Zemědělec je otrokem státu

Martin Hutař patří k nejzkušenějším harcovníkům ekologického zemědělství, kteří byli u nás u jeho zrodu od samého počátku a které bychom spočítali na prstech. Byl i u prvních pokusů na prvním českém biopoli zeleniny v JZD Dubicko na Šumpersku. Do listopadu 1989 chybělo ještě pár měsíců a při úvahách o dělbě rolí zdejší party mladých inženýrků, rozčarovaných jak vysokoškolskou výukou k agrochemickému pojetí oboru, tak devastační zemědělskou praxí, se kamarádi nějak shodli: Obchodu by se měl věnovat Martin… Asi to byla ta nejlepší volba.

S partou domácích i zahraničních (zejména švýcarských) příznivců této cesty zřídili ve volném sile ve Starém Městě pod Sněžníkem mlýn a začali s tzv. suchou produkcí ve kvalitě BIO. Za rok 1996 byl pak vyhlášen nejlepším českým ekozemědělcem roku, který mohl nad hlavu zvednout putovní cenu, Bartákův hrnec. V té době měla jejich obchodní společnost asi dvacítku zaměstnanců, dnes jich má na 60 a je největším českým zpracovatelem biopotravin.

Otázka na úvod: Jak vypadá nedělní oběd u Hutařů?

Někdy špalda, někdy jáhly nebo pohanka, k tomu nějaká omáčka, letos často například houbová, případně osmažené tofu – a hodně zeleniny, když se podaří tak bio, ale na tom netrvám, jsem již pár let vegetarián, ale nejsem ortodoxní biotik, protože biozelenina, stejně jako biomaso, není snadno k dosažení. Zvláště ve Starém Městě. Hodně jsem se naučil vařit i sám, když jsme s Aničkou Michalovou připravovali první českou biokuchařku.

Vámi založená firma funguje už přes čtrnáct let. Jak jste se vlastně dostal k biopotravinám?

Jako mladík jsem byl v partě nadšených ochránců přírody. Podnikali jsme takové věci jako přesazování sněženek a čištění studánek. Jenže když jsem pak vystudoval zemědělství a zjistil, jaká svinstva se v něm dějí, řekl jsem si, že bych se měl věnovat ekologii ve svém oboru. A tak jsem se začal přibližovat k biopotravinám, to bylo ještě na konci 80. let.

Zpracováváte obilí a luštěniny - polotovary z nich tvoří většinu vašeho sortimentu. Co považujete za „vlajkovou loď“ podniku?

Jako plodina je to určitě pšenice špalda, která je nejen velmi chutná, ale i nenáročná na přípravu. Z ní pak kroupy a dále zeleninové a houbové špaldoto. Jinak jdou dobře na odbyt také bulgur s červenou čočkou, pohankový dezert, jahelník, tedy polotovary, který mají více variant zpracování, ty mají asi největší perspektivu.

Nakolik byly nebo jsou pro vaše podnikání podstatné dotace?

Jako zpracovatelská a obchodní firma jsme od státu žádné dotace v začátcích ani dlouho potom nedostali. Při startu jsme získali jen jednu návratnou, bezúročnou půjčku. Až v poslední době jsme dosáhli na dotaci v rámci programu SAPARD, a pak na další z fondů EU, ale vždycky jsme se museli spoléhat na vlastní peníze.

Tím se zjevně dost lišíte od ekozemědělců hospodařících na půdě či pastvinách…

A v tom, že dnes mnozí podnikají kvůli dotacím, vidím jeden z největších problémů našeho ekozemědělství. Ke všemu ti, co něco pěstovali, přestávají, protože mnohem víc jsou dotovaní za pastviny. Vezměte si, že z celkové ekologicky obhospodařované plochy u nás připadá na travní porosty 90 % a na těch deseti zbývajících se do značné míry pěstuje krmení pro dobytek Stát by měl zmoudřet a začít motivovat ekozemědělce ke skutečné rostlinné produkci. Když se to nezmění, tak budeme muset brzy suroviny dovážet. A přitom právě zpracovávání místních surovin je jednou z hlavních zásad ekozemědělství.

Naříkají nejen ekozemědělci-pěstitelé, ale i eko-chovatelé s dotacemi na biochov dobytka, že vlastně nemohou dodávat maso v kvalitě BIO, protože v republice je minimum bio jatek a protože při přebytku hovězího na trhu nemají šanci své dražší biomaso prodat.

To jsou do značné míry výmluvy, oni prostě nepotřebují produkovat biomaso, když už za biochov dostávají takové peníze! Tržby za maso tvoří deset, možná patnáct procent jejich příjmů, zbytek jsou právě dotace. Přitom nedávno se dotace zvedaly – a opět víc pro chovatele dobytka než pro rostlináře. Představte si, že někteří kvůli tomu dokonce zatravňují pole! A k přebytku hovězího – letos poprvé po několika letech je hovězího v ČR nedostatek, takže ho dovážíme. Snižovaly se přece stavy kvůli BSE.

