Bídná úroveň diskuse o EU

Vzato z pohledu kandidátských zemí, byl summit EU v Nice relativním úspěchem. Čekatelé na členství poprvé získali představu o budoucím zastoupení v orgánech EU a také - byť mlhavý - časový plán rozšíření.

Vzato z pohledu kandidátských zemí, byl summit EU v Nice relativním úspěchem. Čekatelé na členství poprvé získali představu o budoucím zastoupení v orgánech EU a také - byť mlhavý - časový plán rozšíření. Nicméně EU si nadále ponechala dostatečně nezávazný slovník, jak pokud jde o datum, tak o rozsah "první vlny" rozšíření.

Skutečný úspěch summitu leží však někde jinde, a je to dobrá zpráva pro všechny eurorealisty. Poprvé za deset let došlo ke zpomalení pomyslného politického eurovlaku, který uvedli v 80. letech do pohybu Kohl, Mitterrand a Delors. Tento vlak nadnárodní evropské centralizace, federalizace a byrokratizace nezadržitelně prosvištěl Maastrichtem i Amsterdamem a teprve v Nice byl alespoň částečně zbržděn. Proto předseda Evropské komise Prodi rozhořčeně hovořil o vítězství nacionalismu, předseda zahraničního výboru Evropského Parlamentu, německý křesťanský demokrat Brok pak dokonce o katastrofě. V nekonečném boji o moc mezi evropskými a národními institucemi prohrály tentokrát ty první - tedy Komise a Parlament. Došlo například jen k nepodstatnému rozšíření oblastí, na které se bude vztahovat hlasování kvalifikovanou většinou. Daně či sociální a zdravotní systémy zůstávají v plné pravomoci národních států a jedny nebudou moci druhým vnucovat své představy. Také tzv. Charta základních práv - seznam nejrůznějších kolektivistických požadavků, kterou by mnozí federalisté rádi viděli jako základ celoevropské ústavy - se nedostala do smluv a chybí o ní zmínka i ve výsledných dokumentech. Má tedy nadále pouze nezávazný charakter.

Tváří v tvář výsledkům z Nice je jasné, že v příští debatě o budoucnosti EU už musíme aktivně participovat. Česká republika jako malý evropský stát s otevřenou ekonomikou by v přístupu k EU měla umět konečně definovat svoje národní zájmy. Náš plnoprávný přístup ke čtyřem základním svobodám EU, tedy volnému pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, je jistě klíčový. ČR si ale musí také umět zajistit rovnoprávné postavení uvnitř EU, vyvážit gravitační vliv silných evropských států, hledat evropské spojence mezi státy sobě podobnými, všemožně rozvíjet transatlantickou vazbu s USA. Jinak nám totiž hrozí postupné rozpouštění v budoucím německo-francouzském "tvrdém jádru" evropské integrace. To například znamená nepřipustit oslabování a relativizaci NATO. To také znamená bojovat za posilování mezivládního charakteru EU, proti federalizaci a dalšímu "prohlubování" evropské integrace.

Úroveň domácí diskuse o EU je ovšem bídná. V podstatě všechno, co se zde napíše a řekne, je jen papouškováním a rozmělňováním především německých, ale i francouzských představ o EU. Na jedné straně nekonečné pitvání významu doslova každé věty německého ministra Fischera nebo francouzského prezidenta Chiraka a na druhé straně okázalé přehlížení toho, co si o EU myslí země jako Dánsko, Švédsko, Británie a další. Zjevně nám doposud na národní úrovni chybí dostatečná kapacita k hluboké analýze jednotlivých aspektů evropského integračního procesu a skutečných zájmů, které za nimi stojí. Často ji nahrazuje jednorozměrná a bezobsažná "proevropská" rétorika. Tato naše nedostatečnost se sice může jak líbit, tak hodit některým evropským politikům, my bychom se s ní však smiřovat neměli.

Autor je stínový ministr zahraničí za ODS

Jiří Zahradil