Jak čelit potravinářským hysteriím?

Zatím poslední kauza spojená s kontaminací potravního řetězce novým typem bakterie E. coli opětně ukázala, že je třeba urychleně hledat nové mechanismy, jak čelit panice spotřebitelů v situacích, kdy bude nějaká komodita či potravina předmětem potenciálního nebezpečí.

Je totiž zřejmé, že případů tohoto typu bude přibývat, díky postupujícímu vědeckému poznání, vyšší citlivosti rizika odhalujících přístrojů a stále větší prostupnosti všech agropotravinářských trhů světa. Pokud by spotřebitelé na každý další případ reagovali zásadním omezením spotřeby příslušné komodity či potraviny, může to ekonomicky položit celá potravinářská odvětví včetně zemědělců, dodávající k výrobě takzvaně rizikové potraviny potřebnou surovinu.

Minimalizovat rizika vyplývající z nepřiměřené reakce spotřebitelů je v nejvlastnějším zájmu jak zemědělců, tak potravinářů. Jedinou systémovou možností je přitom plnohodnotná osvěta spotřebitele, opřená o věrohodné informace odborných autorit z řad vědeckých a technologických pracovníků z institucí typu VŠCHT a podobně. Potravináři i zemědělci by také měli usilovat o změnu živnostenského zákona, který v současné době považuje profesi nutričního či výživového odborníka za živnost volnou, což v praxi znamená, že spotřebitelům může o potravinových rizicích vykládat kdokoli cokoli.

Do spektra pravidelně komunikovaných témat je tedy nutné zařadit osvětová témata. Začít lze tím, co je obecně platné a také doložitelné, a co zároveň může pomoci tuzemské výrobě. Například, že lidský organismus je přirozeně odolnější vůči případným rizikům pocházejícím z prostředí, kde se člověk – konzument sám pohybuje. Na tyto údaje, potvrzené skutečnými nutričními odborníky, lze následně postupně navazovat při reinkarnaci některých zemědělských surovin, avšak za jedné základní podmínky, která byla v minulosti trestuhodně podceňována – totiž za podmínky skutečného zájmu ze strany tuzemského spotřebitele. Tento zájem o domácí produkci se postupně, i díky zahraničním potravinovým aférám, probouzí, a je možné na něj reagovat. Je ale nutné změnit někdejší myšlení, respektive jej zcela převrátit. Stručně řečeno - neplatí, že zemědělec či potravinář nejprve vyrobí a následně je nutné spotřebitele přinutit k tomu, aby příslušný výrobek koupil. Ve skutečnosti je to tak, a je to i přirozené, že spotřebitel něco požaduje a potravinář nebo zemědělec mu dodá to, co spotřebitel chce. Tím je dána podstatně vyšší záruka odbytu a částečně dána i záruka nějakých rozumných cen.

V souvislosti s možným vyšším odbytem tuzemské produkce zeleniny, ale i třeba ovoce, jen jedna poznámka týkající se rozboru možných řešení v Otázkách Václava Moravce 5. června. Ministr zemědělství i prezident Agrární komory ČR se v pořadu shodli na potřebě podpory exportu tuzemské zeleniny do zahraničí. To je ale poněkud naivní představa. Ne, že bychom nemohli nějakou marginální část naší produkce vyvézt do zahraničí, ale výzvou doby je úplný opak – udržet domácí trh a postupně na něm posilovat ztracené pozice. ČR nikdy nebyla a nebude v zelenině exportní zemí, nemá pro to prostě vhodné klimatické podmínky. Za tohoto stavu je nesmyslné podporovat export, když potřebujeme především omezit import. Mimochodem, jedním z argumentů pro preferování domácí produkce je skutečnost, že zelenina a vlastně jakákoli potravina cestující po celém světě a absolvující řadu mezičlánků na cestě od zemědělce ke spotřebiteli skýtá potenciálně vyšší riziko kontaminace čímkoli. Proti tomu je vhodné se postavit, ale ne dělat fakticky totéž, neboť slova by se rozcházela s činy.

Po 20 letech od listopadu jsme se navíc dostali do stadia, kdy spotřebitel chce tuzemské zboží. Alespoň to většina společnosti deklaruje, to ale není totéž, co realita. Většina nakupujících preferuje stále jako hlavní kritérium cenu, takže je iluzí, že v letošní sezóně budou všichni kupovat například český česnek, bude-li příliš drahý oproti čínskému. Na druhou stranu je zřejmé, že rozhodující obchodní sítě začínají reagovat na stoupající poptávku po tuzemských produktech. Bylo by žádoucí tohoto trendu využít a včas a za korektních podmínek konstruovat dodavatelsko-odběratelské smlouvy. Je také třeba informovat spotřebitele o případech, kdy nákupčí odmítnou dodávku tuzemských výrobků srovnatelné ceny a kvality se zahraniční konkurencí. Spotřebitel přitom bude logicky stát na straně tuzemských dodavatelů, avšak jen tehdy, když bude pravda skutečně na straně těchto tuzemských dodavatelů a bude prokazatelná.

To vše je oproti někdejším jistotám výroby, prodeje i cen v režii státu o poznání složitější cesta. Je ale vhodná doba se o ní pokusit, nejen prostřednictvím farmářských trhů. Jinak nebude časem v tuzemských obchodech zdaleka jen čínský česnek či med…