Sám máte ale už tři roky i firmu AGRISEN, s.r.o., která pase ovce a kozy. Rovněž čerpáte dotace za údržbu trvalých travních porostů i za ekologické hospodaření, aniž byste produkovali řekněme zpracované jehněčí maso či kozí a ovčí mléčné produkty.

Ano, tenhle chov 25 koz, 170 ovcí na 95 hektarech jsme si ze dvěma kolegy založili spíš pro radost. Vidět na zelených loukách kolem Nové Seninky u polské hranice společné stádo hnědých rohatých koz a světlých oveček s temnými kopci v pozadí je radost už sama o sobě. Zvlášť při pocitu, že díky pasení luk tu krajinu nehyzdí lány bodláku. Ale fakt je, že jsme si chtěli trochu sami v malém osahat, co takový biochov obnáší. Proto dnes vím, o čem mluvím, když náročnost obou typů hospodaření i dotace srovnávám. Nechceme-li tu (zatím) uvažovat o náročnější produkci mléčných produktů či masa, nepočítám občasný prodej jatečného zvířete zájemci či několik beranů, kteří ročně padnou na rožnění při akcích, pak nám k takovému hospodaření stačí „ovčák“ ze vsi, volná stodola a ohradník. Kdyby mi šlo jen o výdělek, tak tímhle způsobem by peníze šlo vydělat daleko snáz, rychleji a s menšími starostmi, než tomu bylo u naší zpracovatelské a velkoobchodní firmy PRO-BIO, s.r.o. Takže i vím, že „pastevci“ berou solidní dotace a díky tomu nepřibývá ploch na orné půdě, protože pást dobytek je mnohem výhodnější i výnosnější. Před rodinou tak (poté, co si se mnou zažila posledních 14 let při budování firmy!) radši nároky obou typů podnikání moc nesrovnávám…

O osudu ekozemědělství podle vás rozhoduje stát, tedy politici a úředníci. Co od nich očekáváte?

Ministerstvo zemědělství by si mělo udělat jasno v tom, proč má ekozemědělce podporovat. Že je ve hře nejen lepší výživa obyvatelstva a stav životního prostředí, ale i snížení nadprodukce a zvýšení zaměstnanosti na venkově, a ovšem i podoba zdejší krajiny. Současný postoj rozhodujících úředníků a politiků, který se dá zjednodušeně shrnout do teze „Vy jste ekologičtí, tak si tam ty louky hrabejte, udržujte krajinu a nemluvte nám do výživy“, je krátkozraký a taky v rozporu s tendencemi a prioritami v EU. Pochopení souvislostí a důsledků ministerskými úředníky (a nejen těmi zemědělskými!) je i nezbytnou podmínkou pro to, aby se stát víc a účinněji angažoval v přesvědčování veřejnosti, že to, co je eko, není zvláštní a divné, nýbrž normální. Zatím jsme to byli hlavně my, producenti a obchodníci, kdo musel nejen propagovat biopotraviny, což samozřejmě patří k našemu podnikání, ale především vysvětlovat, o co vůbec u biopotravin jde, čím se liší od těch běžných a jaký mají pro organismus i společnost význam. To nás vyčerpává a pochopitelně se to také promítá do koncových cen. Jinde s tím významněji pomáhá stát.

Máte zmapováno, kdo jsou vaši zákazníci?

Víme to docela přesně. Jde především o čtyři skupiny lidí, jejichž společným znakem je to, že mají nadprůměrné vzdělání. Jednak jsou to studenti, mnohdy takoví, kteří už se na delší dobu dostali do zahraničí a tam se naučili biopotraviny konzumovat. Druhou skupinou jsou mladé maminky s dětmi, třetí důchodci a čtvrtou mladé babičky s rodinami.

Společným znakem skupin je, že nejde zrovna o nadprůměrně majetné vrstvy. Což mi vzhledem k nadprůměrným cenám biopotravin připadá paradoxní…

Ptejme se jinak: Kolik lidí u nás bere nadprůměrnou mzdu? Maximálně 30 % obyvatel? Tihle lidé spíš pochopili, že při změně životního stylu nemusí jíst tolik, že stačí méně, ale lépe… V případě naší produkce na to ovšem může mít vliv i skutečnost, že u výrobků z obilnin nebo luštěnin nejsou cenové rozdíly mezi bio a konvenčními tak velké jako u čerstvých potravin, například zeleniny, ovoce nebo masa. Jestli půl kila pohanky nebo jiné obilniny, kterou nekupujete denně, stojí třicet či čtyřicet korun, tak to pro většinu lidí nemusí být velký problém… půl kila pohanky stačí na oběd i pro 10 lidí. Zákazník se ale dá přesvědčit ke koupi daleko snáz než obchodník. Hlavně tomu se nechce investovat do něčeho, co nezná!

