Sympozium "Rozšiřování EU o země střední a východní Evropy"

Zásadní příspěvky z mezinárodního symposia na téma "Rozšiřování Evropské unie o země střední a východní Evropy"

OBSAH

1. Molterer, W.: Vstupní proces z pohledu Rakouska *

2. Biroli, C. P.: Postoj Evropské Komise k zásadním otázkám vstupu ZSVE do EU *

3. Schneider, M.: Důsledky rozšíření EU o ZSVE pro rakouské zemědělství *

4. Vajda, L.: Pozice Maďarska k problémům rozšiřování EU *

5. Czáki, C.: Dilema globální poptávky a nabídky potravin na začátku nového milénia *

Molterer, W.: (Spolkový ministr pro zemědělství, lesní a vodní hospodářství a životní prostředí)

1. Vstupní proces z pohledu Rakouska

Úkolem, kterým jste mne pověřili, je posoudit vstup ZSVE z pohledu Rakouska. Postavíme-li se za rozšíření Evropské unie, bude muset na první místo proniknout poznatek, že se jedná o skutečně velkolepou záležitost, že se i v politickém smyslu jedná o mimořádně důležitou skutečnost. V evropské dimenzi jednáme jistě o nejvýznamnější výzvě příštího desetiletí. Důvodem, proč to říkám na úvod, je, že si myslím, že při diskusi o faktech a nad statistickými čísly nikdy nesmíme zapomínat na to, co za touto otázkou stojí politicky.

Především to říkám proto, že jsme v Rakousku zvládli vstup do EU, od něhož ještě neuplynula příliš dlouhá doba, pozitivně proto, že jsme samozřejmě jednak intenzívně řešili věcnou stránku problému a velmi dobře se připravili, ale především, že jsme nikdy neztratili ze zřetele politický aspekt. Vždy jsme stavěli na první místo politický cíl Rakouska a i při určitém kolísání rakouské zahraniční politiky chceme jasně deklarovat, že členství v Evropské unii bylo vždy naším politickým cílem. A kdo má bohaté kontakty se státy ucházejícími se o vstup musí pociťovat, že ve státech EU-15 hodně diskutujeme o věcných problémech a detailech a mnohdy zapomínáme, jak důležitá je pro uchazečské země politická perspektiva, tj. cesta k demokracii, tržnímu hospodářství a návrat do Evropy.

Jeden můj dobrý přítel, bývalý německý ministr zemědělství Jochen Borchert prohlásil, že se mu nelíbí termín "rozšíření EU na východ", protože vlastně jde o návrat starých evropských pořádků do srdce Evropy a proto prosím, aby se při všech těchto emocionálních diskusích a při mnohovrstevnatosti tématu na tento politický aspekt nezapomínalo. A myslím, že zvládnutí této emocionální stránky tématu dá nejen členským státům, ale přirozeně i ZSVE připravujícím se ke vstupu do EU hodně práce. I zde existují emoce v kladném i záporném smyslu a je třeba, abychom tuto emocionalitu konfrontovali se dvěma skutečnostmi. Jednou je politická perspektiva a druhým hlediskem je co nejvěcnější diskuse. Domnívám se, že byl v posledních pěti desetiletích vývoj v Evropě proto tak pozitivní, že nebyla nikdy zapomenuta tato základní evropská idea zakladatelů. Podle mne jde v tomto procesu rozšiřování o tři zcela zásadní politické faktory.

Na prvním místě je přirozeně otázka mírového regionu Evropa. Říkám to, protože se často zapomíná, že právě Evropská unie dokázala překonat důsledky války a v tomto rozšíření spočívá velká šance přispět k zabezpečení největšího statku, který člověk má, totiž míru ve větší Evropě. Záruky nejsou dány, ale šance, která v tom spočívá, je pro mne nejdůležitějším argumentem. V Rakousku nebo ve Finsku či ve Švédsku nešlo v souvislosti se vstupem do EU především o tento argument, zde byly rozhodujícími především mnohé ekonomické otázky. Myslím však, že vím, že je pro uchazečské ZSVE důležitá právě tato politická perspektiva.

Druhý argument je rovněž politické povahy. Myslím, že byla EU v Evropě proto politicky úspěšná, že s EU byla a je dána této Evropě 15 hospodářská dynamika a domnívám se, že rozšíření bude představovat v příštích desetiletích i dynamický aspekt v hospodářském vývoji celého kontinentu. A protože je důležité, aby nebyla tato souvislost míru a bezpečnosti odtrhována od hospodářského vývoje, domnívám se, že v tomto potenciálu očekávaného ekonomického růstu, v této možnosti celoevropského hospodářského rozvoje spočívá důležité politické poselství.

Třetím faktorem je skutečnost, že si celý svět stále více uvědomuje, chce-li dospět ke globálnímu řešení, že musíme překročit národní hranice. A že na celém světě směřuje politika k tomu, nenahrazovat národní hranice okamžitě globálními, ale nadnárodními institucemi. Sledujeme-li pozorně vývoj v Asii nebo Severní Americe, je skutečností, že Evropa při svém významu rovněž potřebuje určité kritické veličiny k tomu, aby v této souhře globálních pravidel hry definovala své priority. Při mém posledním pobytu v New Yorku rovněž ve funkci ministra pro otázky životního prostředí, vyvolalo v rámci konference k ekonomickému rozvoji u řady delegací velké překvapení, když zástupce EU prohlásil, že hovoří jménem EU-15 a jménem zemí ucházejících se o vstup do EU. Myslím, že to je další politická dimenze a jestliže se připravujeme na jednání WTO a diskuse, které budou v rámci těchto jednání probíhat, je to nakonec i otázka politické váhy a myslím, že bychom se jí měli velmi prakticky a pragmaticky zabývat. Všechny tyto tři otázky jsou samozřejmě důležité i pro rozvoj zemědělství a venkova. Jakmile se blíže zabýváme vstupním procesem, je formální stránka jasná. Komise nyní dokončila svůj dokument k zemědělství, takže budou zahájena předvstupní jednání o zemědělství, tj. bude otevřena kapitola zemědělství v jednáních o rozšíření EU a začne se jednat i formálně. Nejdříve bych se chtěl zaměřit na dvě kritické otázky, které jsou v této diskusi důležité a potom na tři základní pozice rakouského stanoviska.

Za prvé, musí být zřejmé, že základem vstupu do EU je acquis communautaire, tzn., že platí právo Evropské unie. Říkám to proto, že naše původní názory a praktická zkušenost se vstupem vycházely z představy, že acquis změníme se vstupem. Velmi rychle jsme přišli na to, že acquis je nepřekročitelný základ a že platí v plném rozsahu. Je to důležité i proto, aby všichni věděli, jaká jsou pravidla hry. V zemědělství je acquis v podstatě definován usnesením Agendy 2000, které stanoví jasný koncept pro příští roky. Druhá úvodní poznámka k části věnované zemědělství souvisí s politickou obavou a pohovořím o ní naprosto otevřeně. Je jak z hlediska Rakouska tak i podle mého politického soudu zvlášť relevantní.

Usnesení Agendy 2000 jsme přijali s vědomím, že rozšíření EU je jedním z témat této Agendy a na pozadí skutečnosti, že stojíme před dalším kolem jednání WTO.

Přestože jsme Agendu projednávali s vědomím perspektivy, kterou máme před sebou, nelze v tak obtížné situaci pro všechny účastníky projednávat u jednoho stolu všechno najednou. V jediném procesu bychom měli k projednávání rozšíření EU, záležitosti WTO, Agendu 2000 a nevím co všechno ještě. A tuto obavu sdílí mnoho rolníků v Evropě a také zástupci mnohých profesních organizací. Navíc by se debata o rozšíření využila k prosazování cílů, jež nebyly zařazeny do Agendy. Šlo by o to, dostat při jednáních o rozšíření opět do politické diskuse mnohé pozice, u nichž členské státy při jednáních v rámci Agendy nezískaly většinu. Myslím, že to pro zajištění stability pro všechny zúčastněné není vhodné.

A nyní ke třem velkým blokům problémů, které definovala Komise. Za prvé k otázce přímých plateb (prémií vyplácených v rámci platných tržních řádů). Osobně se domnívám, že dlouhodobě nemůže existovat Evropa s rozdílnými rychlostmi při prosazování integračních procesů. Rovněž si nemyslím, že budou mít diskuse např. o kukuřici nebo skotu nějakou významnější politickou váhu. Domnívám se, že v Evropě jde o jednu zásadní otázku, tj., jak se vypořádáme se vznikajícími problémy. Na tuto zásadní otázku Komise neodpověděla v rámci svého mandátu či některého z dokumentů, protože se jedná o zcela otevřené otázky. Komise odhaduje na základě podkladů Fr. Fischlera náklady na rozšíření ve výši zhruba 8 mld. EUR a nikoliv na úrovni 6,5 mld. a podle mne i tak, jak se o tom diskutuje, existuje několik variant. Původně bylo zaujato stanovisko, že se tyto prémie nebudou vyplácet. Tato pozice byla zřejmě dále rozpracovávána.

Druhá možnost je, že bude rozpočet EU rozšířen a vyvstává debata o čistých plátcích, a čistým plátcem není jen Německo, ale i Rakousko. Teoreticky existuje třetí možnost, že se najde řešení v rámci změn finančního rámce. To je řešení, které nemohu a také nebudu zastávat. A potom lze diskutovat o otázce, co znamená kofinancování prostřednictvím prémií uplatňovaných v rámci tržních řádů nebo lze uvažovat o původním rakouském návrhu, tj. odstupňovat prémie v rámci tržních řádů podle velikosti podniku, a tak jim přisoudit i strukturotvorné účinky. Dále je třeba zkoumat i otázku, v kterých oblastech jsou dlouhodobě, přinejmenším ve fázi přechodu, finanční možnosti strukturálně účelně využity.

Ke druhé otázce, tj. ke kvótám a referenčním množstvím. Podle mého soudu je zde zřejmé, že má Komise pravdu, když říká, že k tomu, abychom měli jasno v těchto důležitých otázkách si potřebujeme stanovit výchozí referenční období, např. průměr let 1997-1999.

