Transformace ZD směřuje k okradení poloviny občanů ČR

Transformační zákon v roce 1992 rozpočítal majetek 1200 jednotných zemědělských družstev cekem jednomu a čtvrt milionu oprávněných osob. Z toho lze odvodit, že víc než polovina rodin v ČR, má své majetkové podíly v transformovaných družstvech. Ministři zemědělství Lux, Fencl a Palas ale v rozporu se zněním transformačního zákona vedli transformaci cestou postupného okrádání oprávněných osob a rozsáhlý zemědělský majetek dnes směřuje do vlastnictví několika set osob, většinou funkcionářů bývalého komunistického režimu. Jde o strategický boj o trvalý ekonomický a politický vliv na našem venkově.

Nejprve byli na řadě soukromí zemědělci. Bylo jich asi 350 000. Místo aby jim byl jejich majetek do 90 dní vydán, byli démonizováni jako rozbíječi družstev, škůdci našeho zemědělství, dlouhé roky žádali, prosili a soudili se o svá práva. Dnes jsou „vyrovnáni“ přibližně ze 70 %, velmi často druhořadým až nepotřebným majetkem a většina se již s tímto poškozením smířila. Pak přišel čas „sedmiletých“ čekatelů - nečlenů družstev. Než uplynula „čekací lhůta“, majetek byl převeden do obchodních a akciových společností a nároky jim zanikaly v likvidaci a konkurzech jejich „povinných“ osob. Dnes nemají ani koho zažalovat, je jich přibližně 4 000 000. Velká část zbylých oprávněných osob ve strachu, že tímto způsobem o svůj majetek přijdou, vnesla své podíly do obchodních nebo akciových společností. Ještě to netuší, ale jsou okradeni. Ke svému majetku nemají již žádná skutečná práva, nemohou majetkem nijak disponovat. Jen asi ve 20 % managementů povinných osob zvítězila poctivá snaha se s oprávněnými osobami řádně vyrovnávat. Vydávali majetkové podíly a nemohli investovat. Tím pádem nejsou konkurenceschopní a cítí se podvedeni.

Po selhání všech pokusů o nápravu v rámci ČR, jsme se obrátili na Evropský soud pro lidská práva ve Strasburku. Našli jsme způsob jak zažalovat stát za špatnou ochranu vlastnických práv a nabídli to oprávněným osobám. V této chvíli jsme zpracovali asi 500 spisů, z nich 105 v hodnotě majetkových podílů 17 713 895 Kč se dokompletovává a prvních 11 stížností v hodnotě 8 914 516 Kč jsme již odeslali do Strasburku. Těmito žalobami chceme zlomit vládnoucí politickou zlovůli a přinutit patřičné instituce k respektování platného transformačního zákona a Ústavních zákonů ČR. Naše zemědělství přece dokáže fungovat i bez vykradení vlastnických práv poloviny našich spoluobčanů!

Transformace zemědělských družstev se bohužel stala brutálním příkladem, jak mladá je naše demokracie, jak málo je zažitý respekt k vlastnickým právům a jak nad základními principy demokracie mohou „vítězit“ osobní a politické zájmy. Pro historii je 15 let velice krátká doba a nám se určitě vyplatí za opravdové ustálení demokratických principů dlouhodobě bojovat.

Ing. Miloslav Kučera, poslanec PSP ČR

Podrobnější rozbor problematiky:

Násilná kolektivizace a vyvlastnění majetku

Až do nástupu komunistického režimu se naše zemědělství vyvíjelo standardním evropským způsobem. Na každé vesnici bylo jedno nebo dvě velké hospodářství, několik středně velkých statků a desítky malých zemědělských usedlostí. Komunisti nejdříve zestátnili velká hospodářství. Aby si upevnili moc, „rozdali“ zemědělský majetek těchto velkostatků přídělcům. Ne ale na dlouho. Byl to jen mezikrok, k předem naplánovanému zestátnění veškerého výrobního majetku občanů. Ten zemědělský majetek vyvlastnili násilnou kolektivizací. Zabíjeli, zavírali, vyháněli lidi z domovů tak dlouho, až skoro všichni vstoupili do jednotných zemědělských družstev. Tam o veškerém majetku, o jeho užívání i o rozdělování výnosů rozhodovala KSČ. Bylo to reálné vyvlastnění veškerého majetku. V žádné jiné středoevropské zemi nedošlo zestátňování majetku tak daleko. Nikdy bychom neměli zapomenout, jak proradná to byla ideologie. Mluvili sice o vládě lidu, ale prakticky o všem – o majetku, o životech a osudech lidí, o tom, co kdo bude dělat, jaký bude brát plat a taky o tom, co si budou moci lidi kupovat, jíst a oblékat, rozhodovalo jen pár mocných a stádo jejich pomahačů.

„Revoluce“ přišla pozdě

O roku 1989 mluvíme jako o roku revoluce. Myslím si, že je to nadnesené označení. Komunisté se sice vzdali vlády nad touto zemí, ale nedošlo k potrestání zločinů ani vlastizrady a ani k řádné nápravě majetkových křivd. Komunisti si podrželi velkou část rozhodovacích funkcí a správu nad rozsáhlým majetkem. Z toho silně profitovali a dnes mají podstatně větší ekonomický vliv, než si většina z nás uvědomuje. Je vedlejší, že řada z nich není činná politicky a velká část jich je v jiných politických stranách. Jsou to pořád titíž lidé, se stejným myšlením a nepotrestanými skutky. Proto to nebyla revoluce. Jen změna vlády. Začali jsme si hrát na demokracii a demokraty dřív, než jsme se vyrovnali s minulostí a zůstává otázkou, zda i toto bylo v režii komunistů nebo k tomu došlo jen pod Havlovým naivním idealismem. Jeho heslo „Nejsme jako oni“ nás sice vyneslo do oblak, ale jen do naivních obláčků očekávání, že teď k sobě všichni budeme hodní, milí a spravedliví. Střízlivění, klesání a padání z těchto naivních snů do reality soutěže v tržním hospodářství nás hodně bolelo a řadě z nás to zklamání přivodilo dezorientaci vůle a odhodlání začít skutečně soutěžit ve výdělečných činnostech. Ta „revoluce“ přišla příliš pozdě. Většina skutečných původních vlastníků, kterým komunisti majetek vyvlastnili již nežila a jejich dědicové k tomuto vyvlastněnému majetku neměli pevnou „pupeční šňůru“. Nežili ním jako se svojí součástí a proto se na něj těšili většinou jen jako na nějaké přilepšení. Nebojovali o něj srdcem a tomu odpovídalo i malé nebo často jen alibistické úsilí o jeho faktické navrácení. Těch, co se o svůj majetek prali opravdově, bylo málo a proto je levicová strategie drtila a drtí dál. Po celou dobu museli navíc čelit závistivým kampaním proti svým záměrům získat zpět vlastní majetek.