Přibývá zájemců o bio?

Pomalu, ale jistě ano, navzdory tomu, že osvěta pokulhává a ceny neklesají. Z našeho pohledu je spotřebitelů dost , problém je dostat zboží k nim. Především tedy najít obchodníky, kteří budou prodávat bio v celém sortimentu – od mouky přes salám až po slivovici. Musíme v biopotravinách nabízet stejný počet položek, který lidé spotřebovávají v konvenčním provedení. Na druhé straně hypermarkety i obchody chtějí jednoho dodavatele, aby stačila jedna faktura, jeden telefon… Takže jsme tlačeni k tomu, abychom rozšiřovali svou nabídku.

K zásadám ekozemědělství patří zpracovávání domácích, ba přímo regionálních surovin, a vy jste tedy nuceni tuto zásadu porušovat.

Když jsme s firmou začínali, tak jsme se ze zásady zdráhali vozit obilí k nám na Šumpersko třeba z našeho, leč vzdáleného Karlovarska. Ale dnes nelze jinak než importovat třeba z Německa, protože některé potřebné suroviny u nás prostě nejsou – buď v dostatečném množství, nebo vůbec. A především není sortiment hotových biovýrobků, které se ze stejného důvodu vozí bůhvíodkud…

Jak odlišný by byl portrét vaší firmy dnes a před pěti lety? Jak se změnila šíře prodeje, obrat, okruh zákazníků?

Rozvoj je překotný, vstupem do Unie se vše ještě urychlilo. Vyšplhali jsme na daleko vyšší odbytová čísla, rozšířili jsme sortiment, můžeme dovážet. Stěžejní je pro nás ale nadále český produkt. V odbytu do vyspělých zemí EU jsme neprorazili, o české BIO nemají zájem, mají dost svého a také tam daleko víc funguje patriotismus. Uspěli jsme jedině se špaldovou kávou. Navíc ceny vstupů u nich a u nás jsou téměř srovnány, protože oni dostávají od státu vyšší dotace než my – jedině práce je u nás ještě levnější. Ale oni zase mají vyspělejší technologie, a tím to dohánějí.

A vývoz na východ? Sídlíte u hranic s Polskem, blízko máte i na Slovensko…

Tam ano. Tím, že působíme 14 let, máme oproti tamní konkurenci náskok, a tak vyvážíme celý sortiment. Je to ale stále poměrně malá část oproti domácímu trhu.

Co vám dal a vzal vstup do Unie?

Otevřely se trhy, můžeme dovážet, určitě převažují zisky. Otevření hranic ale samozřejmě také přineslo příliv konkurence, která nás nenechá usnout.

Žehral jste na zdejší ekozemědělce - že nepěstují vůbec nebo málo,ať už objemově nebo druhově. Najdete výjimky?

Ale ano - například Šmakalovi od Benešova; šikovní, mají dobré objemy, umí uskladnit, drží slovo, vycházíme si vstříc. Nebo Mach, Bursík, nedodávají mnoho, ale jsme za to rádi.

Jak vidíte budoucnost ekozemědělství a biopotravin u nás?

Podle statistiků se u nás prodá biopotravin ročně na osobu za tři eura, v Německu je to na hlavu stokrát víc. Ale mzda je tam oproti Česku vyšší jen třikrát nebo čtyřikrát. Takže potenciál poptávky je tady úžasný. I kdyby se prodej zvýšil jen desetkrát, tak je to pro nás, výrobce a obchodníky, výborný výhled. A lidi začínají i bez velké propagandy chápat, že jsou pro ně biopotraviny v mnohém přínosné.

Obloukem se vracíme k potřebě osvěty. Proti zájmu o BIO ale působí tradice a návyky. Jak je překonat?

Musíme se, spolu se státem a médii, která jsou k nám naštěstí dost vstřícná, snažit o změnu společenské atmosféry. V tom smyslu, aby lidi zase začali považovat vaření a stolování za zábavu a společenskou záležitost. Dnes se spousta lidí odbývá fast foody, jsou líní strávit půl hodiny v kuchyni, chtějí se jen co nejrychleji najíst, aby se mohli věnovat něčemu jinému… My jako PRO-BIO jim na jedné straně vycházíme vstříc tím, že nabízíme polotovary, které mohou mít do půl hodiny hotové na talíři. Ale na druhé straně se snažíme působit i v tom směru, aby si lidé začali jídlo víc vychutnávat, aby nepovažovali čas strávený v kuchyni a v jídelně za ztracený. Aby využívali co nejvíc čerstvých nebo aspoň pouze sušených potravin. Potravin, které neobsahují konzervanty, barviva s výraznou chutí a další chemické přísady. Většina chemických látek, které se dávají do potravin, jsou podle mě zbytečná.

