Proč novelu zákona o transformaci zemědělských družstev?

Novináři bývají holky pro všechno, ale často také pro nic. Transformovat hodinky na holínky v týdeníku Zemědělec redaktorem Píchou hladce obrace je víc jak nuda, která předchází mozkové ochablosti poplatné přání čtenáře. Polemika, která se v posledních dnech strhla kolem senátního návrhu zákona o transformaci zemědělských družstvech je zdrcující především pro obec právně vzdělanou, která v dané věci odvedla nejvíce práce a judikovala problematické otázky tak, že věcně právní problém transformace byl odhalen a je tu nová hmotně právní otázka: komu patří nevypořádaný majetek oprávněných osob? O protiústavnosti opět vykřikují Ti, co se majetkových podílů a nerozpuštěné restituční rezervy zmocnili.

Mají – li „tři pilíře“ státní moci poskytovat ochranu právem chráněným zájmům, musí při postupování státu, resp. jim zmocněných osob plnících povinnosti státu dostát své ústavní povinnosti zkoumat, zda nedochází k libovůli. Nemohou se při tom zbavovat své přezkumné povinnosti povšechným poukazem, že zemědělská družstva v rámci divoké tzv. druhé transformace postupovala v souladu se zákonem, aniž by zkoumaly, zda v daném případě jeho aplikace fakticky nevedly k protizákonné či dokonce protiústavní diskriminaci oprávněných osob, které byly libovůlí či dokonce svévolí povinných osob připraveny o své vlastnictví.

Stát, který vydal restituční a transformační zákony a označil jimi za dlužníka povinná zemědělská družstva a současně je ustanovil jako správce majetku oprávněných osob musel nutně převzít i zodpovědnost za ustanovené dlužníky (povinné osoby), za prodlení z uspokojení věřitele (oprávněných osob), či dokonce maření jeho uspokojení. Jestliže pro obecného dlužníka platí, že se musí zdržet jednání mařících uspokojení věřitele, pak z ústavního principu rovnosti vyplývá, že stát (a jeho orgány) jako dlužník rovněž nesmí fakticky mařit uspokojování věřitelů z pohledávek, jejichž existence byla potvrzena zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci (např. zbavovat se majetku vhodného k uspokojení jeho věřitelů a to dokonce ještě před lhůtou, než byly splatné, nebo i potom co byly zajištěny pravomocnými rozhodnutími soudů). Jak plyne ze zákona, rozhodnutí a povinnosti plnit nárok na majetkový podíl z transformace svěřil stát zemědělským družstvům, takže v dané situaci družstva suplují roli státu, resp. vykonávají vůli státu v právním vztahu, kde má i stát za družstvo postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním řádně a včas splnit svůj závazek. Tím, že schválením transformačního projektu zemědělského družstva došlo k potvrzení nároku oprávněných osob na majetkový podíl, ocitl se proces uspokojování nároku ve fázi vykonávací a stát (jehož vůli plní družstva) nemůže plnění svých povinností jakkoliv mařit.

Tu lze jenom uvést, že v běžném zákoně nemůže být obsaženo nic, co odporuje ústavnímu pořádku, a účelová aplikace pozdějšího právního předpisu, je v rozporu se zásadou výkonu státní moci jen na základě zákona, v jeho mezích a způsobem zákonem stanoveným. Zákon o půdě a o transformaci družstev nejsou však zákony běžnými, nýbrž jsou zákony speciálními. O to více se musí přezkoumávat, zda nejsou vykládány a aplikovány libovolně a dokonce svévolně. Od samého počátku muselo být třem pilířům státní moci jasno, že svěří-li roli arbitra dlužníkovi, je tím porušen ústavní princip rovnosti a že je zde otevřena cesta k libovůli a svévoli, zvýhodňování a nadržování, tudíž, že stát měl z principu dohledu nad vykonavatelem zákonné povinnosti plnit si svůj dluh – kontrolovat průběžně proces uspokojování nároků oprávněných osob a při oslabení jejich postavení jako věřitelů vůči dlužníkovi, měl přijmout včas zákonná, ale i praktická opatření, aby jím ustanovení správci na majetku oprávněných osob dostáli svých závazků a zákonných povinností.V opačném případě, stojícím na nezávaznosti takového příslibu (daného zákonem), by si počínal protiprávně. V právním státě platí zásada, resp. princip ochrany důvěry a vážnost a závaznost aktů veřejné moci, což v případě plnění majetkových podílů stanovených zákonem nutně znamená, že stát se nemůže zbavit závazku, jehož obsahem je vypořádat majetkové podíly z transformace, nastanou-li v příslibu vymezené podmínky. Ty nastaly koncem roku 1999 a do dnešního dne nebyla významně početná skupina oprávněných osob vypořádána.