Na venkově se vyvlastňuje podruhé

S navracením zestátněného majetku asi nejhůř dopadl venkov. Zemědělský majetek byl sice rozpočítán podle vnosů, půdy a odpracovaných let původním vlastníkům nebo jejich dědicům, ale fakticky zůstal dál ve správě mocných z komunistické éry. Ti se většinou naplnění transformačního zákona začali bránit. Z výnosů spravovaného majetku mohli platit za rady právníků, jak se vracení majetku oprávněným osobám vyhnout a proto byli podstatně silnější než „žadatelé“ o vydání vlastního majetku. Asi na čtvrtině pozemků začali hospodařit novodobí soukromníci. Větší část náhrad za zemědělský majetek si vydobyli. Většina ostatních je o majetek bezostyšně okrádána. Ti, co své majetkové podíly vnesli do družstva nebo dále do akciových společností ještě nevědí, že již o svá práva přišli. Trpké prozření je teprve čeká. Ale ti, co se rozhodli pro variantu, že sedm let počkají, aby pak majetkové podíly dostali proplaceny v penězích, to již zjistili. Proti jejich vůli s jejich majetkem ve většině případů dál bezostyšně nakládají funkcionáři z období komunismu a vše směřuje k tomu, že na venkově vzniknou novodobé velkostatky, trvale ve správě nebo přímo ve vlastnictví právě těchto funkcionářů. Začal to ministr Lux a brutálně v tom pokročili ministři Fencl a Palas. Za podpory řady zákonů, které omezují vlastníky pozemků v jejich volnosti s pozemky svobodně nakládat, se jedná již o druhé vyvlastňování zemědělského majetku a jakýsi plíživý majetkový převrat na našem venkově. Když vezmeme v úvahu, že přibližně v jedné čtvrtině zemědělských společností se jejich vedení snaží spravedlivě vyrovnat náhrady za odebraný zemědělský majetek, lze říci, že přibližně polovina veškerého zemědělského majetku, který transformační zákon rozpočítával na konkrétní vlastníky, směřuje do definitivního vlastnictví zpět komunistům a jejich soukmenovcům. V hodnotách roku 1991 se jedná o hodnotu kolem 60 miliard korun, což dnes je několikanásobek této sumy a hlavně se tím vytváří zdroj trvalého ekonomického a politického vlivu levice na našem venkově.

Dvojitá nespravedlnost

Hodně vlastníků majetkových podílů sice tento majetek vlastní a např. platí daň z převodu majetku, ale někdo jiný si ten majetek užívá proti jejich vůli. To je v hrubém rozporu s ústavními zákony a protože se jedná o statisíce občanů, hrubě tím je snižována důvěra ve státní instituce a právní řád. Hrozné je i to, že ten, kdo se snaží transformační zákon dodržet a s původními vlastníky se vyrovnává, nemůže investovat do rozvoje firmy a ztrácí konkurenceschopnost. Je tak prakticky za svoji poctivost trestán, zatímco ten, kdo jen obchází zákon a náhrady za zemědělský majetek nevydává, může investovat nebo si výnosy z majetku oprávněných osob užívá a je tak vlastně ještě odměňován za to, že podvádí. To všechno jsou daně za naši revoluční naivitu a za to, že pocity přímého vlastnictví k tomuto majetku již vymřely se skutečnými hospodáři, kteří ten majetek těžce a pomalu nabývali.

Postupné okradení všech skupin oprávněných osob

Tragikomické je, že té části funkcionářů družstev, kteří se rozhodli vytunelovat majetek oprávněných osob ve svůj prospěch, se podařilo zopakovat metody postupného okrádání ze čtyřicátých a padesátých let. Po rozpočítání majetku v roce 1992 spustili kampaň proti těm, co chtěli začít sami se svým majetkem soukromě hospodařit. Soukromníky označovali za ničitele družstev, co chtějí ostatní skupiny oprávněných osob obrat o majetek. Sami se tvářili, že jenom oni chtějí to správné dobro pro většinu oprávněných osob zatímco ti, co si chtějí svůj majetek obhospodařovat sami, že jsou lumpové. Novodobí soukromníci tak většinou místo zákonem stanovené lhůty 90 dní žádali o vrácení svého majetku mnoho let a získali náhrady jen za část svého majetku, často ve formě druhořadého inventáře nebo bezcenných zásob. Po té, co se tunelující funkcionáři takto „vypořádali“ se soukromníky a blížilo se naplnění sedmileté lhůty, označili za lumpy ty oprávněné osoby, kterým se měl uplynutím této lhůty otevřít přístup k získání náhrad za jejich majetek. Opět byla spuštěna kampaň, tentokráte proti sedmiletým čekatelům. I oni byli označováni za ničitele družstev, v tomto čase měli být oni těmi zloději, co chtějí okrást členy družstev a v takovéto atmosféře bylo lehké přesvědčit členy družstev, aby odhlasovali převody majetku na obchodní společnosti. Navíc sedmiletí čekatelé o tom nemohli hlasovat. Ve vytvořených obchodních společnostech již bylo sice z velké části popřeno spoluvlastnické právo jednotlivých členů družstva, ale takovéto společnosti ještě neumožňovaly ústředním funkcionářům neomezené nakládání s takto „nabytým“ majetkem. Proto se předchozí scénář opakoval většinou ještě jednou a majetek byl převeden do akciových společností, kde již volně nakládat s majetkem mohou bez větších problémů. Takto se jim to „povedlo“ více jak v polovině transformovaných zemědělských družstvech. Smutné je nejen to, že se ve většině původních zemědělských družstvech jejich hlavní funkcionáři vydali touto tunelářskou stezkou, opsanou z metod komunistů padesátých let, ale smutnější je především to, že se v naší mladé, nezažité demokracii dala vždy hlasující většina zlákat k souhlasu k okradení menšiny. Právě díky této nezralosti, naivitě a ziskuchtivosti řadových občanů došlo k okradení všech a část původních funkcionářů z komunistické éry se již cítí být nedotknutelnými vlastníky majetku všech skupin oprávněných osob…