Třetí otázkou je otázka přechodných mechanismů a regulací. Tuto otázku bych chtěl rozdělit na dvě. Tam, kde jde o normy kvality, o otázku potravinové bezpečnosti spotřebitelů a ochrany konzumentů, je naprosto jasné, že na vnitřním trhu musí platit jednotné standardy. Jinak je třeba posuzovat otázku, existuje-li v rámci tržních nástrojů možnost uplatnit přechodné mechanismy. Např. u otázky otevření trhu, přístupu na trh. Domnívám se, že je v tomto případě třeba, aby ke konečnému posouzení došlo v závislosti na vývoji reálné, aktuální situace v zemích EU-15 a vstupních zemích v okamžiku těsně před vstupem. Je zřejmé, že jednou z rozhodujících otázek bude, existuje-li v daném okamžiku v plném rozsahu sjednocený vnitřní trh nebo platí-li i v jiných oblastech, např. na pracovním trhu přechodné mechanismy. Nechtěl bych totiž, aby se v této souvislosti hovořilo jen o zemědělství, protože zde vyvstávají i jiné otázky. Rád bych zde otevřeně pohovořil ještě o jednom specificky rakouském problému, a to jak řešit specifickou situaci v příhraničních regionech po obou stranách dosavadní hranice mezi EU-15 a kandidátskými zeměmi. Aby byl tento problém srozumitelným, uvedu praktický příklad za oblast rakouských pěstitelů zeleniny. Pěstuje-li se čerstvá zelenina např. v Maďarsku, České republice nebo Slovenské republice, nebude se jistě hledat její odbyt v první řadě na trhu v Lisabonu, Madridu nebo Dublinu, ale se zřetelem k dopravním nákladům na koupěschopných trzích nacházejících se v přijatelné blízkosti. Toto téma citlivých výrobků v blízkosti hranic je jedním z těch, která - pokud jde o standardy kvality a standardy výroby, vytvářejí onu specifickou citlivost. Jiný názorný příklad. Víte, že u nás v Rakousku je veřejnost v otázkách ochrany a chovu zvířat mimořádně citlivá. Ukazuje se, že některé technologie uplatňované u našich sousedů by nebyly již akceptovatelné, přitom jsou provozovány jen několik málo kilometrů od koupěschopných trhů, tzn. že se přirozeně nastoluje otázka stejných výchozích konkurenčních podmínek, resp. čestné soutěže. Jedna oblast, kterou považuji za velmi důležitou a o které tato tři velká témata Evropské komise nehovoří, je otázka administrativy a realizace zásad SZP a plnění společných standardů a regulací v oblasti ochrany spotřebitelů. Na základě našich zkušeností mohu jen konstatovat, že čím lépe je administrativa na tyto problémy připravena, tím efektivněji probíhá vstup do EU. I když máme v administrativě dlouholetou tradici a Rakousko je tím známé, nepoložili jsme celou řadu problémů dostatečně zřetelně na stůl a neodhadli jsme, co administrativa a realizace SZP představují za problém. Jde o řadu otevřených otázek, např. zachycení výměry jednotlivých pozemků v rámci příslušných katastrálních území až po otázku správné zemědělské praxe. V Rakousku jsme se soustředili velmi intenzívně na agrární sektor v užším smyslu, ale příliš málo na sektor zpracování a odbytu. Velmi jsme pocítili, co to znamená nebýt konkurenceschopným na vnitřním trhu. A naše zkušenost je, že to, co reaguje na změněnou situaci jako první, jsou ceny zemědělských výrobců. O něco pomaleji reagují výrobci se snižováním provozních nákladů, ale to, co se rozhodně projeví okamžitě a bezprostředně, jsou nedostatky v oblasti zpracování a odbytu. Domnívám se, že toto téma má a musí sehrát roli i při vstupních jednáních. Musíme sebekriticky přiznat, že mnoho otázek, které si klademe z rakouského hlediska v souvislosti s rozšiřováním EU, vzniká i proto, že nejsme v řadě oblastí stále ještě konkurenceschopní, zejména v rámci zpracování a odbytu.

Dovolte mi vyslovit na závěr ještě jednu podstatnou myšlenku, která nesouvisí přímo s kapitolou zemědělství. Je třeba, abychom se v diskusích o rozšiřování vyvarovali situace, která opakovaně politicky hrozí, a to, že vznikne dojem, že problémem je pouze zemědělství. Tento závěr není pravdivý. V souvislosti s rozšiřováním existuje celá řada otázek, které jsou politicky přinejmenším stejně citlivé jako otázky zemědělství. Např. téma imigrace nebo téma, které považuji osobně za důležité, a to je otázka pozemkového vlastnictví. I z rakouského pohledu jsme považovali toto téma ve svých jednáních o vstupu za velmi citlivé. Domnívám se že to je závažný problém, který přesahuje kapitolu zemědělství a dotýká se mnoha jiných politických oblastí.

Dámy a pánové, milé kolegyně a kolegové, odpusťte, že jsem v četných oblastech neformuloval věci diplomaticky, ale říkal je otevřeně, ale mám tu zkušenost, že nám v mnoha situacích jen otevřené pojmenování problémů pomůže najít správnou odpověď. A myslím, že máme všichni také velikou politickou odpovědnost za to, aby se tento největší politický projekt rozšíření Evropské unie stal pro všechny zúčastněné, lhostejno o jaký sektor jde, úspěšným projektem. A proto také nestrpím, aby někdo, kdo vnáší do diskuse kritické dotazy, byl automaticky posuzován jako skeptik. Jsem zastáncem rozšiřování EU a rakouská spolková vláda tuto cestu plně podporuje. Máme však politickou odpovědnost za to, aby se tento projekt rozšíření EU stal úspěšným projektem a to se nám podaří jedině tehdy, když najdeme na závažné otázky správné odpovědi.

Biroli, C. P.: (vedoucí kabinetu Evropské komise, Brusel)

2. Postoj Evropské Komise k zásadním otázkám vstupuZSVE do EU

Dámy a pánové, je těžké hovořit v Rakousku o vstupních jednáních, protože o tomto tématu obecně víte více než ví Brusel. Nově vstupující země jsou Vašimi sousedy a jde-li o sousedství, je zpravidla informovanost velmi dobrá. Všichni víte, že jsou přípravy na jednání o zemědělství se ZSVE v plném proudu. Koncem roku 1999 nám byly doručeny poziční dokumenty ze šesti zemí lucemburské skupiny a od té doby byla jednání o vstupu rozšířena. V polovině dubna roku 2000 předložila Komise Radě svůj návrh společné pozice při jednáních o kapitole zemědělství. Poziční dokumenty zemí ucházejících se o vstup do EU se přirozeně liší v mnoha směrech. Rozdíly ve střední a východní Evropě jsou obrovské. Před námi však stojí tři otázky strategického významu.

První otázka se dotýká přechodných opatření v rámci obchodu se zemědělskými výrobky a potravinami. Druhou otázkou je problém vymezení výrobních kvót a jiných nástrojů regulace nabídky. A třetí otázkou jsou přímé podpory.

Postoj Komise je v těchto otázkách jasný. Pokud jde o přechodná opatření v rámci agrárního obchodu se zemědělskými produkty a potravinami, zastáváme názor, že za současného stavu jednání neexistují žádné specificky tržně podmíněné důvody, které by po vstupu ospravedlňovaly k zavedení specifických přechodných opatření a k zachování systému celního odbavení na hranicích. Přirozeně musíme bedlivě sledovat především cenový vývoj jak ve Společenství tak v uchazečských zemích, abychom mohli v případě potřeby vyvodit příslušné závěry. Domníváme se, že by kvóty měly být stanoveny na základě nejnovějších historických referenčních období, tzn. na bázi roku 1998 až 1999. Rozhodně by Společenství nemělo připustit, aby byla pro účely výpočtů použita statistická data pocházející z doby komunistického zřízení nebo data odrážející problémy z počátku transformace ZSVE do systému tržního hospodářství. Pokud jde o zvlášť obtížnou otázku přímých podpor, nejsme zatím tak daleko, abychom mohli s konečnou platností formulovat své stanovisko. Všichni si jsme vědomi rozpočtových dopadů takového opatření. Musíme rovněž posoudit, jaké důsledky by mělo přechodné upuštění od opatření k regulaci výroby. Víme rovněž, že potřebujeme od uchazečských zemí další informace, abychom mohli spolehlivě posoudit všechny možné důsledky. A musíme rovněž pečlivě zkoumat, jaké důsledky by měly přímé podpory pro zemědělce v převážně venkovských regionech v samotných uchazečských zemích. K těmto zásadním rozhodnutím potřebujeme ještě trochu času a to jak v členských státech tak i v Komisi. Otázka přímých podpor je již dlouho předmětem mnoha diskusí.

Ještě před třemi lety byly ceny zemědělských výrobců (dále jen CZV) v ZSVE znatelně pod cenovou úrovní EU, takže jsme tehdy při formulaci prvních přístupů k rozšiřování konstatovali, že nepotřebujeme žádné vyrovnávací platby, protože se v okamžiku vstupu ceny v ZSVE zvýší místo aby se snižovaly, jako např. v Rakousku. Kdyby se bylo Rakousko stalo členem EU již v roce 1967, kdy byly CZV v Rakousku pod úrovní cen EU, neexistoval by žádný důvod k vyplácení vyrovnávacích příplatků. V okamžiku vstupu Rakouska do EU byly rakouské ceny vyšší než v EU, takže nastal důvod k vyplácení kompenzačních plateb. Nyní konstatujeme, že nehledě na úroveň cen v ZSVE, jsou-li přímé platby od samého začátku příliš vysoké, vzniká riziko, že budou mít rolníci na venkově mnohem vyšší příjmy než ostatní obyvatelé na venkově, což může vyvolat sociální nerovnováhu a určité napětí. Na druhé straně je však jasné, že se musí jednat se ZSVE stejně jako s ostatními zeměmi. Pokud by tato myšlenka našla podporu, mohli bychom případně pomýšlet na to, že by se část přímých plateb vyplácela v přechodné fázi v jiné formě, při nezmenšeném objemu uvolňovaných finančních prostředků ve prospěch ZSVE. Např. by to byla forma příspěvků na rozvoj venkova, neomezující se pouze na zemědělce, s cílem udržet sociální rovnováhu. Je zřejmé, že nemáme na mysli dvě různé zemědělské politiky. Jde o jednu zemědělskou politiku, konečným výsledkem by byl stejný objem zdrojů, je jen otázka, zda by to bylo vhodné. Dané téma nutno prodiskutovat se všemi zúčastněnými partnery v souvislosti s tím, zda je v jejich zájmu postupovat od samého začátku určitým způsobem nebo ne. Chtěl bych konstatovat, že otázka přímých plateb je velmi ožehavým problémem, který byl v ZSVE nesprávně interpretován. Nesmí vznikat dojem, že se s těmito zeměmi zachází hůř, než s ostatními. Existuje i druhá poloha tohoto problému. Některé ZSVE vyhnaly ceny nad úroveň EU, jako příklad lze uvést obiloviny ve Slovinsku nebo v Polsku. V těchto zemích tedy stoupaly ceny příliš rychle, což není v souladu s úrovní příjmů v ZSVE, protože většině občanů těchto zemí pohlcují potraviny vysoký podíl z příjmů.

