HLEDEJME ROVNOVÁŽNÝ VZTAH ZVĚŘE A LESA SPOLEČNĚ

Úvodník Světa myslivosti č. 9/2000 pana kolegy Ing. D. Vacy, PhD., mne přesvědčil o tom, že není možné k některým názorům kolem myslivosti a stavů spárkaté zvěře nadále mlčet, a tak ač byl míněn spíše jako výzva k ortodoxním myslivcům, chápu se této výzvy jako reakce na jeho rozhovor s panem Prof. Ing. J. Hromasem, CSc.

Nezbývá než plně souhlasit s názvem rozhovoru "Hledání optima by mělo být naším prvořadým cílem", který by měl být bezesporu mottem pro obě strany, tedy myslivce i zastánce trvale udržitelného hospodaření v lesích (s ekologicky únosnými stavy zvěře). Hledat optimum (rovnovážný stav) bychom měli společně, vzájemnou diskuzí, bez postranních úmyslů, ale také bez překrucování faktů a zavádění.

Postoj Lesů České republiky, s. p., (dále jen LČR) je jednoznačně a transparentně prezentován nejen v rozhovoru generálního ředitele Ing. J. Olivy s redaktory Světa myslivosti (v č. 7/2000), ale i Příkazem generálního ředitele č. 3/2000 (v citovaném rozhovoru chybně nazývaném Směrnicí), jehož podstatný výtah byl uveřejněn jako příloha Světa myslivosti č. 5/2000. Každému, kdo chce znát postoj LČR k řešení zmírňování tlaku zvěře na les, stačí tedy přečtení těchto stran. Podobně však nejsou k dispozici adekvátní návrhy řešení od ČMMJ, které by vedly k docílení rovnovážného stavu a jejichž předpokládanou účinnost by mohl nestranný pozorovatel porovnat a zainteresovaný účastník o nich diskutovat.

Je tedy velice laciné o rovnovážném stavu jen hovořit a na druhé straně pouze konstatovat, že "současné stavy spárkaté zvěře jsou vyšší". Nejedná se totiž pouze o stavy současné, ale platí to i o stavech minulých a při nečinnosti i o stavech budoucích. Rovněž nelze deset let po revoluci svádět "vychýlené" a mnohde přetrvávající vysoké stavy zvěře na lov prominentů ve vyhrazených a státních honitbách v minulosti a "skutečnost, že normované stavy nejsou naplněné" pokládat za "záležitost dlouhodobou". Nevracejme se stále do historie, což děláme pravidelně v jakýchsi vlnách, ale řešme konečně zodpovědně současnost.

Tlak na zmírňování dopadů zvěře na les, který vyvinuly nyní LČR, není zdaleka jen záležitostí ekonomickou, jak je LČR podsouváno, ale zejména záležitostí ekologickou. Je velmi smutné, že rozhovor dvou vzdělaných lesníků o hledání optima se točí v kruhu jen kolem péče o zvěř a ani slovem se nezmíní o tom, že je nezbytná také péče o les a jeho zdárný vývoj.

Zásady státní lesnické politiky (1994) požadují do 50 let zvýšit podíl listnatých dřevin a jedle na 30 %, Státní program ochrany přírody a krajiny přijatý vládou v roce 1998 hovoří dokonce o 36 %. Těchto cílů vytýčených jednotlivými vládami se nedá dosáhnout při současných stavech spárkaté zvěře a škodách, které na lese působí.

Tady vůbec nejde pouze o ekonomiku - ve smyslu získávání finančních prostředků uplatňováním škod zvěří (uplatněná výše škod za poslední myslivecké období totiž činí jen 1 % celkových nákladů na pěstební činnost u LČR!) a snížením nákladů na ochranu před zvěří (navíc v rozhovoru kritizovaných). Tady jde především o to, co je dosud nevyhodnocené a co má obrovský dopad na les - o soustavné ničení přirozené obnovy zvěří, a to často již na samém počátku jejího vzniku. Tedy jde o ještě větší škodu na lese než je šetřeními udávána a o to, že se nebude dařit dosahovat takového podílu přirozené obnovy, který je běžný na západ od našich hranic a už vůbec se nebude dařit zvyšovat biodiverzitu.

