Vyrovnání s minulostí je nutné

Kdo nezná svou minulost, nemá ani budoucnost, konstatuje známý slogan a stručně tak shrnuje historicky mnohokrát ověřenou zkušenost. Znát svou minulost ale také znamená vyrovnat se s ní a minimálně morálně a podle možností i ekonomicky napravit dřívější křivdy

Předpoklad důvěry v právo

Na rozdíl od anonymních měst je na personálně daleko těsněji spjatém venkovu skutečně důležité bývalé křivdy napravovat. Je přitom velmi smutné, že se tak nestalo za celých 20 let existence demokratického režimu, který i díky tomu zase tak úplně demokratický zřejmě není. Je smutné, že po dobu 20 let nebyla politická vůle dořešit majetkové vyrovnání zemědělských družstev s držiteli majetkových podílů stejně tak jako skutečnost, že za tuto dobu nebyl legislativně popsán a morálně oceněn takzvaný třetí odboj, tedy odboj protikomunistický. Obě věci spolu přitom souvisí. Programová likvidace selských rodů a jejich souboj s předlistopadovým režimem se nadlouho zapsala do lidských vztahů na našem venkově stejně jako kolektivizace do vztahů majetkových. S obojím je třeba se nějak rozumně vyrovnat a vytvořit tak alespoň elementární předpoklad důvěry v právo v této zemi. Není to vůbec okrajová záležitost. Není-li důvěra v právo, a ta v současné společnosti není, nemá společnost žádnou motivaci právo ctít, dodržovat zákony, věřit ve spravedlnost. To mnohým vyhovuje, společnost jako celek to ale fatálně oslabuje.

Nyní se zdá, že konečně přichází čas v minulosti vytvořené příkopy křivd částečně napravit. A to zejména díky Senátu a konkrétně díky senátoru Jiřímu Liškovi, který spolu s dalšími iniciátory předložil a hlavně prosadil dva významné zákony – o majetkovém vyrovnání a protikomunistickém odboji. Ten druhý je už v parlamentu, ten první bude Senát definitivně schvalovat 27. října a do parlamentu by se tak mohl dostat v listopadu. Nejvyšší čas, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku čeká do 15. listopadu letošního roku na to, zdali zákonodárci této země přimou nějaké kroky řešící vracení majetku lidem, kteří na něj mají podle dávno přijatých zákonů nárok. Pokud se tak nestane, hrozí ČR penále, které zaplatíme my všichni. Jde zatím o první případ sporu o majetek, který se dostal až do stadia verdiktu evropských soudů – další ale čekají v řadě. Ti, kteří se léta domnívali, že nechá EU problém majetkového vyrovnání pouze na české straně a také tak léta argumentovali, neměli pravdu. Je tedy třeba něco udělat.

Poslední šance?

Liškův návrh je do jisté míry poslední systémovou šancí pro držitele majetkových nároků, jak alespoň částečného majetkového vyrovnání dosáhnout. Je ale také poslední systémovou šancí, jak obhájit image ČR jako právního státu před evropskými institucemi. Pokud totiž ani tentokrát Senátem a parlamentem návrh neprojde, lze očekávat množství individuálních soudních sporů postupně řešených na půdě EU s finančním dopadem na rozpočet ČR. A také s morálním dopadem na ČR. Základní tezí, kterou léta obhajuje obhájce držitelů majetkových nároků Jaromír Morávek, a kterou také potvrdil Ústavní soud ČR, je nezcizitelnost majetku a nepromlčitelnost aktů spojených s jeho převodem takovým subjektům, které k němu nemají právo. Ústavní soud ČR již také konstatoval legislativní nečinnost zákonodárců nejen v otázkách majetkového vyrovnání družstev, ale i v případě vyrovnání státu s církvemi. A ostatně i Štrasburský soud považuje majetkové podíly z transformace zemědělských družstev za dědické majetkové podíly, které jsou nezcizitelné. Tentýž soud dále konstatuje, že došlo k poškození práv držitelů majetkových podílů vadnou legislativou, což je odpovědnost státu. Jinými slovy, z dokončení všech procesů náprav majetkových křivd neutečeme – tedy ČR. Navzdory tomu, že se proti přijetí návrhu na majetkové vyrovnání v Senátu opět postavila ČSSD a je tedy na místě konstatovat, že pokud tato strana v senátních volbách své pozice v horní komoře parlamentu posílí, přijetí uvedeného zákona se tím značně zkomplikuje. Minimálně zpozdí.

Koho se zákon týká

Je přitom třeba říci, že návrh na majetkové vyrovnání se týká všech lidí, kteří se nerozhodli po listopadu 1989 samostatně zemědělsky hospodařit a naopak v dobré víře vložili svůj majetek do družstev. Následně čekali sedm let na vyrovnání – a nic, a stejně tak se nic nedělo dělo po dobu dalších deseti let, v níž se měly povinné osoby s oprávněnými osobami majetkově vyrovnat. Tedy až na výjimky, část družstev se s oprávněnými osobami úplně nebo alespoň částečně vyrovanala. Liškův návrh dává družstvům či jejich nástupnickým organizacím ještě jednou možnost se na výdeji majetku dohodnout. Nedojde-li k dohodě, měl by převzít závazky družstev stát, respektive Pozemkový fond ČR, který by měl majetek na družstech vymáhat. Podstatné na návrhu je zejména přechod závazků původních družstev na jejich nástupce, neboť řada někdejších družstev se v polovině 90. let transformovala na obchodní, akciové a jiné společnosti a své závazky vůči držitelům majetkových podílů neuznala. Do nových podniků byl přitom převeden veškerý využitelný majetek včetně toho majetku, který měla družstva vydat. To se však nestalo a nástupnické subjekty povinných osob dodnes hospodaří neoprávněně s cizím majetkem. Lze přitom očekávat, že povinnost vydat majetek neuznají především nástupnické subjekty ani v případě přijetí Liškova návrhu a samozřejmě vyvstane otázka, co dál. Do hry se pak dostane pozemkový fond a stát – a tady je podle mne šance, jak problém alespoň nějakým rozumným procesem ukončit. Stát totiž má nástroje, jak přinutit nedisciplinované podniky k výdeji majetku, právě v oblasti zemědělství. Stačí (a v podmínkách pro příjem dotací to v obecné podobě je) podmínit výplatu dotací bezdlužností příjemců těchto dotací vůči držitelům majetkových nároků, nebo právě vůči státu, který bude představovat pozemkový fond. Podle návrhu by měl být vydán majetek v hodnotě asi 10 miliard korun v průběhu čtyř let – tedy 2,5 miliardy ročně, spíše to ale bude méně. Družstvům by se tedy mělo vyplatit majetek vydat, neboť ztrátou dotací by ztratila mnohem více.