Pokud jde o perspektivy finančního rámce pro příští léta, nebyla nutnost vyplácet přímé platby brána v úvahu, protože při vymezování tohoto rámce byly ceny v ZSVE nižší než v Evropské unii. Tehdy jsme předpokládali, že pro lucemburskou skupinu, což je šest ZSVE včetně Kypru, bude v roce 2002 na podpory trhu zapotřebí 1,9 mld. EUR a v roce 2006 3,4 mld. EUR. Jestliže vyvstane požadavek přímých plateb v důsledku naznačeného vývoje, vyžádá si akceptace této tendence přirozeně více peněz. Na druhé straně však nedojde k rozšíření v roce 2002, jak se předpokládalo při koncipování Agendy 2000. Finanční prostředky tedy nebudou vynaloženy v roce 2002, ale zřejmě ani v roce 2003 a možná ani v roce 2004. Jednou z otázek, která je často diskutována, je, bude-li existovat přechodné období. V některých oblastech zřejmě ano. Asi v případě volného pohybu osob a v některých případech z veterinárních a fytosanitárních důvodů. Zmiňuji představy EU. Možná že i pro oblast životního prostředí a volný pohyb kapitálu bude zvoleno přechodné období, což jsou však spíše přání ZSVE a nikoliv nezbytnost z hlediska SZP. Možná, že nepotřebujeme přechodné období, tedy ve smyslu pohraniční kontroly, což se ujasní až v průběhu dalších jednání. Nepřipravují-li se žádné kontroly v rámci ostatních odvětví, není zcela zřejmé, proč by měly být v zemědělství.

Další často kladenou otázkou před vstupem dalších zemí do EU je, zda je zapotřebí další reforma SZP, resp. strukturální politiky. Nepočítá se s další reformou jak zemědělské tak strukturální politiky. V rámci SZP se v roce 2002 pouze počítá s dílčí revizí společné organizace trhu s obilovinami a mléčnými výrobky, tj. v daném okamžiku se s dalšími změnami počítá jen u těchto dvou komodit. Existují ale i nesnadná jednání WTO, jež nás čekají. Výsledek jednání nám pochopitelně není znám, přičemž v rámci přípravných jednání je jasné, že s WTO se nedá jednat, aniž by se vědělo, jaký bude další postup z hlediska rozšiřování EU. Rozšíření představuje pochopitelně i výzvu pro SZP. Společný trh se rozroste o dalších 100 mil. spotřebitelů, ale jen s třetinovou kupní silou v porovnání s EU. Rozsah zemědělské půdy se zvětší o 45 %, rozsah orné půdy o 55 % a počet pracovních sil v zemědělství se zdvojnásobí. Pro SZP je tento větší trh nesporně výzvou. Nemyslím však, že tento rozšířený trh představuje větší výzvu pro EU-15, než pro vstupující státy.

Kdy dojde ke vstupu ZSVE? Řekl bych, že odpověď je docela prostá a jasná, jakmile budou pro tento vstup splněny nezbytné předpoklady. Znamená to však především:

· uplatnění acquis v plném rozsahu,

· ratifikaci oběma smluvními stranami a

· úspěšný průběh a výsledky referenda o vstupu země do EU.

Lze počítat se dvěma i více vlnami vstupů, avšak otázku, kolik účastníků bude mít první vlna, nedokáži v současnosti zodpovědět.

Rád bych se ještě zmínil o dvou nejdůležitějších aspektech přípravy na vstup. První souvisí s programem SAPARD, druhý s bilaterálními obchodními jednáními. SAPARD je podpůrný program připravující ZSVE na vstup do EU v rozsahu 520 mil. EUR ročně. Počítá se s modernizací agrárního sektoru, s odstraňováním existujících nedostatků v oblasti zdravotní hygieny a zvyšováním atraktivnosti venkovského prostoru, s nabídkou nových pracovních míst s hospodářským rozvojem. SAPARD není jediným fondem, který máme k dispozici. Možno počítat s programem ISPA, což jsou prostředky určené na rozvoj dopravní sítě a do životního prostředí, další zdroje jsou k dispozici v rámci programu PHARE, tj. celkem je pro zemědělství a rozvoj venkova k dispozici ročně 3 mld. EUR.

Komisař pro zemědělství Fr. Fischler již projednal se svými kolegy ze ZSVE technické aspekty zavedení programu Sapard. Společný cíl je veden snahou nechat prostředky EU co nejrychleji plynout do kandidátských zemí, aby mohly být odstartovány projekty. Komise zvolila záměrně decentralizovaný postup vyplácení a kontroly finančních prostředků, který vkládá na jednotlivé vlády břemeno velké odpovědnosti. Čím dříve budou v ZSVE dány k dispozici potřebné zdroje ke spolufinancování, čím dříve bude moci Komise platebním agenturám Sapard schválit výdej prostředků, tím rychleji mohou být projekty odstartovány. Vzhledem k omezeným prostředkům je pro ZSVE zvlášť důležité, aby správně stanovily priority. Již ze zkušenosti se strukturálními fondy Společenství víme, že nejlepší strategie je snažit se vložit peníze tam, kde to je nejprospěšnější, kdy tím lze docílit co nejrychleji potřebného efektu. Domníváme se, že strategická priorita by měla být dána zpracovatelskému sektoru a domnívám se, že i ZSVE si tuto prioritu uvědomují. Neboť bez odpovídajícího odbytu výrobků, zvláště za situace, kdy stoupají CZV, by zpracovatelé ztráceli na konkurenceschopnosti, neboť by na vnitřním trhu neměli vůbec žádnou šanci. Dalším důležitým aspektem je, že kandidátské země samy odpovídají za programy SAPARD, nikoliv Brusel. Je to tím důležitější, že Komisi je dána možnost ex post ověřovat realizaci projektů. Případné stížnosti jsou pak adresovány "Účetnímu dvoru", který především zajímá, jak bylo s poskytnutými prostředky naloženo.

Druhým nejzávažnějším aspektem jednání o vstupu jsou bilaterální obchodní jednání se ZSVE. Tato jednání jsou sice součástí předvstupního procesu, ale nikoliv jednání o vstupu jako takových. Je proto naším cílem jejich rychlé ukončení, aby nemohla negativně ovlivnit jednání o vstupu. Jsou založena na třech konceptech: reciprocitě, vyváženosti zájmů mezi EU a ZSVE a neutralitě, pokud jde o současnou SZP. Od 1. ledna 2001 se má na necitlivé výrobky vztahovat plná liberalizace bez kvantitativních omezení. V případě Společenství jde o 750 produktů s celní sazbou pod hranicí 10 % a o produkty středozemního subtropického pásma, které vstupní země neprodukují a nejsou citlivé.

Tzv. dvounulová varianta směřuje postupně k liberalizaci obchodu s nulovými celními sazbami a tarifními kvótami na bázi objemu stávajících obchodních toků a tyto bezcelní kvóty se budou každoročně zvyšovat. U těchto produktů upouští EU od vývozních subvencí, tj. pracuje se s nulovými celními sazbami a s nulovými vývozními subvencemi. Během několika let mají každoročně navýšené kvóty vést ke vzniku zóny volného obchodu de facto. Tato dvounulová varianta pokrývá ty segmnety agrárního obchodu, které jsou předmětem dovozních omezení, ale nejsou objektem vnitřních podpor. Jedná se o vepřové maso, drůbež, sýry, vejce, jablka a rajská jablíčka.

Určité doplňkové obchodní úlevy požadované vstupními zeměmi se týkají i některých jiných výrobků. Tato jednání měla být završena k l. červenci 2000 za podmínky, že nepovedou k zavedení nových obchodních omezení. Jednání s Estonskem byla úspěšně uzavřena již v listopadu 1999, dále byla uzavřena jednání s Maďarskem, Českou republikou, Slovenskou republikou a Lotyšskem. Domnívám se, že jednání s Litvou, Bulharskem a Rumunskem se blíží dohodě, se Slovinskem máme ještě nějaké problémy, protože tato země zmíněný postup odmítá. Jednání s Polskem se dostala do slepé uličky. Polská vláda zvýšila v rozporu s ustanoveními Evropské dohody cla u řady finálních zemědělských výrobků jako jsou vepřové maso, obiloviny, cukr, řepka a slad. Přes značné úsilí se zatím nepodařilo dospět k dohodě v rámci dvounulové varianty. V současné době zkoumá Komise různé možnosti, jak obtížnou situaci v bilaterálních vztazích s Polskem překonat. Podle mandátu Rady rozhodně nelze jednání ukončit, pokud došlo ke vzniku nových obchodních bariér a rozumí se samo sebou, že jednání o liberalizaci nemohou být zakončena, jestliže se partnerská země rozhodla pro opačnou cestu a zvyšuje cla místo aby je snižovala. Agrární model Evropské unie, který budeme obhajovat i ve WTO, je podle našeho mínění vhodný i pro ZSVE. Je to model, který v Evropě potřebujeme, je sociálně tržním systémem, který garanci příjmů ve prospěch zemědělců chápe jako specifikum tohoto sektoru. Jsme sice ochotni dále liberalizovat agrární obchod, ale nepůjdeme cestou USA a Austrálie, celosvětově se tento systém ani nedá realizovat. Byl jsem nedávno v Americe a tam různí senátoři, kongresmani a členové zemědělských organizací souhlasili s naším pojetím SZP zabezpečujícím příjmy zemědělců, na rozdíl od amerického zemědělského zákona (Fair Act) a považují danou situaci za špatnou. Pokaždé, když jsou ceny nízké, musí kongres navrhnout a schválit další rozpočtové zdroje do zemědělství (nyní v objemu 5 nebo 10 mld. ročně), v roce 2000 se počítá ale s navýšením této částky až na 15 mld. USD. A jsou-li ceny příliš nízké, musí v USA problém vyřešit Kongres. Konstatoval jsem, že SZP bude vždycky jiná, protože pracujeme s vyrovnaným společným rozpočtem a nemůžeme prakticky ze dne na den navyšovat prostředky ve prospěch zemědělství na rozdíl od amerického systému.

Schneider, M.: (WIFO Vídeň)

3. Důsledky rozšíření EU o ZSVE pro rakouské zemědělství

1 Zemědělství jako kritická oblast

Jednání s prvními pěti zeměmi střední a východní Evropy (dále jen ZSVE) o vstupu do EU vstoupila ve druhé polovině roku 2000 do aktuální fáze. Z rakouského pohledu patří zemědělství - společně s tématy migrace a tranzit - k citlivým oblastem integrace, o niž ZSVE usilují. Problémy v zemědělském sektoru vyplývají z velmi rozdílných poměrů v zemědělství ZSVE a tím daných potřeb adaptace v rámci budoucího rozšíření společného vnitřního trhu.

2 Jsou středo- a východoevropské země spícím agrárním obrem?

ZSVE jsou hospodářsky slaběji rozvinuté a současně mnohem výrazněji zemědělsky orientované než západní Evropa nebo i Rakousko. Tak např. dosahuje HDP v nominálním vyjádření v přepočtu na 1 obyvatele v 10 kandidátských ZSVE v průměru asi jen jedné šestiny hodnoty EU-15. Jejich podíl zemědělství na počtu zaměstnaných osob a na HDP je více než čtyřikrát vyšší než v západní Evropě. Situace v jednotlivých zemích je však značně rozdílná.

Tab 1 - Údaje o zemědělství ZSVE

1) Údaje za rok 1998; 2) Údaje za rok 1997; 3) zemědělství a lesní hospodářství.

Pramen: Evropská komise, Zpráva o situaci v zemědělství v EU 1998, Brusel 1999; FAO, 1998, Řím 1999.