A pokud se toto nepodaří, není možné ani zvyšovat přirozenou úživnost honiteb, a tím následně v budoucnu umožnit i přirozeně vyšší stavy zvěře, která se v takovém úživnějším prostředí, při pestřejší potravní nabídce a vysokém podílu přirozené obnovy napase a lesník to na škodách okusem ani nepozná. Otázkou jinou je ohryz a loupání.

Je nutné se důrazně ohradit proti konstatování, že LČR jsou proti přikrmování zvěře a že likvidováním krmelců nepomáhají zvěři ani lesu. Vymísťování krmelců na 200 m od nezajištěných kultur a 50 m od porostů do 40 let věku (u vysoké zvěře) nelze - i bez dobré vůle - nazývat jejich likvidací. Je to dezinformace nezasvěceného a hrubé překroucení smyslu jednoho z opatření uvedeného příkazu. Tímto způsobem chceme vést dialog? LČR uznávají přikrmování zvěře, ale přikrmování v rozsahu odpovídajícím jejich normovaným stavům.

Dezinformace o negativnímu postoji LČR k přikrmování mohla vzniknout jedině z toho, že LČR diskutovaly o tom, že by byly raději, kdyby se v příhraniční oblasti Krušných hor nepřikrmovalo, když v sousedství německá strana nekrmí vůbec, a zvěř by se potom na naši stranu Krušných hor takto uměle nestahovala. Legislativa to ale neumožňuje, a tak mnoho ze zde vynaložených prostředků na obnovu lesa (ročně cca 200 mil. Kč) je ve velké míře zmařeno vytlučením kultur a ohryzem tyčkovin a tyčovin. Pro "zlaté zuby" naší zvěře totiž můžeme začínat znovu. Ortodoxní myslivci, kteří tomu nevěří, nechť si udělají výjezdní zasedání v Krušných horách a pokud jim zbylo trochu soudnosti, musí i jim být ze zničených porostů zle. A tento stav nevznikl nepřikrmováním, ale při dosavadním přikrmování, a to všude tam, kde se jen dalo. Tedy bez ohledu na založené kultury.

LČR neříkají "z pozice síly, že les přináší peníze a zvěř nic, a proto tam nebude", jak tvrdí Prof. Hromas. Krušné hory jsou toho dobrým příkladem. Les tam nevynáší vůbec nic a přesto je nutné o jeho regeneraci pečovat a vynakládat obrovské prostředky. Při současných stavech zvěře a jimi působených škodách se však tato oblast stává spíše propadlištěm oněch peněz, o kterých byla řeč.

Proto až budou páni poslanci rozhodovat o novém zákoně o myslivosti, měli by také navštívit některou jelení nebo mufloní oblast a sami se přesvědčit o rozsahu porostů zničených nebo poškozených zvěří. A potom znovu zvážit všechna pro i proti na obou stranách. Podíl ohryzaných porostů není jen historickou záležitostí, ročně se bohužel zvyšuje přibližně o 200 ha. Podíl ohryzu na celkových škodách je v posledních letech 50 - 84 %.

A nyní nezbývá, než si připomenout pár čísel, aby bylo jasné, jaký je podíl honiteb LČR, a tudíž i vliv na českou myslivost.

Z 5486 volných honiteb v ČR je necelá 1/5 honiteb LČR. Rovněž zvážíme-li výměru honiteb LČR včetně obor (943 tis. ha), jsme rovněž zhruba na 20 %. Celkově zaujímá lesní půda z celkové výměry honiteb 37 % a LČR spravují z toho 54 %. V ČR je 88 % honiteb pronajato, u LČR je to o nepodstatné procento nižší. Roční náklady na ochranu proti zvěři jsou průměrně 350 - 400 mil. Kč. Hodnota opakovaného zalesňování a provedených rekonstrukcí porostů zničených zvěří není vyčíslena.

