Pícniny - past na drobnou zvěř

Poslední dvě desítky let lze charakterizovat nebývalým ústupem drobné zvěře z naší kulturní zemědělské krajiny, přičemž ve většině vyspělých států, zejména západoevropských, započal tento negativní trend ještě dříve. Obzvláště markantní pokles postihl populace koroptve polní (Perdix perdix). Vždyť ještě ve 40. letech byla nejpočetněji loveným druhem (v r. 1935 se na území Československa ulovilo 2 567 000 ks, jak uvádí Slaný 1947), ale již v polovině 50. let došlo k drastickému úbytku (Hudec, Černý 1977). Jedná se zřejmě o důsledek multifaktoriálního působení, když za hlavní příčiny tohoto stavu jsou považovány změny v zemědělském hospodaření a jeho intenzita, které negativně ovlivnily kapacitu prostředí (potrava, bezpečné úkryty), a tím značně omezily reprodukci inkriminovaných druhů drobné zvěře. Ve svém příspěvku bychom rádi informovali o faktoru poměrně zásadním, spadajícím do oblasti negativního působení zemědělství na zvěř, tedy o ztrátách při kosení pícnin, který jsme zaznamenali v naší pokusné lokalitě Praha - Stodůlky.

Zmíněná lokalita je součástí okrajové zóny Prahy, ve které se významně uplatňují neobhospodařované plochy zarůstající plevelnou vegetací, ruderály, jejichž podíl činí téměř 30 %. Hojné zastoupení tohoto pro drobnou zvěř atraktivního prostředí spolu s podstatně vyšší pestrostí krajinné mozaiky zde nepochybně přispívá k nevídané hustotě hlavních druhů drobné zvěře v České republice. Předhnízdní stavy koroptve polní se pohybují v rozmezí 48 - 66 ks/100 ha (Šálek, Marhoul 1999), letos 60 - 65 ks/100 ha, což překvapivě dobře koresponduje s jarními kmenovými stavy z r. 1965, které na okraji Prahy dosahovaly do 60 ks/100 ha, jak udává Mottl in Hudec, Černý (1972). Skutečné stavy (jarní, sčítané) bažanta obecného (Phasianus colchicus) se pohybují na úrovni minimálně 50 ks/100 ha a stavy zajíce polního (Lepus europaeus) minimálně na úrovni 40 ks/100 ha, přičemž se jedná výhradně o divoké populace těchto druhů.

V letošním roce byla centrální plocha lokality (asi 40 ha) oseta vojtěškou, která je atraktivním hnízdištěm zejména bažantů, ale i koroptví i příhodným místem k vrhání zajíčků. S ohledem na značné riziko významných ztrát zvěře při kosení porostu bylo dohodnuto s uživatelem pozemku posunutí termínu sekání na druhou polovinu června, kdy by již byla většina snůšek vylíhnuta. Ovšem atypický vývoj počasí vše urychlil a přes vstřícný postoj uživatele došlo ve dnech 29. - 30. 5. k pokosení porostu s tragickým dopadem na drobnou zvěř, jak dokumentují přiložené fotografie a sumarizuje následující tabulka č. 1.

Druh Dospělá zvěř (ks) Mladá zvěř (ks) Počet vajec (ks) Nález v okraj.části (do 10 m) Nález mimo okraj.části (od 10 m od okraje) Celkem

Bažant (slepice) 11 - 74 9 2 85

Koroptev (slepička) 3 - 41 - 3 44

Zajíc - 7 - 5 2 7

Celkem 14 7 115 14 7 136

K těmto údajům je dále nutno uvést, že byl systematicky kontrolován pouze 10 m široký okrajový pruh, další nálezy byly zjištěny náhodně druhý den po pokosení při provádění dalších experimentů v této lokalitě. Také je nutno upozornit, že se nejednalo o detailní kontrolu okrajového pásu, skutečné ztráty byly tudíž i v této části vyšší, o celé lokalitě snad ani nemluvě. Přesto jsme i tak zaznamenali 136 zmařených životů, ke kterému došlo prakticky v momentu, což byl pro nás zážitek zcela šokující.