Přírodní předpoklady pro zemědělskou výrobu jsou v ZSVE převážně příznivé. Navíc jsou státy tohoto regionu v poměru k počtu obyvatelstva bohatě vybaveny úrodnou půdou. V průměru má 10 ZSVE na jednoho obyvatele k dispozici dvakrát více orné půdy a o polovinu více zemědělské půdy než země EU-15. Bohatství dostupné půdy a mnoho levných pracovních sil vytvářejí významný zemědělský potenciál, který je v současné době jen zčásti využíván. Takové je tedy pozadí často citované plakátové charakteristiky východní Evropy jako "spícího agrárního obra".

2.1 Konkurenceschopnost zemědělství ZSVE

O velkém zemědělském potenciálu ZSVE není sporu. Jeho lepší využití předpokládá dostatečnou konkurenceschopnost zemědělství a potravinářství reformujících se států a ekonomickou stimulaci výrobců. O konkurenceschopnosti ZSVE jsou v současné době k dispozici jen dílčí a navíc ne vždy dostatečně spolehlivé informace.

OECD stanovila za rok 1998 v průměru za zemědělství zemí EU ekvivalent produkčních subvencí na úrovni 45 %. Měřeno tímto ukazatelem jestupeň podpory zemědělství v ZSVE (bez Slovinska) zhruba poloviční.

Souběžně s nižší úrovní podpor jsou v těchto zemích i CZV většinou podstatně nižší než v západní Evropě. Tab. 2 porovnává CZV v Polsku a v Rakousku. Zvlášť nápadné jsou velké rozdíly u cukrovky, ovoce a zeleniny, hovězího masa a mléka. Polské ceny mléka při přímém prodeji z farmy jsou ve srovnání s průměrným výnosem rakouských výrobců zhruba poloviční. Obiloviny a olejnatá semena jsou v Polsku dražší. Polští zemědělci ale nedostávají - na rozdíl od svých kolegů v EU - žádné plošné prémie.

Tab. 2 - Ceny zemědělských výrobců1) v Polsku a v Rakousku

1. Ř tr˛by.

2. Vypočteno z údajů Evropské komise v ECU / t;

Přepočtové koef. , střední devizový kurz 1995: 1 ECU=13,0328 ATS.

1996: 1 ECU=13,2588 ATS;

1997: 1 ECU=13,7840 ATS.

Rozdíly mezi CZV v EU a ZSVE se v posledních letech snižují. Platí to především pro obiloviny, vepřové maso a drůbež. Významně tuto tendenci posílilo krácení cenových podpor v souvislosti s agrární reformou SZP z roku 1992. Západoevropským zemědělcům jsou ovšem cenové ztráty do značné míry hrazeny plošnými prémiemi a prémiemi vyplácenými na hospodářská zvířata.

2.2 Nákladová situace v zemědělství ZSVE

V ZSVE jsou nejen CZV, ale i náklady výroby zpravidla podstatně nižší než v EU. K významným výhodám ZSVE, pokud posuzujeme výchozí a konkurenční pozici, patří mnohem nižší náklady na pracovní sílu, jakož i nižší ceny půdy a pachtovného. V některých zemích jsou levnější i nakupované provozní prostředky a služby. Podle výpočtů Agrárního spolkového výzkumného ústavu v Braunschweigu (SRN) jsou např. průměrné náklady výroby u ozimé pšenice v Maďarsku ve srovnání s Německem zhruba poloviční. Mléko se může v současné době vyrábět v Maďarsku asi o jednu třetinu levněji. Náklady rakouského zemědělství odpovídají zhruba situaci v Německu.

Tab. 3 - Náklady produkce ozimé pšenice v Maďarsku a Německu

1. Německo: CZV včetně plošné prémie.

Pramen: WIFO; zpracováno podle Heinricha, J. a kol.: “Zur Schätzung der Wettbewerbskraft ausgewählter Produktionszweige in der ungarischen Landwirtschaft”, Agrarwirtschaft, 1999, 48 (8/9).

Tab. 4 - Náklady produkce mléka v Maďarsku a v Německu v roce 1999

Pramen: WIFO; zpracováno podle Heinricha J. a kol.: “Zur Schätzung der Wettbewerbskraft ausgewählter Produktionszweige in der ungarischen Landwirtschaft”, Agrarwirtschaft, 1999, 48 (8/9), přepočteno z DEM na ATS (7,036).

Kandidáti vstupu ze ZSVE vykazují v zemědělské výrobě, zpracování a odbytu zemědělských produktů nedostatky v oblasti veterinární péče, ochrany rostlin, ochrany zvířat a v hygieně. Přes pokrok docílený v posledních letech neodpovídají v současné době právní ustanovení těchto zemí, ani jejich praktická realizace a kontrola náročným standardům EU. A to je také důvodem, proč kandidátské země požadují v probíhajících jednáních pro tyto oblasti dočasné výjimky.

Zahraniční obchod se zemědělskými výrobky mezi EU a uchazečskými státy se vyvíjel v 90. letech v neprospěch ZSVE. Vzhledem k výrazné reglementaci a vysokým podporám vývozu (zejména v EU) nelze tento vývoj považovat za důkaz nedostatečné konkurenceschopnosti potravinářského průmyslu ZSVE.

3. Důsledky rozšíření EU o ZSVE

Vstupem všech deseti přidružených ZSVE by se počet obyvatel rozšířené EU a tím počet spotřebitelů zvýšil o cca 28 %. Počet osob činných v zemědělství by stoupl na víc než dvojnásobek. Ostatní zemědělský potenciál by se rozšířil o minimálně 40 %. Souběžně by se však HDP Společenství a tím základna pro financování, vztahující se i na SZP, zvětšila jen o 4,5 %.

Tab. 5 - Agrární sektor ZSVE v porovnání s EU

1. Polsko, ČR, SR, Maďarsko, Slovinsko.

2. Polsko, ČR, SR, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko,Lotyšsko, Litva.

Pramen. FAO, Production Yearbook 1998, Řím, 1999; ZMP, Vieh u. Fleisch 99; Milch 99.

OECD, Agricultural Policies in Emerging and Transition Economies 1999.

Aplikace SZP přinese zemědělství ZSVE značné výhody ve formě zvyšujících se cen a vyšších podpor. Rentabilita zemědělské výroby v reformujících se státech a jejich konkurenceschopnost ve srovnání se Západem se tím výrazně zlepší, zčásti se zlepší dokonce skokem. Platí to zpravidla i tehdy, nebudou-li producentům nově vstupujících států zpočátku vypláceny kompenzační platby v rámci platných tržních řádů EU. Tento závěr spolu se zatím nedostatečně využívaným agrárním potenciálem je základem obav západoevropských zemědělců, že budou rozšířením Unie o ZSVE vystaveni dalšímu adaptačnímu tlaku.

4 Důsledky pro rakouské zemědělství

4.1 Výchozí situace

Čtyři státy ucházející se o vstup do EU jsou bezprostředními sousedy Rakouska. Lze tedy očekávat, že se budou nové členské státy po vstupu ucházet především o rakouské trhy. Rakouské zemědělství a potravinářství má některé silné stránky, ale i citelné slabiny. K silným stránkám patří dobře vyškolení a motivovaní rolníci a kvalifikovaná pracovní síla v potravinářském průmyslu, vysoká kvalita výrobků a dobrý image v tuzemsku a zčásti i v zahraničí. Obtížné přírodní poměry klasické alpské země, vysoké náklady výroby v zemědělství, strukturální problémy ve zpracovatelské oblasti, nedostatečně vyvinutá horizontální kooperace a v zásadě chybějící vertikální kooperace mezi zemědělskými výrobci na straně jedné a zpracovateli a prodejci na straně druhé představují citelné slabiny, které činí rakouské potravinářství zranitelným.

4.2 Šance a rizika na agrárních trzích

Analýzy WIFO ukazují, že rozšíření EU o ZSVE přinese tuzemským zemědělcům jak výhody a šance tak nevýhody a rizika. Výhody a nevýhody, které můžeme z připojení očekávat, jsou rozloženy rozdílně podle jednotlivých skupin výrobků. Obilnářství ZSVE vychází nákladově velmi příznivě a vysokou míru konkurenceschopnosti představuje nabídka Maďarska, Rumunska a České republiky. Domácí výrobci musí tedy počítat s rostoucím nabídkovým tlakem na vnitřních trzích. Ceny obilovin by mohly klesnout až do úrovně intervenčních cen. Vysoký výrobní potenciál nových členských zemí a omezené možnosti subvencovat vývoz v rámci ujednání WTO by mohly navíc rozproudit novou diskusi o obilním tržním řádu EU.

Rakouskému ovocnářství by mohlo rozšíření na východ přinést více výhod než nevýhod. Rakouská produkce (zejména významná produkce jablek) je poměrně dobře strukturovaná a organizovaná, prodej je efektivní. Rakouští dodavatelé jsou ve vývozu úspěšní a postarali se i včas o trhy v ZSVE. V zelinářství a zahradnictví je naopak třeba počítat s většími dovozy ze ZSVE a s dalším cenovým tlakem. V tomto odvětví jasně převažují nevýhody.

Produkce a spotřeba vína je v ZSVE malá. Nízká spotřeba a očekávaná zlepšení důchodové situace vytvářejí prostor pro růst dovozu z tradičních vinařských západoevropských zemí, mezi nimi i z Rakouska.

Na trzích s hospodářskými zvířaty a masem převažují stejně jako na trhu s mlékem problémy a rizika integrace. Vysoce hodnotné rakouské výrobky budou sice mít krátkodobě a střednědobě určité odbytové šance, ale především v dlouhodobější perspektivě nutno počítat s cenovým tlakem a následně se ztrátami podílů na trzích. ZSVE představují v chovu prasat a skotu velký nabídkový potenciál charakterizovaný nižšími náklady. Budou si chtít své šance udržet. Jakmile se jim podaří navázat na mezinárodní trendy a doplnit dnes těžce decimované stavy zvířat, stanou se, a to především v chovu skotu, vážnými konkurenty.

Totéž platí pro výrobu mléka v Rakousku. V současné době je postavení tuzemských výrobců zabezpečeno národními kvótami a intervenčním systémem. V případě, že by byly národní tržní kvóty zrušeny nebo byl systém změkčen velkorysými ústupky ve prospěch kvót pro uchazečské země a/nebo zrušením intervenčního systému, vznikla by tím rakouským producentům mléka nová a obtížná situace.

Podle odhadů WIFO by obecně mohly pro rakouské zemědělství na agrárním trhu spíše převážit problémy a rizika nad očekávanými výhodami a šancemi. Platí to zvláště ve střednědobém a dlouhodobějším výhledu.

