Proč je voda pro české domácnosti tak drahá

Kdo ovládá naše kohoutky. Tučné zisky odtékají přes hranice. Případ pro Transparency International.

Voda stojí naše domácnosti čím dál více peněz a ani příští rok nezůstane od dalšího zdražení ušetřen. Ve většině měst a obcí cena vodného značně překoná letošní inflaci. Například v Plzni se zvýší o 34,3 procenta, ve Vysokém Mýtu o 18 % či Vsetíně a Šumperku o 10 %. Podle předsedy Sdružení oboru vodovodů a kanalizace (SOVAK), Františka Baráka, se zdražení bude týkat obcí a měst, kde bylo dosud vodné a stočné příliš nízké a ty si jím nevydělaly na další investice.

Kde hledat informace

Portál www.vodarenstvi.com zpracoval přehled cen vody pro příští rok. Pro ověření důvodů zdražení, které uvádí prodejci vody (provozovatelé), přidal autor stránek k vodárnám odkazy na přehledy vývoje cen vody a vývoje zisků, které za prodej inkasují. Lze vysledovat, že městské vodárny, které si provozují infrastrukturu samy, mají nižší cenu vody, více investují, a proto dosahují nižších zisků, které stejně opět reinvestují zpět do infrastruktury. V tom případě zisky končí opět ve vodárenství, resp. ve VAKu (Vodovody a kanalizace), který z nich investice financuje. S přispěním fondů Evropské unie financují investice téměř všechny okresní vodárny, které nebyly privatizovány. Jde o projekty v řádech stovek milionů korun. Zisky slouží především k financování nezbytné spoluúčasti. Přes rozsáhlé investice není u nich nárůst ceny vody tak dramatický jako u vodáren privatizovaných.

Neférový systém

Když ovšem z prodeje vody profitují soukromé firmy, pak je situace jiná. Peníze odtékají mimo okresní vodárnu, která právě kvůli privatizaci často nemůže získat dotace z EU. Do infrastruktury musí peníze tedy vložit město či obec ze svých rozpočtů. Byla tu nastolena jakási oboustranně výhodná spolupráce – zatímco města platí investice, soukromé firmy vydělávají. Takto získané peníze z našich vodovodů a kanalizací rychlostí vody odtékají za hranice, kde sídlí jejich příjemci, většinou nadnárodní společnosti. České kohoutky se dostaly do francouzského či španělského područí. Zisky se pěkně kumulují v »pokladnicích« Veolie či Suezu (Francie) nebo Aqualie (Španělsko).

Dnes už obtížně najdeme v tuzemsku firmy, které vlastní a zároveň i spravují vodovody. Podezřele jich ubylo. Není totiž upřednostňován prospěch veřejný. Pro spotřebitele to však má cenově nepříznivý dopad. Zato nynější provozovatelé vodovodů se těší z »lehce nabytého zlatého dolu«. Nejsou ani příliš ohroženi konkurencí, monopol mají téměř bez rizik a s nákladnými investicemi si těžkou hlavu dělat také nemusí. Platí pouze nájem.

Mezi obecními a soukromými společnostmi tak panuje nespravedlivost. Najdou se konkrétní případy, kdy jisté společnosti patřícím městům vydělaly loni řádově dvě desítky milionů korun, avšak provozovatel jejich sítě, patřící pod Veolii, vydělal šestkrát tolik! Číslovka šestkrát ovšem není v českých poměrech rozhodně rekordní, spíš průměrná.

»Peníze za vodu vybrané od spotřebitelů tečou mimo odvětví a velmi často mimo republiku, výhradně k soukromým firmám, které do infrastruktury nevloží vůbec nic nebo jen minimálně,« říká Břetislav Svoboda, provozovatel serveru vodárenství.com. Proto jsou zisky nadnárodních společností tak nestydatě vysoké. »Soukromým firmám se takový druh podnikání bohatě vyplatí. Nákladově drahou část vodárenského podnikání přenechají šlechetně veřejnému sektoru,« dodává ironicky Svoboda.

Nastavený model zdá se být neotřesitelný. Musely by se především změnit výchozí »partnerské« smlouvy. To by ale byli přece zahraniční majitelé sami proti sobě. »Je to krádež století, vložili jsme do společnosti 300 milionů korun a výměnou za to dostali 30 % akcií. Za ně máme dostávat do roku 2018 přednostní dividendy až do výše 300 milionů korun. Přitom jim ale zůstane podíl ve firmě, který má hodnotu kolem 700 milionů korun,« řekl nedávno pro MF Dnes starosta Františkových Lázní Ivo Mlátilík,

Prima útočiště komunálních politiků

Jistý profit mají ze smluv i někteří lidé z radnic. Běžně existují případy, kdy byl nad vodovody samotnými zástupci radnic, kteří sedí v dozorčích radách, omezen dohled. O jejich šancích ovlivnit ceny vodného ve prospěch spotřebitele ani nemluvě. Vodárny se prostě staly výhodným útočištěm politiků. Je to znát z vyššího počtu těchto zástupců v dozorčích radách vodáren.