Komunisti chtějí znovu vládnout

Cílem komunistů, včetně těch rozlezlých v jiných stranách než je samotná KSČM, je zase vládnout této zemi. Zase chtějí mít ve svých rukou veškerý majetek této země a osudy nás všech. Někomu se to zdá příliš abstraktní, nemožné. Po sametové „revoluci“ se stáhli z očí veřejnosti. Ale když zjistili, že se jim nic nestalo a nestane, jejich drzá mocichtivost obrovsky narůstá, a stále víc a více je můžeme vidět a cítit ve všech sférách naší společnosti. Vliv jejich struktur v politice, ekonomice a státní správě, včetně bezpečnostních a tajných složek již dávno dosáhl nebezpečných rozměrů.

Na venkově žije třetina našich spoluobčanů. Cesta k trvalému ovlivňování této třetiny národa vede přes kontrolu nad zemědělským majetkem a pracovními příležitostmi na venkově. Jejich cesta k vládě nad naším venkovem tedy vede přes okradení oprávněných osob, kterým má být majetek vrácen a přes tvorbu nových pracovních příležitostí z dotací na diverzifikaci zemědělské činnosti. Po této cestě kráčejí velice houževnatě. Pod svojí kontrolou již mají přibližně polovinu veškerého zemědělského majetku a díky tomu každý rok i desítky miliard dotací poskytovaných na zemědělskou výrobu, údržbu krajiny a tvorbu nových pracovních míst ročně. Daří se jim obelhávat veřejnost, že jim jde o záchranu našeho zemědělství a že za okrádání oprávněných osob nemohou oni, ale špatný transformační zákon. To je částečně zaviněno nedoceněním důsledků této problematiky od pravicových politických stran a proradností lidovců, kteří se pokoušejí na tomto procesu přiživit a stabilizovat, stejně jako představitelé levice.