Otevření trhů novým členům EU z řad ZSVE povede ke zvýšení agrárních dovozů. Narůstající dovozy se zprvu projeví v mírnější podobě a zejména v segmentu zboží nižší kvality a tedy i nižších cen. Střednědobě by ovšem mohl tento tlak s očekávaným úsilím o vyrovnání existujícího zaostávání v potravinářském průmyslu zesílit. Zpočátku vyšší rakouské agrární vývozy do nově vstupujících států by mohly později opět klesnout nebo přinejmenším ztratit na dynamice. Pro rakouské zemědělství z toho vyplývají, střednědobě a dlouhodobě posuzováno, ztráty na tržních podílech. Tyto odhady podporují historické zkušenosti z období před I. světovou válkou.

4.3 Důsledky pro strukturální přeměny

Ztráty tržních podílů a klesající ceny snižují důchody ze zemědělství. Důchodová pozice rolníků se ve srovnání s jinými skupinami povolání zhoršuje. Podle dosavadních zkušeností dané tendence vedou k úbytku pracovníků v zemědělství a k zesílení tlaku na strukturální změny.

Vzhledem k dnes ještě existujícím značným nejistotám týkajícím se mj. i momentu rozšíření a výsledků jednání, jakož i řady jiných otevřených otázek, by byla bližší kvantifikace důsledků rozšíření o ZSVE z hlediska strukturálních změn velmi riskantní.

Rozšíření EU o ZSVE představuje pro rakouské zemědělce - po šoku vyvolaném vstupem do EU, který dosud nebyl plně překonán - novou výzvu. Krátkodobě a střednědobě posuzováno by pokračující integrace mohla mít méně závažné důsledky pro rakouské zemědělství než měl vstup do EU. Dlouhodobě ovšem poznamená vývoj rakouského zemědělství trvaleji než členství v EU-15.

5. Regionální aspekty

Další potřeba adaptace zemědělství, očekávaná v souvislosti s rozšířením EU o ZSVE nadprůměrně zatíží výrazněji zemědělsky orientované venkovské regiony. Především jde o východní příhraniční oblasti od Mühlviertelu a Waldviertelu přes Weinviertel a Burgenland až po jihovýchodní Štýrsko. Přitěžující okolností je skutečnost, že podle stávajících analýz se v těchto příhraničních regionech s našimi středoevropskými a východoevropskými sousedy integrace zvlášť tíživě dotkne i průmyslu a živností. Realizace deklarovaných politických cílů, zabezpečení celoplošného hospodaření v zemědělství a pozitivní ekonomické a společenské klima ve všech regionech země si tedy v průběhu rozšiřování vyžádá v příhraničních oblastech zvláštní pozornost zemědělské a hospodářské politiky.

Vajda, L.: (vedoucí odboru předvstupní strategie MZe, Budapešť)

4. Pozice Maďarska k problémům rozšiřování EU

Je pro mne velkou výzvou, pokusit se objasnit pozici Maďarska v rámci připravovaného rozšiřování EU o ZSVE. Je to výzva i proto, že naproti mně sedí odborníci, kteří otázky integrace a dalšího rozšiřování EU velmi dobře znají. To, o čem bych chtěl a měl hovořit, je pozice Maďarska. Tato pozice byla předložena Komisi dokumentem ze dne 29. listopadu 1999 a protože nemáme dosud v ruce odpověď EU, je poměrně těžké formulovat dotazy k případné pozici EU na náš návrh.

Jak jsem uvedl, dokument o pozici zemědělství byl v Bruselu předán 29. listopadu 1999 a stěžejní otázky, jimiž se v tomto dokumentu zabýváme, jsou vlastně shodné s problémy, o kterých hovořili ostatní řečníci.

Tedy první stěžejní otázka, přechodná fáze ano či ne, zachování hranic v určitém směru ano či ne, zde zní odpověď maďarského dokumentu jasně ne. Maďarsko chce být od prvního dne vstupu součástí SZP, součástí společného agrárního trhu. Neusilujeme o to, aby byly jen jediný den zachovány hranice pokud jde o veterinární problematiku, fytosanitární otázky nebo obchodní překážky a domníváme se, že pro to není ani důvod, ať už se na to díváme z hlediska cenového vývoje nebo z aspektu veterinárních problémů nebo fytosanitárních předpisů a jejich aplikace v Maďarsku. Jsme si sice vědomi toho, že bezprostřední začlenění do společného agrárního trhu s sebou přinese velkou výzvu pro maďarské zemědělce, ale podle našeho soudu jsou výhody ze vstupu větší a existují prostředky, např. již zmíněná obchodní smlouva nebo nová obchodní smlouva, které razí cestu k tomu, aby byl šok vstupu na společný agrární trh menší. S potěšením jsme četli, že je návrh Komise zaměřen stejným směrem a doufáme, že i členské státy zaujmou v oficiální odpovědi podobné stanovisko.

Za druhé to jsou otázky kvót, o nichž rovněž pojednává náš dokument. Je jasné, že SZP počítá v řadě oblastí s omezeními, resp. kvantitativními omezeními a pokud se jedná o kvóty, mají produkt od produktu poněkud modifikovaný charakter. Byly zaváděny v různou dobu a lišily se i obsahem.V zásadě směřují k omezování výroby. Důležité je, jak velké budou tyto kvóty na konci jednání, protože předurčují rozvojové možnosti maďarského zemědělství v následujících letech. Chtěl bych zdůraznit, že je budou vymezovat pro příští léta a je tudíž nutno, v případě kvót, je posuzovat vždy ve vztahu k budoucnosti a nikoliv k minulosti posledních let. Dokument o pozici Maďarska nehovoří o společném referenčním období, nenavrhuje posledních 5 roků 80. let nebo nějaké období v 90. letech, ale analyzovali jsme společnou organizaci trhu výrobek po výrobku, dále vývoj maďarského zemědělství v posledních desetiletích nebo v posledním desetiletí a představovali jsme si, jak bude vypadat výroba a spotřeba v Maďarsku v letech příští dekády, tedy v roce 2004, 2005, 2006 a 2008 v závislosti na délce platnosti jednotlivých regulačních opatření. Cukerní tržní řád končí např. v roce 2008 a podle toho jsme orientovali svá přání týkající se kvót. Navržené kvóty jsou sice vyšší než současná výroba, platí to jak pro začátek 90. let tak pro roky 1995 až 1999, ale rozdíl činí mnohdy jen několik procent (někdy to je více, u kvóty mléka až nad 30 %). Právě v souvislosti s mléčnou kvótou jsme vycházeli z pojetí, že v Maďarsku je spotřeba na hlavu nízká, dnes cca 160 l. Řekli jsme, že to není možné, aby se spotřeba na hlavu nezvýšila. Na rozhraní 80. a 90. let dosahovala v Maďarsku již přes 200 l na hlavu. Řekli jsme tedy, díváme-li se do budoucnosti, musíme požadovat kvótu, která uspokojí budoucí spotřebu. Maďarské požadavky co do objemu kvóty nyní leží na stole a jak jsme již konstatovali, vycházíme z toho, že existují ve výrobě i spotřebě dlouhodobé trendy a chtěli jsme proto formulovat kvóty tak, aby odpovídaly těmto trendům. Možná, že si to neuvědomujete, ale na začátku 90. let byl zaznamenán ve všech zemích, tedy i v Maďarsku, drastický pokles výroby, způsobený existující situací na komoditních trzích. Doslova ze dne na den jsme ztratili k 1. lednu 1991 naše dřívější trhy v bývalém Sovětském svazu, v bývalé NDR a byla to veliká množství. Maďarsko dodávalo do bývalého Sovětského svazu ročně 1,5 mil. t obilovin, 100 tis. t vepřového masa, l mil. hl vína. Ještě 31. prosince 1990 se po kolejích řítily vagóny do tohoto teritoria, ale 1. ledna 1991 byly všechny odstavené v souvislosti s přechodem na dolarovou bázi, z EU a USA začaly proudit do SNS potraviny a z Maďarska se už nic nenakoupilo. Výroba na to musela zareagovat a při tak obrovské tržní nerovnováze, kdy byla výroba během několika let drasticky snížena o jednu třetinu, klesaly i zásadně ceny. Myslím, že to ekonomickým expertům vykládat nemusím. A tak nízké ceny, jak se vytvořily, prostě nemohou sloužit jako výchozí základna dalším výpočtům. Tyto ceny sice již stouply a u některých výrobků se již blíží cenám v členských státech nebo se s nimi vyrovnaly, ale stále ještě nekryjí obvyklé náklady. Investice do zemědělství klesly v našich zemích o 50 % a dosahují zhruba 70 % dřívější úrovně. Potřebujeme dohnat zaostávání ve strojním a stavebním vybavení a k tomu potřebujeme přímé podpory. Nejde o to, že by, pokud by zemědělci dostali tyto přímé podpory, najednou dosahovali příjmu, s kterým by si nevěděli rady, že by tedy všichni rolníci najednou vyrazili na Maledivy či nakupovali Mercedesy, ale budou investovat do zemědělství, aby mohli hospodařit za podmínek shodných se situací v EU. A na společném zemědělském trhu, který nás čeká, lze nakupovat provozní prostředky, tj. stroje, osiva, chemikálie za zhruba stejnou cenu, tzn., že rolníci na tomto trhu musí mít garantován i jistý objem příjmů. Jestliže se tento příjem skládá ve státech EU z ceny a přímé podpory, potom budou náklady i v našich zemích na tomto společném trhu kryty jen cenou a přímou podporou.

Ještě jedna poznámka k přímým podporám. Když jsme chodili do školy a i později jako profesoři všude učíme, že v EU platí SZP. SZP znamená, že se rozhoduje společně a že se následně toto rozhodnutí plní stejně ve všech zemích. Texty, např. regulace týkající se tržního řádu pro obiloviny, říkají, že jsou rolníci pěstující v EU obiloviny oprávněni pobírat přímé podpory ve výši, která činí 63 EUR/t. Dlouho jsme hledali, existuje-li nějaké rozlišení podle zemí, ale žádné jsme neobjevili. Dlouho jsme pátrali, existuje-li rozlišení podle velikosti podniku, ale nenašli jsme žádné. Dlouho jsme pátrali po nějakém rozlišení podle příjmů rolníků, ale opět jsme žádné nenašli. A potom se najednou přijde s koncepcí, že by se mělo rozlišovat podle toho, jsme-li starými nebo novými členskými státy. Myslím, že si to zaslouží další úvahy a vysoce si ceníme, že Komise je existujícími návrhy znepokojena a rozvažuje to a pevně doufáme, že výsledek těchto úvah poskytne spolehlivou základnu pro další jednání.

Často se setkávám s maďarskými rolníky a hovořím i o problémech integrace a říkám jim, že má EU ještě jeden důležitý argument, proč nedostanou přímé podpory, a to, že jejich příjem vzroste natolik, že tím vznikne v Maďarsku sociální napětí a Brusel chce tímto způsobem vyřešit problém za ně. Myslím, že nemusím říkat, jakou odpověď na to dostávám, ale vážně, příjmy maďarských rolníků jsou již řadu let o 30 až 35 % nižší než příjmy v ostatních sektorech. Napětí tedy nespočívá v tom, že mají příliš vysoké příjmy, ale v tom, že mají příjmy příliš nízké. Myslím, že tento sociální problém dokáže Maďarsko a ostatní uchazečské země zvládnout.