Mimochodem, situací v tomto odvětví se už zabývá Transparency International ČR (TIC), organizace mapující stav korupce u nás. »Privatizace vodárenských společností sice přinesla státu, městům a některým vodárnám zpravidla jednorázové finanční zdroje, ale v dlouhodobém horizontu znamenala ztrátu dosavadních zdrojů financování rozvoje infrastruktury,« uvedla v rámci diskusního fóra Vodárenství.com za TIC Eliška Císařová, vedoucí projektu, který se problematikou podrobně zabýval.

Důsledky privatizace

V odborné analýze TIC (viz Privatizace vodárenství v ČR: Kam odtékají zisky?, červenec 2009) nalezneme objektivní údaje, které jen potvrzují výše řečené: »Provozní modely jsou často nastaveny tak, že znevýhodňují veřejného vlastníka infrastruktury. Modely nejsou transparentní z hlediska stanovení cen a zisku (zisk se stanovuje přirážkou k oprávněným nákladům) a nemotivuje soukromé provozovatele zvyšovat efektivnost. Provozním společnostem jsou často uznávány veškeré náklady spojené s provozem infrastruktury a zisk těchto společností je obvykle kalkulován přirážkou k těmto nákladům. Provozovatelské společnosti jsou motivovány spíše k vyšším výdajům než k úsporným opatřením. Smlouvy byly uzavírány na dlouhá období — převážně na více jak 15 let (někdy i na dobu přesahující 25 let). Tím podporují monopolní postavení některých společností a zaručují provozovatelům nadstandardní podmínky, přičemž náklady zůstávají vlastníkům infrastruktury, tj. městům a obcím, zatímco zisky soukromníkům. Veřejné investice do infrastruktury se de facto přeměňují v nepřímou podporu soukromého provozovatele. Tato skutečnost vedla i k pozastavení čerpání ze strukturálních fondů EU.«

Potřeba regulátora

Jednou z možností, která se nabízí jako odpověď na zmíněné palčivé problémy ve vodárenství, je zajištění účinné a vyvážené regulace, píše se ve zprávě TIC. Role nezávislého regulátora spočívá v dosažení rovnováhy mezi veřejným zájmem a zájmy soukromého provozovatele, a to z pozice výrazně nezávislejší, než je pozice politická. Jeho existence může znamenat i vyšší míru transparentnosti chování soukromých vodárenských společností, např. prostřednictvím uplatňování vzorce pro výpočet vodného

a stočného motivujícího k úsporám namísto navyšování nákladů nebo porovnáváním kvality poskytovaných služeb sledováním vybraných standardů. Dále může zajistit ochranu veřejného zájmu proti zájmům soukromým, a to především s ohledem na vyváženost smluvních vztahů, nastavení přiměřenosti zisků soukromých společností nebo zajištění podílu veřejného sektoru na zisku z provozu.

Problematická kalkulace

Vodárenské společnosti dnes účtují domácnostem i firmám mnohdy více, než na kolik mají ze zákona nárok. Ukazují to výsledky revizí vodáren za uplynulý rok. Více jak polovina z kontrolovaných podniků dostala loni pokutu za to, že špatně vypočítaly ceny vodného a stočného. Podobných kontrol se ale vodárny nebojí. Pokutu hravě zaplatí. V porovnání s jejich zisky se jedná o směšné sumy. Drží si dál svůj monopol a klienti nemají jinou možnost, než být jejich vazaly.

Zdražovat se musí...

A jak se hájí samy vodárny, když vysvětlují neustálé zdražování. Mohou za to prý zvýšené investice do staveb nových kanalizací a čistíren vod (na základě požadavků EU). Do zdražení cen se promítají pochopitelně i zvýšené výdaje na platy hlavních aktérů firem (astronomické odměny pro manažery). Dalším podílníkem na rostoucí ceně vody je daň z přidané hodnoty (DPH). Dnes stát na dani vybere zhruba pětinu. Dá se předpokládat, že stát v budoucnu DPH u vodného zvýší, takže cena opět poskočí vzhůru. Platit se musí i za vodu, která se na cestě k zákazníkovi ztratí ve stářím poznamenaných trubkách. Populárním zdůvodněním vysokých cen je pak snižování spotřeby vody zákazníky (šetření vodou).

Voda teče dolů, její cena nahoru…

Co naplat, vodárny jsou přece většinou v rukách soukromých vlastníků, a těm jde pochopitelně v první řadě o dosažený zisk. Otázkou je, zda se občané musí s takovým systémem hospodaření smířit. Za pět, sedm let se máme podle Barákova vyjádření pro MF Dnes dokonce připravit na cenu vody 125 Kč za kubík! A to i přesto, že mnohé soukromé společnosti a s nimi spolupracující politici předkládali při privatizaci prodeje vody zastupitelům dokumenty, ve kterých bylo uváděno, že díky privatizaci poroste v budoucnu cena vody jen o inflaci. Realitu a sliby si posoudíte sami.