Vyčíslené škody zvěří u LČR se v letech 1995 - 2000 pohybovaly následovně: 10,4 mil. Kč, 17,3 mil. Kč, 2,9 mil. Kč, 2,9 mil. Kč a 20,4 mil. Kč. Jejich výše je více než na rozsahu poškozených porostů závislá na platné metodice. Takže zatímco rozsah poškozených porostů např. mezi roky 1996 a 1997 stoupal, tak podíl vyčíslené výše škod klesal.

Pokud sledujeme jarní kmenové stavy a odlovy zvěře ze statistik (viz Zpráva o stavu lesního hospodářství MZe), tak vidíme, že zatímco odlovy většiny druhů spárkaté zvěře od mysliveckého roku 1996/97 klesají, tak škody na porostech narůstají. Zpětné propočty nás také usvědčují z nepravdy výkazů (zejména u zvěře jelení).

Jsme si samozřejmě vědomi toho, že i mezi personálem LČR je mnoho ortodoxních myslivců, kteří stále upřednostňují zvěř před lesem. LČR proto nezbývá, než vytrvat v tlaku nastoleném Příkazem GŘ č. 3/2000.

Je však naprosto jednoznačné, že nebudou-li o rovnovážný stav mezi zvěří a lesem usilovat zejména orgány státní správy, ostatní vlastníci a samozřejmě nebude-li dobrá vůle i u myslivců, mine se veškeré snažení LČR svým účinkem.

Zatím, bohužel, u nejméně poloviny orgánů státní správy nenachází trend nastolený LČR pochopení. A tak se z Internetu můžeme dočíst, že pod záštitou jedné z mysliveckých organizací se konají setkání pracovníků státní správy myslivosti, která mají hledat společný postup proti politice LČR. Je to paradoxní v tom, že než LČR příkaz vydaly, tak jej několik měsíců konzultovaly právě se státní správou, neboť si byly vědomy toho, že bez společné taktiky ten, kdo ovlivňuje 20 % honební plochy, nic podstatného nedosáhne. A zatím se zdá, že část státní správy spolupracovat nechce.

Jak jinak si totiž vysvětlit postup orgánu státní správy, který reaguje na požadavek snížení stavů spárkaté zvěře z důvodů nárůstu škod zvěří tak, že napíše, cituji: "u 51 honiteb okresu, t. j. 61 %, nebyla zjištěna žádná škoda na lesních porostech. Škoda způsobená zvěří za rok na jeden hektar lesa činí 1,43 koruny. Máte za to, že se jedná o škody neúnosné?" Konec citátu.

Každý ví, že drobní soukromí vlastníci jak lesů, tak polí žádné škody neuplatňují. Je to známé, neboť by nikdo z nich potom se sousedy - myslivci asi na vesnici nevydržel. Ale to přece orgán státní správy dobře ví, a proto by neměl takové argumentace použít. Naopak by se mohl podívat do lesa, a zjistit si, zda v oněch 51 honitbách škody opravdu nejsou, nebo nejsou jen vykázané, a udělat si vlastní obraz o stavu lesa. To mu ostatně ukládá § 32 lesního zákona.

Co říci na závěr? Tato republika má statisíce hektarů ohryzaných porostů, které budou dříve nebo později předmětem nahodilých těžeb, nebo dokonce kalamit. Může opět dojít k destabilizaci některých horských oblastí podobně, jako tomu bylo s imisemi. Plochy těchto porostů neustále přibývají. Stejným způsobem je pořád minimalizovaná žádoucí přirozená obnova porostů a druhová diverzita lesů je neustále tlakem zvěře snižována.

Kdo se za to cítí morálně odpovědný ? A kdo pro radikální zlepšení tohoto stavu něco dělá? Jaká opatření navrhuje a pomáhá realizovat ČMMJ? Budeme rádi, když s nimi budeme veřejně seznámeni třeba na stránkách Světa myslivosti.

Ing. František Morávek, výrobně - technický ředitel LČR , s. p.