Katarální horečka ovcí: nové nebezpeční pro početní stavy skotu?

Po MKS a BSE je BTD dalším důvodem pro přijetí zákazu transportu zvířat, který je překážkou ztržnění produkce na národní i mezinárodní úrovni. 20.srpna 2006 potvrdily příslušné úřady oficiálně výskyt BTD (Blue Tongue Disease) po Nizozemsku a Belgii také v sousedním Německu. Protože toto onemocnění se dosud vyskytovalo pouze v jižních zemích s teplým klimatem, zastihlo chovatele, veterinární lékaře a úřady relativně nepřipravené. Mnoho otázek, které dosud nebyly vyčerpávajícím způsobem zodpovězeny vedou ke spekulacím a protikladným vyjádřením.

Toto onemocnění virového původu bylo poprvé popsáno v roce 1876 v Jižní Africe u importovaných merinových ovcí a v roce 1953 byl poprvé izolován jeho původce. V 50. a 60. letech minulého století došlo k přenesení tohoto onemocnění z afrického kontinentu do zemí jižní Evropy, Asie, na jih Severní Ameriky a také do Jižní Ameriky. V důsledku propuknutí epidemie ve Španělsku a Portugalsku v letech 1956 až 1960 uhynulo více než 180 000 ovcí. Epidemie se vyskytly na Baleárách, Sardinii, Korsice, v Bulharsku, Řecku a v některých regionech na Balkáně.

Vnímavé na původce BTD jsou hlavně ovce, ale onemocnět mohou kozy, skot a přinejmenším v USA také divoce žijící přežvýkavci. Mortalita u ovcí závisí na typu viru, stáří a plemenné příslušnosti infikovaného zvířete a může dosáhnout až hranice 75 %. Skot neonemocní v pravém slova smyslu, ale stává se významným rezervoárem viru. U nejnovějších případů nákazy byla prokázána přítomnost virového sérotypu 8, který se dosud v Evropě nevyskytoval a který napadá převážně skot a vyvolává viditelné symptomy onemocnění; v některých případech vede i k úhynu zvířat.

BTD se přenáší výhradně prostřednictvím tzv. vektorů, tzn. že bezprostřední přenos infekce z jednoho zvířete na druhé není možný. Jako vektor funguje pakomár rodu Culicoides. Dosud se výskyt pakomárů omezoval na oblasti ležící jižně od 44. stupně zeměpisné šířky, ale globální oteplování způsobilo jejich rozšíření i do severněji položených zemí především díky vysokým teplotám, které provázaly loňské léto.

Otázku, jakým způsobem došlo k přenosu sérotypu 8 BT viru do střední Evropy se dosud nepodařilo zodpovědět.

Sáním krve samičkami pakomárů infikovaným zvířatům dochází k přenosu viru, který se nachází především v červených a bílých krvinkách. Ve střevním traktu samiček dochází k rozmnožení viru a po uplynutí 10 až 15 dní může být virem infikováno další zvíře krevní cestou. V průběhu cca 30 dní trvajícího životního cyklu pakomára dochází v závislosti na vnější teplotě každé 3 až 4 dny k sání krve.

Pakomáři jsou pouze 1 až 3mm dlouzí, odolní proti suchu a v otevřeném prostoru mohou být aktivní především v noci a za svítání. Jsou schopni překonat jen krátké vzdálenosti, ale za příznivých větrných podmínek se mohou dopravit až na vzdálenost více než 100 km a můžou nalézt nové teritorium, ve kterém infikují další zvířata.

Po uplynutí inkubační doby, která trvá 5 až 7 dní dochází u skotu k otékání okraje korunky, k tvorbě puchýřkovitých erozí na mulci, k zarudnutí sliznice ústní dutiny, zánětů a k barevným změnám na vemeni, především struků. Změny na korunce a mulci zpravidla po několika dnech mizí, zatímco nekrózy kůže struků přetrvávají delší časové období. Pokud nedojde k sekundární bakteriální infekci dojde ke spontánnímu uzdravení zvířat a jen velmi zřídka dochází k úhynu.

U ovcí se infekce manifestuje po uplynutí inkubační doby, která je 1 až 8 dní horečkou, otokem a modrým zbarvením sliznice tlamy a jazyka, podle kterého toto onemocnění získalo označení „modrý jazyk“. Úhyn ovcí bývá způsoben masivním plošným krvácením způsobujícím poruchy zásobování životně důležitých orgánů, zatímco u skotu je charakteristický mírnější průběh onemocnění.

Infikovaná zvířata jsou zdrojem viru, který se nachází především v červených krvinkách až po dobu 160 dní, takže virus může v organismu hostitele přežít celé zimní období.

Možnost rozšíření viru prostřednictvím spermatu a transferu embryí nebyla ještě nikdy doložena v odborné literatuře.

Milchrind, 2006, č. 4, s. 46 – 48