Možné řešení

Zemědělská družstva se po zákonem nařízené majetkové transformaci většinou snažila zbavit nároků oprávněných osob únikem přes další majetkovou transformaci na obchodní nebo akciovou společnost. Nebylo to právně čisté, ale ti, co se pokusili svoje práva hájit u českých soudů, získaly většinou jen bolestivě drahé zkušenosti s trpkým zklamáním. Je to velmi složitá právní záležitost. Plošnou nápravu změnou transformačního zákona již zpětně provést nelze. Přesto tu jedno jednoduché řešení je. Pomocí zablokování zemědělských dotací. Pouhým rozhodnutím ministra zemědělství lze zajistit, že dotace budou vypláceny jen tomu subjektu, který se o způsobu vyrovnání s oprávněnými osobami dohodne. Na dotace není právní nárok a tudíž je to jen o odvaze ministra a o vůli vlády této země dát přednost vlastnickému právu před uživatelským. Již to tak fungovalo za ministra Luxe do roku 1994, než toto opatření zrušil. Bude to tak fungovat kdykoliv to některý další ministr opět zavede. A bez soudů. Do zemědělství jde ročně přes 20 miliard dotací. Jen z nich by tedy mohli být vyrovnáni během jednoho roku všichni, kdo se o své vyrovnání dnes snaží. A během dalších dvou let i všichni ostatní. Nemá cenu bránit vzniku silných zemědělských společností. Ale ať vzniknou normálně. Když chce někdo vlastnit velkou společnost, ať si ji koupí nebo ať postupně původním vlastníkům jejich podíly splácí. Nebo ať vlastníky prostě vtáhne do spolurozhodování v řádném družstvu vlastníků nebo v řádné akciové společnosti. Pak nemusí nic splácet nebo si půjčovat na koupi tohoto majetku. Ale proč by měl stát podporovat zloděje a tuneláře a porušování platných zákonů, proč by měl stát podporovat snižování důvěry v právní řád a spravedlnost. Abychom rychlému vyrovnání náhrad majetku oprávněným osobám pomohli, navrhli jsme, aby si vydávané majetkové podíly mohly povinné osoby započítat do nákladů. Levice to zamítla. Naděje na vybírané daně je pro ni přednější, než Ústavou garantovaná práva vlastníků. Je to důkaz, že zde chybí pouze správná politická vůle. Vládne nám levice, jejich přirozenou snahou a programem je vyvlastňování a přerozdělování. Bohužel změnit vůli vlády lze jenom při volbách do parlamentu…

Stížnosti do Strasburku

Nechtělo se nám čekat na rok 2006 a výsledky voleb. Život utíká příliš rychle, nelze roky pasivně čekat na loterii voleb. Navíc je klidně možné, že většina lidí zase nalítne na sliby, přestože již několikrát skrz tyto sliby byli okradeni. Jsme už hold „takovej Švejkovskej národ“. Chceme se mít dobře a zadarmo a povídání o pečených holubech, příspěvcích na auto, barák a rodinu se nám budou vždycky strašně líbit…

Nechceme jen čekat na loterii voleb a proto se pokoušíme zlomit vůli levicové vlády u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Strasburku. Když vytvoříme správné žaloby na stát, že špatně ochránil majetek oprávněných osob a strasburský soud rozhodne o tom, že stát musí oprávněné osobě její majetkový podíl zaplatit, máme vyhráno. Povinná osoba, za kterou stát majetkový podíl oprávněné osobě zaplatí, se stane dlužníkem státu a ztrácí podle stávajících předpisů nárok na dotace, dokud svůj dluh nezaplatí. Stát (daňoví poplatníci) není poškozen a spravedlnost by pokročila. Když bychom takto uspěli ve větším počtu případů, nebyl by již problém donutit i tuto vládu ke změně postoje a k zavedení blokace dotací na všechny nevyrovnané povinné osoby i bez žalob do Strasburku.

Jeden problém to ale má. Napsat dobrou a odůvodněnou žalobu na stát. Zatím to umíme jen u těch oprávněných osob, které se rozhodly sedm let počkat a než tato lhůta uplynula, zemědělský majetek se „vypařil“. Přesně řečeno - byl převeden do akciové nebo obchodní společnosti, která se tváří, že s oprávněnými osobami nemá nic společného a původní družstvo zaniklo v konkurzu. Takové osoby opravdu hledáme a nabízíme jim, že jim jejich nárok dokážeme dosti rychle a taky velice levně vydobýt. Dobrou žalobu lze také napsat pro ty, jejichž konkurz se neúměrně protahuje. Na některých dalších možnostech, jak obvinit a zažalovat stát ještě pracujeme.

Ještě není pozdě, ale bylo by velmi nebezpečné, ponechat tomuto procesu volný průběh.

Omezování vlastnických práv je prvním krokem ke ztrátě demokracie a osobní svobody.

Tím, že necháme poškozovat vlastnická práva části našich spoluobčanů, si nevědomky přivoláváme možnost hrubého omezení základních práv nás všech.

Ing. Miloslav Kučera