V pozičním dokumentu dále konstatujeme, že chceme být plnoprávným členem, že chceme převzít závazky SZP a konstatujeme, že přebíráme tyto závazky rádi, protože když už je musíme převzít, je lepší, když je převezmeme rádi. Připravujeme se na to, že Maďarsko aplikuje 40 tis. stránek různých nařízení SZP, ale chtěli bychom také, a to rovněž stojí v našem dokumentu, aby se maďarští zemědělci od prvního dne podíleli nejen na závazcích, ale i na výhodách SZP. Chtěl bych dále zdůraznit, že my v Maďarsku umíme nejen vyvíjet krásné teorie, ale že činíme i něco pro to, aby bylo Maďarsko na členství připraveno. A bereme to přinejmenším stejně vážně jako vypracovávání teoretických zdůvodnění. Maďarsko bylo jednou z prvních ZSVE, které s tehdejším Evropským společenstvím v prosinci 1991 podepsaly asociační dohodu nebo Evropskou dohodu. A zřejmým důvodem, proč ji Maďarsko podepsalo, je, že chceme být členem EU a od prosince 1991 jsme dělali všechno ve znamení toho, abychom byli na tuto výzvu připraveni. Jednou ze zásad je převzetí právního řádu EU a Maďarsko rok co rok od základu přepracovávalo své agrární politické nástroje, které dnes již plně odpovídají platným nástrojům EU. Jako poslední byl právnímu řádu EU přizpůsoben zákon o ochraně rostlin, který maďarský parlament ratifikoval 2. května 2000. Zákony jako např. potravinový zákon byly přepracovány již 1. ledna 1995 a od té doby byla všechna prováděcí ustanovení vyhotovena v souladu s regulacemi, nařízeními, směrnicemi a doporučeními EU. Nyní nám připadl další úkol, přizpůsobit se novým směrnicím EU i pokud jde o jiné požadavky, jako např. kurz, i zde zaznamenalo Maďarsko v posledních letech výrazný pokrok.

Již od roku 1998 funguje, podobně jako v členských státech, síť testovacích podniků. Němečtí experti a experti EU prohlásili data z těchto sítí za srovnatelná s daty EU. Po dlouholetých přípravách jsme l. ledna 2000 zavedli úplnou registraci stavů skotu. V Maďarsku je uskutečňován dálkový průzkum země, což je systém, který jsme s obrovskými investicemi vyvíjeli téměř deset let, abychom se mohli snáze přizpůsobit evropským podmínkám. Funguje systém průzkumu trhu a systémy sledování cen, které jsme vyvinuli s německou, rakouskou a holandskou pomocí. Existují instituce, které jsou staré sto i více let, např. veterinární nebo fytosanitární ústavy, jejichž činnost již celá desetiletí pravidelně sledují a až dosud kladně hodnotily členské státy EU. Snažíme se rovněž investovat stále více do humanitní sféry, např. na zemědělských univerzitách a vysokých školách je od roku 1994 zařazen jako povinný předmět "Evropská unie" a "Evropská zemědělská politika" a všichni studenti musí od roku 1994 skládat z těchto oborů zkoušky.

Již jen několik slov o vyhlídkách jednání. Jistě jste mne bedlivě sledovali a srovnáváte-li ve svých hlavách mé líčení maďarských přání s tím, co jsme zde slyšeli od jiných řečníků jako možnou odpověď, jistě všichni konstatujeme, že zde existují ještě velké rozdíly. Rozdíly to jsou veliké a snadno z toho lze vyvodit, že nás čekají velmi obtížná jednání, neřekl bych však, že musí být dlouhá, protože se přes všechny rozdíly již poměrně dobře známe. Domnívám se, že se v posledních letech skutečně něco vybudovalo, co by se dalo nazvat vzájemnou důvěrou, již konkrétně pociťujeme v praxi. A je tu ještě něco. Sedíme za jednacím stolem, protože se chceme dohodnout a to celou věc usnadňuje, protože chce-li se člověk dohodnout, najde k tomu i cestu. Vysoce hodnotíme, že Rakousko prezentuje své představy k daným problémům, že je jasně formuluje, protože tím získáváme konkrétní představu o stanovisku Rakouska, které nám říká, co je pro tuto zemi důležité, můžeme o tom nyní přemýšlet stejně jako se zde v Rakousku přemýšlí o zdůvodněních a přáních, které vyslovilo Maďarsko. A tak je tomu i s Komisí a ostatními členskými státy a proto doufám, že zde existuje šance rychlé dohody i v agrárním sektoru někdy kolem poloviny roku 2001. Dojde-li k tomuto sjednocení, podaří-li se předložit vstupní protokol již v roce 2001, mohou-li členské státy EU nabýt přesvědčení, že Maďarsko splňuje nezbytné podmínky, potom doufám, že přibližně v roce 2002 protokol schválí parlamenty členských států a Maďarska a že se podaří realizovat úsilí maďarské vlády, stát se plnoprávným členem EU od 1. ledna 2003. Připravuje se na to maďarská ekonomika a společnost, připravuje se na to maďarské zemědělství a doufám, že ode dneška budeme mít pro to i podporu všech zúčastněných.

Csáki,C.: (Světová banka, Washington)

5. Dilema globální poptávky a nabídky potravin na začátku nového milénia

21. století přináší řadu nových problémů pro globální potravinovou ekonomiku. Profesionální komunita průběžně monitoruje aktivity na mezinárodních trzích s potravinami a vytváří pravidelné predikce budoucího vývoje. Tyto střednědobé a dlouhodobé předpovědi představují informační zdroj pro profilování ekonomické a zemědělské politiky a také tvoří východisko pro podnikatelské plánování. Koncem 90. let zintenzívnily diskuse o specifických agrárních trzích, ústící ve výpověď, že jsou často protikladné. Názory lze shrnout do otázky, zda světová produkce potravin bude schopna zabezpečit nadměrnou poptávku rostoucího počtu obyvatel a za jakých podmínek. Ve svém vystoupení se chci věnovat rozdílným pohledům na možné trendy poptávky a nabídky a vývoji na agrárních trzích v příštích třiceti letech. Také se pokusím identifikovat nejkritičtější proměnné, které budou ovlivňovat situaci poptávky a nabídky a trendy trhu.

Zdvojnásobení poptávky po potravinách ve střednědobém výhledu

Mezi těmi, kdo se zabývají trendy světových agrárních trhů, existuje téměř úplný soulad o očekávaném vývoji poptávky po potravinách.

Prakticky všichni analytici přijímají odhad, že počet světového obyvatelstva bude v roce 2025 činit okolo 8 mld. lidí. To je zhruba o 2 - 2,5 mld. více než dnes. Odhady míry růstu obyvatelstva jsou stále měněny, ale nyní je jasné, že míra růstu je nižší, než bylo předpovídáno před 10 nebo 5 lety (ročně 1,4 % nebo ještě méně). To však nemění fakt, že celkově bude muset být vyživováno okolo 8 mld. obyvatel na konci první čtvrtiny 21. století.

Tab. 1 - Globální populační trendy

Pramen: UN 1996

· Populační růst může být očekáván téměř výlučně v rozvojových zemích; v roce 2025 bude pravděpodobně více než 80 % světového obyvatelstva žít v rozvojových zemích. Např. se předpokládá, že obyvatelstvo v zemích sub-saharské Afriky se více než zdvojnásobí a podstatný růst bude zaznamenán rovněž v Asii, zejména v Indii.

· Populační růst v rozvojových zemích se bude týkat zejména městských oblastí a rostoucí počet obyvatelstva v těchto zemích se bude ve zvýšené míře koncentrovat do měst. V roce 2025 bude 57 až 59 % obyvatelstva v rozvojových zemích městským obyvatelstvem.

Graf l - Populace a urbanizace

Pramen: Feder, 2000

· V souladu s touto předpovědí bude v roce 2025 existovat 33 megaměst (s počtem obyvatel přes 8 mil.) a nejméně 500 měst na světě s počtem obyvatel přes milion, z toho převažující většina v rozvojových zemích.

· Hlad ze světa samozřejmě nezmizí. V současné době žije 1,2 mld. obyvatel této planety (zhruba 20 % celkové populace) za méně než l USD denně. Bída je extrémně vysoká a zůstává významným problémem zejména v jižní Asii a Africe.

Graf 2 - Chudoba je extrémně vysoká v Jižní Asii a Africe

Pramen: Feder, 2000

· Současně je velmi pravděpodobné, že relativní podíl chudých na celosvětové populaci již dále neporoste.

· Očekává se, že důchod na hlavu poroste rychleji v méně rozvinutých oblastech světa, zejména ve východní Asii a v pacifické oblasti než celkově. Celosvětový HDP na obyvatele rostl mezi léty 1980 až 1992 o 1,2 % ročně. V téže době vykazovaly ekonomiky východní Asie a pacifické oblasti 6,1 % roční růst na obyvatele, zatímco ekonomiky jižní Asie rostly o 3 % ročně. Odhaduje se, že takový trend bude pokračovat po několik příštích desetiletí. V důsledku tohoto vývoje bude mít městské obyvatelstvo v rozvojových zemích pravděpodobně jen minimální příjem k nákupu základních potravin. V některých rozvojových zemích bude patrně docházet také k posilování významu střední třídy. Její relativně vysoký příjem bude tvořit poptávku obdobnou struktuře vyživovacích zvyklostí v rozvinutých zemích, ale odlišnou od tradiční spotřeby potravin v rozvojových zemích.

· Souhrnně jsou akceptovány závěry, že se globální poptávka po potravinách v příštích třech dekádách zdvojnásobí. Faktický vývoj světové ekonomiky bude ovlivňovat aktuální růst poptávky v každém daném roce. Dále se ukazuje, že předpokládaný růst celkové poptávky, zejména její zdvojnásobení, lze předvídat s relativně vysokou věrohodností. Je rovněž zřejmé, že také struktura poptávky se posune k vysoce hodnotné zeleninové výživě a k živočišným produktům; je však obtížnější předvídat váhu a rozsah těchto změn.

2. Alternativní scénáře nabídky

Na rozdíl od obecně sjednoceného názoru na budoucí trendy v poptávce, jsou názory na možnosti faktického naplnění rostoucí poptávky odlišné. Mezi experty, kteří se zabývají prognózami, neexistuje shoda, zda světová produkce potravin bude schopna naplnit rychle rostoucí dodatečnou poptávku, a pokud ano, za jakých podmínek.

Ti, kteří vycházejí z vývoje posledních 50 až 60 let, činí v podstatě optimistické závěry. Výroba potravin po II. světové válce se vždy rychle přizpůsobila nové poptávce a řešila krátkodobou “potravinovou krizí”. Poválečný nedostatek v Evropě trval jen několik let. Ačkoliv se na počátku 70. let ceny obilí v závislosti na rostoucí poptávce Sovětského svazu a několika období nepříznivého průběhu počasí ztrojnásobily, na konci 70. let opět převládala nadbytečná nabídka a nižší ceny. Produkce reagovala rychle na růst cen v roce 1988 a na nedávné výjimečně vysoké ceny obilí v letech 1995 až 1996. Na základě těchto zkušeností se mnozí pozorovatelé domnívají, že podobnou situaci lze očekávat v nastávajících desetiletích a že světová produkce potravin bude schopna držet krok s narůstající poptávkou.