Snažit se můžete, ale protitlak podpořený masivní reklamou je mnohem silnější. Co naděláte?

Doufám, věřím, že lidi začnou víc myslet na sebe. Prostě víc myslet. Že podstatná pro ně bude argumentace. Snad dospějí k tomu, že heslo Spotřebovávejte! je nesmyslné, že jíme zbytečně moc, hloupě, nezdravě. Snad se stanou vybíravějšími, když ochutnají a porovnají biopotraviny s tím, co jedí dosud. My jim k tomu musíme nabízet kvalitní zboží a nesmíme ztratit důvěru těch, kteří nám uvěří.

Vaše konkurence pořádá kurzy vaření. Plánujete něco podobného?

Ano, je určitě prospěšné ukázat lidem, že vaření z našich potravin jednoduché a že výsledek je určitě nezklame. Mám ale pocit, že problém je širší, dnešní mladé ženy nemají moc chuť trávit volný čas u plotny, přitom právě úprava mnohých našich potravin trvá pár minut. Klasické pečení z mouky je na ústupu. Osvěta je tedy určitě zapotřebí. Prostory bychom na podobné akce už měli, pokud na tyto aktivity získáme nějakou dotační injekci, chtěli bychom se věnovat i tomuto.

Jak se vám daří zásobovat český trh tuzemskými bioprodukty?

Jsme konfrontováni s požadavky dodávat bioprodukty v celé šíři – od masa, mléčných výrobků, těstovin, čajů až po alkohol. Roste tlak, aby sortiment byl kompletní, to ale česká produkce zatím nemůže pokrýt. Snažíme se odebírat přednostně od českých ekozemědělců, což činí tak 70 % naší nabídky, zbytek ale musíme dovážet.

Vezměme namátkou biovíno. Jaká je zde situace? Nemáte problémy s tím, že dovozem zahraniční produkce, někdy levnější i kvalitnější, škodíte našim biovinařům?

Ne, jde o malá množství. Víno si zemědělci většinou prodávají sami. Problém je spíše v tom, že málokteré prodejny jsou ochotny toto víno odebírat. Hypermarkety o něj nemají zájem především kvůli vyšší ceně, prodejny racionální výživy zase většinou dávají od alkoholu vůbec ruce pryč.Vývoj je ale překotný, to co bylo nabízeno jako speciální zboží zdravé výživy, např. sójové maso, se dnes dá koupit všude. Trh se mění a obchodníci by na to měli reagovat. Zákazník žádá široký sortiment zboží v bio kvalitě. To ovšem vyžaduje další investice do skladů, interiérů. Je toho hodně, s čím se obchodníci s biopotravinami musejí vyrovnávat.

Říkáte, že zákazník žádá široký sortiment. Začnete nabízet i maso, přestože vy sám ho nejíte?

Samozřejmě, moje volba je jen osobní, prodeji živočišných bioproduktů není překážkou.

Nemocí oboru jsou prý opožděné platby všech všem. I vašich platebních lhůt se týká kritika nejednoho farmáře.

To je naše skvrna z minulých let. V roce 2000 došlo k nadprodukci, zboží jsme měli více než rok na skladě a opožděné prodeje měly své následky, ze kterých jsme se dlouho vzpamatovávali. Poslední roky je to spíše naopak. Dlužníci jsou i mezi obchodníky a odběrateli a nejde o malé částky. Prostě realita oboru.

To vás nepoloží?

Omezuje nás to, musíme čerpat úvěry, o to méně peněz můžeme dát do rozvoje.

Jak se vám jeví letošní úroda?

Špatně. Většina obilnin vůbec v ČR není. Pravděpodobně budeme muset víc dovážet, zdejší produkty nebudou zřejmě ani v minimální kvalitě. Cena se také asi zvýší.

Šel byste dnes stejnou cestou, kdybyste se znovu rozhodoval?

No… nešel. Ale myslím spíš obecně do podnikání. Výsledky přišly až po dlouhé dřině, je to hektické…Ale jsem spokojený s tím, co se podařilo, kus práce je za tím úsilím vidět.

Když se ohlédnete, z čeho máte pocit dobrý a z čeho ne?

Jako zemědělec bych měl být svobodný, závislý hlavně na své schopnosti hospodáře, zpracovatele, obchodníka. Jen doplňkově na dotacích, úřednících a byrokracii. Dnes je to ale u většiny zemědělců obráceně. Odhaduji v průměru tak 70 % ku 30 % U naší firmy sice ne, ale ten stav nás zasahuje zprostředkovaně. To mi v současnosti vadí nejvíc. Zemědělec se vlastně stává otrokem státu.