Mají nejdražší uzeniny, ale nestěžují si

Zemědělství je černá díra, která jen požírá státní dotace a rolníci přitom volají po dalších. Tak tenhle tradiční obraz oboru úspěšně kazí společnost Chovservis. I proto se dostala do celostátního finále soutěže Poštovní spořitelna Firma roku 2006. Zvítězila v Hradeckém kraji."Jsem moc ráda, že jsme na sebe i takhle upozornili. Většinou v podobných soutěžích bodují výrobci automobilů," těší se ředitelka firmy Petra Škopová.

Bez sójové mouky

Chovservis na sebe ovšem upozorňuje už od roku 1992. Tehdy vznikl privatizací státních plemenářských podniků. Dnes je firmou, která se snaží o co největší záběr činnosti. Poskytuje služby chovatelům, ale má i vlastní jatka a prodejny masa a uzenin. Tady razí v Česku zatím neobvyklou cestu.V salámech nebo klobásách se značkou Toro Hlavečník totiž není sojová mouka a další náhražky, ale hlavně opravdové maso. Firma díky kvalitě vyhrává i potravinářské soutěže. A nevadí jí, že sázka na kvalitu znamená i vyšší ceny zboží oproti konkurenci, která masem v uzeninách šetří."Jsme nejdražší na trhu - a vůbec si nestěžujeme," potvrzuje šéfka Chovservisu, že část spotřebitelů už umí jakost ocenit.

Plány firmy, která zaměstnává 217 lidí, se ale neomezují jen na zemědělství a potravinářství. Současný bezmála půlmiliardový roční obrat chce zvyšovat jednak zavedením vlastních prodejen, jednak vybudováním rekreačního střediska. Na obojím se už pracuje. Prodejny rostou v Hradci Králové a Jičíně, rekreační areál v bývalé inseminační stanici v Nechanicích. "Neznamená to však, že se vzdáváme plemenářských služeb," říká Škopová. Například v oboru inseminace prasat je Chovservis v tuzemsku největší, ovládá přes třetinu trhu.

Firmu dnes vlastní přes 1200 akcionářů. Přes dvě třetiny z nich jsou zemědělci. "Při rozhodování o tom, kam firma bude směřovat, jsme se zatím vždy shodli," potvrzuje ředitelka, že rozdrobená vlastnická struktura Chovservis nebrzdí. "Na Západě to není v zemědělství nic neobvyklého," dodává.

Strýcovy zkušenosti

Právě zahraniční zkušenosti přitom osmatřicetiletá Škopová náležitě využívá. Po listopadu 1989 strávila dva roky na farmách ve Spojených státech, na Novém Zélandu a v Austrálii. Podpořil ji strýc - emigrant Milan Vyhnálek. Ten uprchl z komunistického Československa v roce 1950. Na Tasmánii pak založil mlékárenskou firmu Lactos, která vyrostla v jednu z největších na jižní polokouli. Obchodoval s Japonskem i USA. Traduje se, že když přijeli před lety do Československa japonští podnikatelé a viděli zdejší státní mlékárny Laktos, uznale pokývali: "Vida, pan Vyhnálek už má pobočku i ve střední Evropě...".

Vyhnálek nejprve štědře podporoval emigranty, po roce 1989 pak studenty na stážích. Jeho neteř Petra toho plně využila. Dodnes si pamatuje na největší šok, který jí v roce 1990 přílet do Austrálie připravil. "Lidi tam chodili, aspoň v podnicích mého strýce, do práce s chutí. Manažery dokonce musel vyhánět na dovolenou. Tenhle protiklad s poměry v bývalém Československu bil do očí," vzpomíná Škopová. Sama tvrdí, že stejně jako strýček na Tasmánii se snaží přistupovat i k zaměstnancům v Chovservisu. Motivovat je, aby je práce bavila.

Stát na více pilířích

Šéfka firmy si ze zámoří odnesla i další poučení: Evropa svými malými podniky nemůže konkurovat obrovským zemědělsko-potravinářským firmám v USA nebo Austrálii. Až pod tlakem Světové obchodní organizace sníží Brusel dotace a otevře trhy unie, bude to pro leckteré zemědělce problém.I proto se nechce Chovservis upnout jen na jednu činnost, ale naopak své podnikání opírá o více pilířů. "Když jsou třeba horší ceny masa, drží nás prodej chovatelských pomůcek. A i když posilujeme také plemenařinu, investujeme zároveň do ubytovacích služeb," vysvětluje strategii Škopová.Půlmiliardový roční obrat se tak Chovservis chystá překonat co nejdřív. Co k tomu potřebuje od státu, na tom se šéfka firmy shoduje s většinou podnikatelů: Zjednodušit daně, omezit byrokracii, která často vyžaduje tvrdší normy než Brusel, a nejlépe rovnou zrušit zákoník práce.