Tento tristní stav a dosavadní stanovisko státní moci k problému vypořádání majetkových podílů z transformace zemědělských družstev silně narušuje důvěru v právo, která jak Ústavní soud ustáleně judikuje, je jedním ze základních atributů právního státu (Srovnej: nález ze dne 7.10.1996, sp.zn. IV.ÚS 201/96 in ÚS ČR: sbírka nálezů a usnesení – svazek č.6, nález č.96,“ Demokratický stát v zájmu své vlastní věrohodnosti, bez níž by neměl podporu svých občanů, musí plně respektovat zásadu (pacta sunt servanda) tj. závaznost dohod, jež uzavře s občany“.)

Linkavost a libovůle při vypořádávání majetkových podílů je protiprávní a protiprávnímu jednání nelze poskytnout soudní ochranu. Na tuto libovůli, liknavost a neustávající erozi vlastnického práva k majetkovým podílům Ústavní soud ČR poukazoval, zvláště pak ve svém nálezu pod sp.zn. PL.ÚS 17/1999 Sb. a nabádal zákonodárný sbor, aby postavení oprávněných osob posílil, protože je narušen princip rovnosti. Ústavní soud rovněž připomínal, že z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost nejen soudům vyplňovat mezery v zákonech, ale především by to měli být sami zákonodárci, kteří by po včasném varování z nových křivd měli nedostatky zákona odstranit jeho novelou, zvláště pak tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku. To se však nestalo, a oprávnění jsou dnes v situaci, kde nemají již koho žalovat nebo v příznivějším případě již nemají na čem nebo na kom provést exekuci.

Ústavní soud v obdobných věcech již opakovaně upozornil, že tento stav je sám o sobě již neúnosný a hrozí ve vztahu k oprávněným osobám vznikem nové křivdy. Vzniklou situaci pociťují již oprávněné osoby delší dobu úkorně. Oprávněné osoby jsou nejen věřiteli družstev, ale i státu, který družstva jako dlužníky pasoval do role správce majetku oprávněných osob. Obecné soudy v současné situaci již nepomohou a odtud ani soud Nejvyšší, protože dříve, pokud byl ještě čas, oprávněným osobám bránícím se žalobou ochranu poskytly, když ne úplnou, tak možnou, ale částečnou a jen v případech podaných žalob.

Postup povinných osob ve spolčení s jejich zájmovým Svazem poškodil a dále poškozuje ústavně chráněný hmotný zájem (substantive interest) oprávněných osob. Je jen na zákonodárném sboru, aby uložil ústavně konformním zákonem povinnost všem, kteří si majetek povinné osoby přisvojili, splnit své povinnosti a to i s garancí státu, aby stát realizovatelnou nabídkou vytvořil podmínky pro to, aby oprávněným byly majetkové podíly v přiměřené a určité době vypořádány zcela a beze zbytku a bez dalších průtahů a nákladů.

Očekávání, že se tak stane, je ze strany poškozených oprávněných osob zcela legitimní a nezbývá, než jejich očekávání zákonodárným sborem naplnit dříve, než o věci rozhodne na základě již přijatých a uznaných stížností Evropský soud,

Co znamená jsou-li tyto skutečnosti stejné u většiny družstev. Nedošlo ke zločinnému spolčení? Nedošlo k podvodu? Nedošlo k poškození věřitele? Nedošlo k porušení povinnosti při správě cizího majetku ve zločinném spolčení se Zemědělským svazem družstev a zemědělských společností?

Co promlčecí lhůty?

Majetek oprávněných osob, které se nestaly členy transformovaného družstva a restituční rezerva zřejmě přešla na třetí osoby dokonalými trestními činy, které jsou již promlčeny, když nelze odstíhat konkrétní fyzické osoby, které převod naplánovaly a uskutečnily.

Závěrem tedy lze dovodit, že pokud si třetí osoby přivlastnily restituční rezervu a majetkové podíly, lze konstatovat, že se takto stalo dokonalými trestnými činy a takto nabytý majetek musí propadnout poškozeným, byť v našem případě zvláštním zákonem, kterým navrhovaná novela zákona o transformaci zcela jistě je.