Pokud se podíváme do minulosti, tak zjistíme, že ochraně drobné zvěře v době hnízdění a vrhání mláďat bylo věnováno mnoho pozornosti a úsilí. Taková činnost byla jedním z vůbec nejdůležitějších úkolů “pána myslivosti”. Mezi hlavní způsoby ochrany hnízd patřily: maskování hnízd, navětřování okolí hnízd (moč, vystřelené nábojnice, petrolej, tabák, inkoust atd.) i zachování klidu v revíru. Poněvadž i v této době (vzhledem ke stavům drobné zvěře o to významněji) bylo vysečení hnízd v pícninách problémem zásadním, využívalo se několik dalších způsobů ochrany. Především to bylo rušení s loveckým psem v rizikových plochách ještě před zahájením snůšky, které nutilo slepičky založit si hnízda v jiných porostech. Druhý způsob spočíval ve vyhledávání hnízd před kosením, jejich označení a následné obsekání při vlastní sklizni. Třetím způsobem bylo umístění nejrůznějších plašičů na žací stroje. Mezi okrajové metody, o to však zajímavější, patřilo přemístění hnízda na jiné, bezpečné místo. Nicméně za nejbezpečnější prostředek pro záchranu hnízd bylo považováno vybrání vajíček z hnízd a jejich inkubace s využitím náhradních matek. Nezbytností také byla vzájemná spolupráce se zemědělci, jak uvádí např. Slaný (1947) nebo Sekera (1956).

Z výše uvedeného nástinu je zřejmé, že se většinou jedná o metody, které jsou využitelné i v dnešní době, bohužel žádná není univerzální a naprosto spolehlivá, všechny mají svoje úskalí. Ohledně maskování se obtíže naskýtají jednak s vlastním nalezením hnízd a navíc se maskované hnízdo může stát ještě více nápadným a tudíž veškerá snaha pak vyznívá přesně naopak. Navětřování hnízd se jistě uplatňuje vůči savčím predátorům, ovšem vůči predátorům ptačím bude v podstatě neúčinné a pohyb člověka v okolí hnízda navíc přiláká pozornost všudypřítomných strak s fatálními důsledky pro snůšku. Zajištění klidu pro hnízdění a vrhání mláďat je v současnosti na většině území ČR velmi obtížně realizovatelné, není však nemožné a navíc má oporu v zákoně o myslivosti.

Plašení v době před snášením vajec, ale i v průběhu snůšky prvních několika vajec je velmi dobře využitelné, a jak ukazují i některé naše poznatky, koroptví slepičky zakládají náhradní hnízdo ve vzdálenosti více než 100 m od místa vyrušení. Tuto metodu lze jen a jen doporučit s ohledem na výše uvedené skutečnosti. Hledání ohrožených hnízd naráží opět na několik problémů. Především vlastní nalezení hnízda (pravděpodobně k nízké produkci pachů inkubující slepičky) je velmi složité a bez předchozího důkladného výcviku je pro většinu našich loveckých psů zřejmě nesplnitelné. Také obsečením vzniklý ostrůvek kolem hnízda se stává magnetem pro zvířata škodlivá myslivosti, predátory i člověka, tudíž je osud takového hnízda v krátké době zpečetěn. Pokud jde o používání plašičů několika konstrukcí (mechanické, optické, zvukové), všechny se potýkají s jedním nedostatkem, a tím je jejich nedostatečná účinnost, která je činí značně nespolehlivými. Ohledně přemístění hnízda existuje značné riziko opuštění této snůšky, a tím její ztráta. Co se týče vybírání vajec, zde je problematické ohrožená hnízda vůbec najít (viz výše). Navíc odchovaní ptáci jsou při návratu do přírody značně hendikepovaní (záleží samozřejmě na způsobu odchovu) a jejich přežitelnost je zřejmě minimální. Ovšem spolupráci a vytváření kladných mezilidských vztahů se zemědělci považujeme za faktor klíčový, neboť v případě, že není tato podmínka splněna, bude účinnost ostatních způsobů ochrany značně snížena.

Z uvedených poznatků je zřejmé, že myslivci v minulosti věnovali ochraně zvěře v době hnízdění mnoho času, energie i finančních prostředků, které svou dotací značně převyšovaly vlastní loveckou činnost a byly jistě i jednou z příčin dřívějších báječných stavů drobné zvěře. Zdá se nám, že současní myslivci na tuto zákonem ukládanou hlavní povinnost začínají zapomínat a jejich činnost je v této oblasti nedostatečná a aktivita se přesunula do oblastí jiných, zejména loveckých. Je třeba si však uvědomit, že pokud je při kosení pícnin usmrcena většina mladé zvěře, ale i část populace dospělé zvěře samičí, nelze se zvyšováním stavů drobné zvěře v takové lokalitě vůbec počítat, spíše s jejich dalším poklesem, případně stagnací. Je pak také naprosto irelevantní hledat příčiny ve faktorech doprovodných, jejichž řešení je v podstatě “velmi jednoduché”, které však populační dynamiku drobné zvěře tak zásadně neovlivňují.

Tento příspěvek byl podpořen Českým svazem ochránců přírody v rámci projektu č. 021500 (Početnost a nároky koroptve polní na prostředí) programu “Ochrana biodiverzity” v roce 2000.

Citovaná literatura je k dispozici u autorů.

JAN PINTÍŘ, PAVEL MARHOUL, MIROSLAV ŠÁLEK