Nicméně jiná, zhruba stejně velká skupina analytiků, má zato, že zkušenosti minulých dekád nelze prolongovat do budoucna. Ekologické rezervy světa jsou vyčerpány a v důsledku toho světová produkce potravin se bude střetávat s novými bariérami stěžejní povahy, souvisejícími s kvalitou životního prostředí. Naplnění dvojnásobné poptávky po potravinách je proto mnohem komplexnější úkol než dříve a představuje kvalitativně novou výzvu světové produkci potravin. Vzhledem k tomuto přístupu mohou nastat různé problémy na straně nabídky. Ceny potravin se mohou podstatně zvýšit a rovnováha poptávky a nabídky může být případně narušena.

Na základě velmi rozsáhlé literatury o vývoji nabídky potravin mohou být názory na předpokládaný vývoj produkce potravin rozděleny do čtyř nápadně odlišných skupin. Jsou to “optimistický” scénář, “tradiční” pohled, “pesimistický” scénář a konečně “globalizační” přístup, který zdůrazňuje vzestup mezinárodního obchodu a širší využití produkčního potenciálu vyspělých zemí.

V souladu s “optimistickým” scénářem nebude světový střednědobý výhled nabídky potravin příčinou zásadních problémů navzdory regionálním potížím, které lze nepochybně předvídat. Toto stanovisko je reprezentováno především institucemi, zabývajícími se zemědělským trhem a jejich předpovědi spočívají na kvantitativních metodách. Tyto prognózy jsou založeny na porovnání růstu populace, změn v důchodech a výsledné poptávky na jedné straně a odhadů nabídky založených na trendech faktorů podmiňujících růst zemědělské produkce na straně druhé. Podle jejich názoru bude počátkem 21. století činit roční míra růstu obyvatelstva 1,4 %, zatímco zemědělská výroba bude podle očekávání pokračovat v ročním růstu o 1,8 až 2,0 %. Poněvadž předpokládají, že dovoz potravin do rozvojových zemí poroste zhruba o 4 % ročně, domnívají se, že tato poptávka bude snadno pokryta nabídkou rozvinutých zemí. Celkově, podle jejich soudu, světový trh potravin bude i nadále charakterizován spíše přebytkem nabídky než neuspokojenou poptávkou. Podobně budou i ceny zemědělských výrobků na světových trzích pokračovat v trendech minulých desetiletí. Nelze očekávat žádné podstatné změny pokud jde o vývoj cen nebo spíše může dojít k dalšímu mírnému poklesu reálných cen.

Podle tohoto optimistického scénáře je stále možné zvyšovat světovou produkci potravin; vyčerpání národních zdrojů a ekologická nebezpečí nejsou považována za vážné překážky, nejméně ze střednědobého hlediska. Současně se zdůrazňuje, že růst produkce nebude probíhat sám od sebe. Jsou nutné další investice do zemědělského výzkumu a do zlepšení výrobních podmínek a infrastruktury výroby potravin, zejména pak zemědělské výroby.

“Tradiční” scénář považuje nabídku potravin za výrazně národní problém. Z tohoto hlediska je každá země odpovědná za nabídku potravin pro své obyvatele a tím nepřímo za vlastní produkci potravin. Ve skutečnosti jde o tradiční soběstačnost, která je stále zásadním principem zemědělské politiky ve většině zemí. To znamená, že daná země musí garantovat potravinovou bezpečnost nabídky ve své vlastní působnosti. Tento přístup počítá s možností mezinárodního obchodu jen jako s doplňkovým zdrojem.

Tradiční scénář vidí možnost vzniku mnohem větších potíží v naplnění poptávky po potravinách až ve střednědobém horizontu. Problém leží v rozvojových zemích; právě udržení běžné úrovně soběstačnosti při uspokojování rostoucí poptávky po potravinách se ukazuje být neřešitelným problémem ve velké části rozvojového světa. Obecně řečeno, roční 2 % míra růstu produkce potravin v rozvojovém světě povede s velkou pravděpodobností ke vzniku vážných environmentálních a ekologických problémů zejména v jedné nebo dvou dekádách. Ekologické rezervy pro rostoucí produkci potravin se v několika rozvojových zemích blíží svému vyčerpání. Plochy zemědělské půdy klesají a zásoby vody jsou v rostoucí míře potřebné jako zdroje pitné vody. Ve skutečnosti je jediným řešením daného problému zvyšovat výnosy a vyrábět intenzivněji. Dosažení potřebného růstu na prakticky nezměněných plochách bez vzniku ekologických a environmentálních problémů se ukazuje být neřešitelným úkolem. Není bez šance, že FAO vytvořilo speciální program pro zvýšení potenciální produkce potravin rozvojových zemí s přihlédnutím k oblastem s nejkritičtější situací ve vztahu ke zdrojům. Nicméně, i když bude úspěšný, tento program nebude schopen vyřešit zvýšení nabídky potravin v rozvojových zemích v plné míře na základě vlastní soběstačnosti.

"Pesimistický pohled” je charakteristický pro ekology a pro ty, kteří se zabývají přírodními ekologickými podmínkami zemědělské výroby. Podle jejich názoru běžně vytlačujeme ekologickou výbavu Země k jejím hranicím a tyto hranice představují stále větší bariéru pro zvyšování zemědělské výroby tradičními metodami. Svoji pozici dokládají mnohými fakty:

· Světová produkce obilí rostla v období 1950 až 1984 o 3 % ročně, avšak pouze o 1 % v období let 1984 až 1995; je proto chybné předpokládat 2 % růst z dlouhodobého hlediska.

Graf 3 - Trendy světové produkce obilovin (osmileté průměry)

· Výlov ryb v oceánech dosáhl své biologické hranice a množství ryb vylovených z moří nemůže být zvýšeno bez krátkodobé redukce výlovu.

· Velké plochy spásané půdy, zejména v oblastech charakterizovaných vyšší půdní kyselostí, jsou nadměrně využívány a spějí do stavu rychlého zhoršování.

· Rezervy tradičních zemědělských technologií jsou téměř vyčerpány, mezní efektivnost používání hnojiv klesá.

· Industrializace, expanze měst a eroze neustále redukují zemědělskou půdu. Např. v Číně je zhruba 1 mil. hektarů ročně ztracen pro zemědělské využití. V období 40 let poklesl souhrnně rozsah půdy pro pěstování obilí v Japonsku, Jižní Koreji a na Tchajwanu z 8 mil. na 4 mil. hektarů. Podle FAO bylo 69 % půdy s nedostačující zásobou vody a využívané pro zemědělství zcela degradováno.

Tab. 2 - Celkový stav desertifikace/degradace půd v oblastech trpících suchem

Pramen: FAO, 1993

· Zvyšují se limity množství vody potřebné pro zavlažování.

· Prostředky věnované na zemědělský výzkum se ve většině zemí trvale snižují.

Jestliže se tedy předpovědi o míře růstu obyvatelstva potvrdí, lze očekávat vážné rozpory v rovnováze na zemědělských trzích, nelze vyloučit prudký vzestup cen potravin a celosvětové zhoršení výživové situace. Aby se tomuto negativnímu vývoji zabránilo, je nezbytné uplatňovat a rozvíjet environmentálně příznivé technologie a rozšiřovat programy směřující ke kontrole přírůstků obyvatelstva.

Čtvrtá skupina expertů považuje za klíč k růstu nabídky potravin tzv. “globalizaci”. V souladu s tímto scénářem povede globalizace ke zvýšenému využití potenciálu výroby potravin ve vyspělých zemích a tím také k naplnění rostoucí poptávky v rozvojových zemích. Podle historických zkušeností v rámci tradičního modelu ekonomického rozvoje dodávají rozvinuté země rozvojovým zemím zpracované výrobky a technologie výměnou za suroviny a základní materiály. Hospodářsky rozvinuté země exportují do rozvojových zemí rostoucí množství potravin výměnou za manufakturně vyráběné zboží, vyžadující intenzívní ruční práci. Vzhledem k tomuto scénáři vytváří globalizace nový rámec, založený na řešení problému výživy v rozvojovém světě rostoucím obchodem.

Zemědělské oblasti rozvojových zemí v tropických územích jsou mimořádně ekologicky citlivé a možnosti zvyšování výroby potravin jsou ekologicky silně limitovány, zatímco převaha zemědělské výroby v rozvinutých zemích se nachází v teplotně příznivých oblastech, kde může být produkce výrazně rozšiřována, aniž by způsobovala vážné environmentální problémy. Zvlášť důležitou rezervou je potenciál zemědělské výroby v bývalém Sovětském svazu, zejména na Ukrajině, trvale využívaný na velmi nízké úrovni. Kdyby dosavadní trendy pokračovaly, průmysl rozvojových zemí specializovaný na pracovně náročné produkty by zabezpečil dostatečný důchod městské populaci na nákup nezbytných potravin. Úhelným kamenem tohoto scénáře je předpoklad, že globalizace potravinářského obchodu bude rychle pokračovat. Naznačená expanze světového obchodu potravinářskými výrobky, zejména obilím, předpokládá nejen růst efektivní poptávky, ale také expanzi dopravních kapacit určených pro potraviny.

Není jednoduché přijmout závěr o výlučném uplatnění pouze jednoho ze čtyř uvedených scénářů. S největší pravděpodobností aktuální vývoj nebude bezvýhradně následovat některou z těchto předpovědí. Optimisté jsou patrně příliš optimističtí a pesimisté příliš pesimističtí, ale každý přístup obrací pozornost na důležitou skupinu faktorů podmiňujících budoucí vývoj. V reálném životě budou nepochybně působit ve vzájemné interakci.

3. Které faktory budou podmiňovat formování nabídky?

Souhrn pohledů na očekávaný vývoj zemědělských trhů dává dobrý přehled o složitosti a mnohostrannosti problému a o potížích při tvorbě předpovědi. Nejdůležitější faktory, které přímo ovlivňují výrobní trendy, jsou celkem jasné a jsou to jmenovitě:

· Reálný biologický výnosový potenciála možnost jeho zvyšování. Podle prognostiků, kteří pravděpodobně oceňují vliv technologií příliš optimisticky, očekávaná míra růstu zemědělské produkce bude činit nejméně 1,5 až 1,7 % ročně, tj. více než je nutné pro trvalé uspokojení poptávky stále rostoucí populace. Naproti tomu environmentalisty charakterizuje pesimistický názor o pozitivním vlivu biotechnologií a předvídají rostoucí environmentální potíže. Podle našeho názoru bude míra růstu produkce potravin z dlouhodobého hlediska dosahovat zhruba 1 % ročně.

