se k návrhu kaple. Znám Davida ještě z dob studentských, a v kontaktu jsme byli stále, takže nám zde pomáhal a radil například už v době, kdy jsem byl starostou, když šlo třeba o obecní hospodu, fasádu školy a o jiné věci. A kaple? Měl jsem záměr ji postavit již takových dvacet let. Bylo to se mnou jednou nahnuté, a pak jsem cítil, když všechno dobře dopadlo, že musím nějak poděkovat. David sem jezdil i s dětmi, jezdily na koni. Jednou jsem jel s Davidem i já a řekl jsem mu, co chystám. Nadchlo ho to. Původně jsem si myslel, že to spraví paleta cihel a kolečko malty. Ale on pak přijel s návrhem a se slovy: „Tak tady máš ten kostel.“ Trochu jsem se zalekl rozměrů, tak jsme to zredukovali do současné podoby. David říkal už od začátku, je evangelík, že by bylo dobré kapli pojmout jako ekumenickou. A na tomto krásném místě. Na tom se s manželkou shodujeme, ano, to je to pravé místo.

A také Davida u nás zaujalo, jak se střídají generace, jak dochází k předávání štafety, hospodář, mlýn, výminek. Jak jsme to udělali u nás. A já říkám, že situace musí dozrát a i určité záměry dojdou naplnění, jako třeba ten zbudovat kapli, až po dvaceti letech od první myšlenky.

Jak se umět prezentovat, a tu prezentaci nepřehnat?

Pravda je, že úspěšní lidé mívají radost, když se o nich někde objeví zmínka. Ale přílišná pozornost omezuje, a mnohdy se ukáže, že hlavním kritériem pro obdiv je pouze ekonomický úspěch. A potom další snahy směřují jen na to, co se tzv. vyplatí. Doporučil bych spíš nepodlehnout lákání médií. Nu a pak také brát s rezervou požadavky na informace z podnikání. Systém směřuje k tomu, aby se o každém vědělo všechno, a týká se to i nás zemědělců. Před lety jsme provedli trochu větší finanční transakci, a dodnes kvůli informacím tehdy poskytnutým bance musím čelit ročně snad deseti nabídkám pomoci s investováním. A to se týká například i informací, které o sobě musí sdělovat příjemci dotací.

A dá se hospodařit bez dotací?

Je to možné, ale takových sedláků není mnoho. Přitom je jasné, že dotace omezují svobodu. Naši otcové a dědové dřív žili bez jakýchkoli příspěvků. Systém někomu něco vzít, a dát druhému, aby se jako potraviny zlevnily, je dost podivný. Smutné je, že sedláci si na dotace zvykli a jsou na nich závislí, a to není dobře. A nemám na mysli jen ty naše české, ale zejména ty evropské. Uvedu příklad jedné paní, se kterou jsem zrovna hovořil o jejím přístupu k dotacím. Pořídili si na dům solární systém, za své, a topí si sami, a bez dotací. Pravila mi, že si to spočítali, a že kdyby to bylo s dotacemi, utratilo by se ve finále více, ale pro ni by to bylo finančně úplně stejné. Ale k tomu hrozně omezující a administrativně zatěžující!

Jaká je situace v příbramském regionu a v Asociaci vůbec? Dá se mluvit o nějaké blížící se změně?

Ani mi nepřipadá, že by se měla blížit nějaká změna. Farmy se snaží hospodářství zajistit tak, aby mohla dále dobře fungovat, a to znamená, aby se také našel nástupce, když přijde čas. Že by se mělo něco posunovat někam jinam? Je něco důležitějšího, než vztah k potomkům? Všichni si uvědomují, tedy většinou, jak je důležitá kontinuita. Nicméně na rozdíl od Německa či Rakouska u nás převod na mladé hospodáře probíhá více demokraticky, zřejmě to bude tím, že zde byla tradice přervána. Pro mladé hospodáře je u nás také motivující, že vidí své otce, kteří už nejsou tak upracovaní až urvaní, jako byla předchozí generace.

A mladá generace vůbec?

Mladí, kteří nepamatují takový ten hluboký bolševismus, se dívají na realitu jinak. Já jsem za minulého režimu dělal deset let zootechnika a dodnes se mi občas zdá nechutný sen. Jak ve služebním trabantu objíždím družstevní kravíny a rozvážím košťata. Takové situace mladí nezažili, ti vidí jen možnost svobodně hospodařit, koupit si co chtějí, neexistují už žádné závazné dodávky. Pak se čas od času setkám s názorem, proč by měl soukromý zemědělec Asociaci podporovat, proč platit příspěvky. Neuvědomují si, kdo za ně bojoval. Je přece třeba i nadále usilovat o svobodu. Ti mladí nevidí, nebo nechtějí vidět rizika, postrádají ostražitost. V ASZ je odhadem tak třetina soukromě hospodařících, spíš ještě méně, ti ostatní se jen vezou. Nevidí, že podporu začínajících, příspěvek na převod hospodářství a celou řadu dalších věcí prosadila právě ASZ. Nečekáme vděk, však i můj otec říkával, že dobytče umí být vděčnější než člověk. Jen by stačilo, kdyby mladí farmáři nezapomínali, kdo to pro ně vybojoval. Agrární komora to nebyla.

Proto je také třeba s mladými hospodáři mluvit, že?

Ano, tak by měli mluvit otcové a matky se syny, s dcerami. I o tom, jak je důležité se nebát a držet pospolu. Podmínkou úspěchu, ale i samotné existence, je vzájemná důvěra a víra. 

To vše v Kunclově mlýně mají, a možná to člověk nejlépe pochopí na kraji louky, u kaple, odkud se otevírá pohled do kraje. 

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.