Plaidoyer za ekologické zemědělství

Jako plaidoyer [plédoajé] bývala původně nazývána obžalovací či obhajovací řeč u soudu; rád bych nyní vyslovil tuto obhajobu ekologického zemědělství, poté co jsem se v minulém čísle tohoto časopisu mohl v rozhovoru se soukromým zemědělcem Vladimírem Sixtou dočíst, že ekologičtí zemědělci patrně stříkají v noci a že bez chemie to nejde.

Píšu ji v době, kdy se v médiích pravidelně objevují články napadající ekologické zemědělství, kdy se však také mimo jiné chystá exkurze do Německa a Švýcarska, zaměřená na problematiku ekologického pěstování zeleniny. Hlavním bodem bude seminář ve Výzkumném ústavu ekologického zemědělství ve švýcarském Fricku, ale podíváme se také do dvou švýcarských a jednoho německého zelinářství. Hlavně k Willmannům u Stuttgartu se těším. Od roku 1991, po absolvování studia integrované ochrany rostlin na brněnské Vysoké škole zemědělské, jsem v tomto biodynamickém zahradnictví strávil mezi záhony zeleniny, na polích, ve sklenících i halách tři krásné a důležité roky svého života. Willmanovi zahradnictví založili v 70. letech, bylo to ovšem již jejich druhý podnik; ten první, rovněž biodynamický, vznikl ještě o dvacet let dříve, a funguje tak už více než půl století. Půl století šetrného, láskyplného, přitom však velmi intenzivního pěstování kvalitní lidské výživy a péče o půdu a krajinu.

Jiné ekologické, zvláště biodynamické podniky jsou ještě starší a mají za sebou třeba již sedmdesátiletou historii. Na ně jsem musel myslet, i na tu spoustu dalších krásných, větších či menších ekofarem, které jsem poznal ve Švýcarsku, Rakousku, Německu nebo Norsku, když jsem si v Regeneraci četl o tom, že „bez chemie to nejde“. My lidé obděláváme půdu možná deset tisíc let. Půda pro nás dlouho byla posvátná a její otevření při orbě obstarával kněz. Byla to Matka Země, její živé, svaté tělo. Nějakých sto let do půdy intenzivně sypeme mrtvé soli a nějakých šedesát let chemikálie, ropné produkty, a na pole a rostliny stříkáme jedy. Naši práci vykonávají čím dál větší a těžší traktory. A co jsme za tuto směšně krátkou dobu dokázali? Zdevastovali jsme půdu, zdevastovali jsme krajinu, otrávili jsme spodní vodu. A ještě tvrdíme, že bez jedů to nejde. Tisíce let to šlo, a najednou že to nejde? – Já tvrdím opak: s chemií to nejde, nepůjde a nemůže jít. Každý postřik, který provedeme, každé umělé hnojení, je jen dalším hřebíčkem do naší rakve. A můžeme před tím zavírat oči a namlouvat si, že to jinak nejde, ale lžeme si do kapsy a ta kapsa je již plná.

Je zbytečné mluvit zde o zákonech vymezujících, co se v ekologickém zemědělství a při výrobě biopotravin smí a co ne, ani zde nechci popisovat kontroly, které na ekologických farmách a ve výrobnách biopotravin každoročně probíhají, o všudypřítomné evidenci a byrokracii. Spíš bych se chtěl zmínit o nadšení, které stálo u zrodu alternativy k chemizovanému zemědělství a které doprovázelo celý její vývoj. A nejen o nadšení, ale také rozumu; neboť nejen praxe, ale i výzkum, třeba právě zmíněného švýcarského ústavu, již léta dokazuje, že ekologické zemědělství je nejen prospěšnější pro půdu, vodu, zvířata a krajinu, je nejen zdrojem zdravějších potravin, ale má také podstatně lepší energetickou bilanci, a prakticky všechny skutečně rozumné argumenty hovoří pro ně.

Vždyť je to koneckonců tak pochopitelné: čím větší rovnováha v ekosystému, a pro ekosystém zemědělské krajiny to platí také, tím méně jsou nutné zásahy zvenčí. Naopak čím více zasahujeme chemikáliemi, tím více narušujeme rovnováhu, a tím více pak musíme zasahovat: bludný kruh, z něhož není úniku. A rovnováhy nelze dosáhnout jinak než zvyšováním rozmanitosti života a zvyšováním půdní úrodnosti. Žádné monokultury, žádné jedy, žádná destrukce půdy.

Protivníci ekozemědělství někdy argumentují tím, že ekologická produkce by neuživila světovou populaci. Jako kdyby nevěděli, že světový hlad a podvýživa nejsou problémem produkce, ale rozdělování. V nespravedlivé společnosti, ve společnosti, která je sociálně nemocná a kde vládne egoismus, bude vždycky hlad a nouze, i kdybychom se v potravinách topili.

Na ekologickém zemědělství mi vždycky přišlo krásné nejen to, že ozdravuje půdu a krajinu, ale také že ekofarmy bývají mnohdy místy ozdravných impulzů v nemocné společnosti. Bývají to, zvláště poohlédneme-li se v rozvojovém světě, oázy nejen zeleně, ale také lidskosti v poušti, ostrovy naděje v moři vykořisťování člověka člověkem. V moři vykořisťování Země a všech přírodních říší nenasytným člověkem, který chce víc a víc a hlavně pro sebe. Zaplaťpánbůh že jsou místa, kde tomu tak není, a že jsou lidé, kteří to vidí a hlavně dělají jinak. A že se nenechají odradit ani pomluvami těch, kdo aplikují jedy, ani útoky médií. Že takové útoky přicházejí – a s rostoucí úspěšností ekologického zemědělství jich přibývá – je pochopitelné. Na to je pro agrochemickou a potravinářskou lobby ve hře až příliš mnoho peněz, než aby jen tak přihlížela, jak jí někdo ukusuje z jejího koláče.

Na závěr chci jen vyslovit přání, aby časopisy jako Regenerace, které přece jen chtějí jít jinou cestou než hlavní proud této nemocné společnosti, dávaly co největší prostor aktivitám sloužícím životu a Zemi, nikoli jdoucím proti nim.

Radomil Hradil, psáno pro časopis Regenerace