· Rozsah obhospodařované půdynebo půdy déle neobdělávané. V uplynulých 30 letech bylo přibírání půdy k zemědělskému obdělávání důležitým faktorem růstu zemědělské produkce. Jak daleko může tento proces pokračovat, je otázkou. Významná část půdy vhodné po obdělávání není využívána ve všech kontinentech, zejména v rozvojovém světě.

Graf 4 - Vhodnost / využitelnost půdy

· Nicméně zůstává problémem, jak dalece budou tyto rezervy redukovány urbanizací a rozsahem environmentálních škod. Je také faktem, že dosud neobdělávané půdy vykazují nízkou produkční kapacitu a jsou citlivé na environmentální vlivy.

· Rozsah půd, které mohou být obdělávány intenzívně v závislosti na růstu nebo poklesu intenzity zavlažování: Rozsáhlé plochy půd v bývalém Sovětském svazu představují patrně nejdůležitější základnu pro intenzifikaci produkce mírného klimatického pásma, kde současné výnosy představují jen 20 až 30 % úrovně výnosů, kterých může být dosaženo při použití běžných odrůd a technologií. Za posledních 30 let se zavlažování zdvojnásobilo a intenzita obdělávání se významně zvýšila v tropických zemích. Optimistické předpovědi předpokládají, že tento trend bude pokračovat, byť se snižující se intenzitou, zatímco pesimisté pochybují o těchto možnostech.

· Rozměr environmentálních škod, způsobených zemědělskými výrobními kapacitami. Optimistické předpovědi obvykle nechávají tento faktor bez povšimnutí, zatímco pro pesimisty bude nejdůležitějším činitelem ovlivňujícím budoucí trendy nabídky.

Při pohledu na hlavní proměnné podmiňující nabídku potravin, můžeme shrnout, že ačkoliv existuje potenciál rozšíření rozsahu využívání půdy a použití vody, je tento potenciál limitován. Proto musí zásadní řešení přinést zvyšování výnosů. Zvyšování výnosů může výrazně redukovat potřebu začleňovat další půdu do výrobního procesu.

Graf 5 - Zvyšování výnosů

Do jaké míry se uvedené faktory přímo ovlivňující zemědělskou výrobu změní, jak se bude nabídka potravin skutečně vyvíjet a konečně, zda světová nabídka potravin bude schopna pokrýt nově se utvářející poptávku pro období první poloviny 21. století, závisí na následujících čtyřech faktorech:

· Bude svět schopen vyvinout technologie zemědělské výroby, schopné zvýšit výnosy dvojnásobně bez nebezpečí vzniku environmentálních škod? Existují zde obrovské příležitosti jak pro zemědělské, ekologické a biologické vědy, tak pro agrobyznys. K zabezpečení budoucí poptávky nebude postačovat pouze zvýšení produkční kapacity toho kterého výrobku, ale bude nutné zvýšit produktivitu celého agrokomplexu od produkce až po zpracování, distribuci a obchod potravin.

· Bude svět schopen dále rozvíjet národohospodářskou a zemědělskou politiku a instituce pro vytváření příznivějších ekonomických podmínek a podnětů pro zemědělské výrobce? Dnes jsou mnohé země charakterizovány ekonomickou diskriminací zemědělství, nadměrnými daněmi, nadhodnocenou národní měnou a cenovým systémem nevýhodným pro zemědělství. Beze změn těchto praktik je obtížné představit si požadovanou expanzi produkce potravin.

· Je svět připraven zvýšit výdaje na zemědělský výzkum v rozměru a formách požadovaných k rozvíjení takové vědy, která by byla schopná řešit výše uvedené nesmírně náročné úkoly, tj. při využití všech možností moderní biologie? Bohužel lze pozorovat v mnoha rozvinutých zemích pokles výdajů na zemědělský výzkum. Ačkoliv soukromý sektor zvyšuje svou angažovanost v zemědělském výzkumu, je schopen vyrovnat klesající podporu ze státního rozpočtu jen ve vymezených oblastech.

· Je svět připraven na pokračování v liberalizaci mezinárodního agrárního obchodu? Uruguayské kolo jednání o světovém obchodu poprvé vedlo ke smlouvě, která přináší omezení protekcionismu, narušujícímu volný mezinárodní zemědělský obchod. Nicméně navzdory pozitivním výsledkům, protekcionistická politika rozvinutých zemí vede na mezinárodním agrárním trhu spíše k nárůstu konkurence co do výše poskytnutých národních podpor než k prohloubení soutěže mezi výrobci. Nově připravované kolo jednání v rámci WTO, tzv. "Kolo milénia", nabídne nové možnosti, jak se zbavit protekcionismu rozrušujícího mezinárodní zemědělské trhy. Agenda "Kola milénia" bude patrně zahrnovat: a) rozšíření možností přístupu na trh, b) další redukci národních podpor ovlivňujících mezinárodní obchod, c) úplné odstranění exportních podpor, d) další harmonizaci pravidel zdravotní nezávadnosti potravin a jejich postavení na vědeckou základnu přijatou všemi, jichž se týká. K těmto problémům se očekávají ostré debaty. Současné problémy mezinárodního agrárního obchodu napovídají, že je nutno očekávat obtíže při uzavírání dohod usnadňujících prohloubení liberalizace. Nicméně lze doufat, že "Kolo milénia" bude dalším krokem na cestě k další liberalizaci zemědělských trhů a současně podstatným příspěvkem k řešení potravinových problémů 21. století.

Vedle výše pojednaných faktorů přímo ovlivňujících nabídku a poptávku si zasluhuje pozornost mnoho jiných důležitých faktorů ovlivňujících předpokládaný vývoj zemědělských trhů:

· Aktuální míra růstu HDP ve světě jako celku a speciálně v rozvojových zemích jsou důležitými faktory, ovlivňujícími skutečnou tržní situaci. Z tohoto hlediska může být správnost předpovědi ovlivněna budoucí prosperitou celkové ekonomiky. Např.asijská a ruská ekonomická krize vedly k nižší poptávce než bylo předpovídáno. Tyto krize byly zvládnuty a projevují se jen v regionálním rámci. Lze shrnout, že globální reálná poptávka se bude pravděpodobně blížit již dříve předpovězeným hodnotám ve střednědobém horizontu.

· Míra růstu světové populace se bude snižovat podle předpovědi nebo ještě větším tempem. V minulých letech se přírůstek světového obyvatelstva pohyboval na nižší úrovni než analytikové předpovídali, pokračování tohoto trendu pomůže ztlumit očekávaný růst poptávky po potravinách.

· Co se stane v Číně? Jak se bude výměra půdy vhodné pro provozování zemědělství a zejména pro pěstování obilí vyvíjet? Dá Čína přednost dovozu obilí nebo masa?

· Co se stane se zemědělstvím bývalého Sovětského svazu? Jak dlouho bude krize zemědělské produkce ve SNS trvat? Kdy začne produkce růst a kdy se stane region, doposud čistý dovozce, důležitým zdrojem zabezpečení rostoucích potravinových potřeb v jiných regionech?

· Do jakého rozměru poroste světová zemědělská dopravní a logistická kapacita? V současnosti jsou transportní trasy Sever - Jih nerozvinuté, a ani většina asijských zemí není dostatečně připravena zvládnout rostoucí dovoz, očekávaný okolo roku 2025.

· Jak rychle bude globalizace výroby a spotřeby potravin skutečně probíhat? V celém světovém systému výživy dojde k zásadním změnám z hlediska očekávaných potřeb (viz tab. 3). Otevírá s cesta ke skutečně globálnímu přístupu, který přisuzuje hlavní roli kvalitě a zdravotní nezávadnosti potravin a připomíná ekologické bariéry produkce. Tento globální systém výživy zatím plně neexistuje, ale nabývá své podoby mnohem rychleji než se očekávalo. Od roku 1994 se vývoz potravin z USA do EU zvýšil o 34 %, zatímco export EU do USA vzrostl jen o 25 %. Stravovací návyky se rychle mění a stávají se ve zvýšené míře univerzálními.

Tab.3 - Hlavní hybné síly globálního systému výživy

·

Závěr z existujících globálních analýz je spíše optimistický než pesimistický. Podle současných odhadů lze sice očekávat ve střednědobém horizontu další dynamickou expanzi zemědělských trhů, ale tento růst bude méně dynamický než plyne z optimistických předpovědí. Není pravděpodobné, že vyvstane všeobecná výživová krize nebo celosvětový hladomor. Nabídka spíš než poptávka bude vymezovat rozvoj agrárních trhů a není pravděpodobné očekávat podstatný vzestup relativních cen zemědělských výrobců i v případě pokračující liberalizace trhů v celosvětovém měřítku. Světové trhy budou poznamenány rostoucí konkurencí, ale potraviny, pokud budou vyráběny efektivně při dodržování mezinárodních standardů, najdou svého kupce.

4. Některé závěry

Globální analýza ukazuje, že na světových trzích lze z dlouhodobého hlediska očekávat růst poptávky. Rostoucí poptávka bude vytvářet nové trhy především zemím, jejichž zemědělství je schopno efektivně produkovat kvalitní, konkurenceschopné výrobky. Je třeba poznamenat, že nové trhy globalizující se ekonomiky výživy budou pravděpodobně obsazeny zeměmi stojícími uvnitř i vně OECD nebo těmi, které mají otevřenou agrární ekonomiku a věnují maximální podporu snahám po růstu konkurenceschopnosti. Jakou pozici bude evropské zemědělství schopno obsadit při rostoucí konkurenci o nové trhy a do jaké míry nové trhy vytvoří konkrétní obchodní možnosti pro evropské zemědělství, to bude záležet na mnoha faktorech.

Je mimořádně důležité pro tvůrce zemědělské politiky v rozvinutých zemích překročit stávající hranice přístupu, který je v mnoha ohledech provincionální a upevnit ho v národním rámci. Myšlení v podmínkách národní strategie musí být propojeno s regionálním a globálním přístupem. Je velmi důležité poměřovat všechny sektory agrárního sektoru nejen k vlastní dřívější situaci, ale také k celému světu. Nedostačuje pouze znát, co se děje ve světě okolo nás, musíme tyto procesy také analyzovat, abychom zabezpečili úspěch své národní strategie také na širší regionální a světové aréně.

Efektivnost, produktivita a kvalita (včetně zdravotní nezávadnosti) se musí stát faktory, které formují cíle a nástroje zemědělské politiky na celém světě. Nízké důchody a z toho plynoucí sociální napětí nepochybně způsobují problémy ve venkovských oblastech mnoha zemí a v mnoha segmentech agrárního sektoru. Existuje nebezpečí, že tvůrci zemědělské politiky nenajdou správné odpovědi na tyto nepochybné a velmi důležité problémy. Ačkoliv každé rozhodnutí zemědělské politiky má sociálně politické důsledky, byla by velká chyba tvůrců zemědělské politiky hledat řešení sociálních problémů venkova pomocí nástrojů zemědělské politiky. To znamená, že priorita musí být v zemědělské politice dána takovým nástrojům a metodám, které slouží ke zvýšení efektivnosti a konkurenceschopnosti těch výrobců, kteří jsou toho schopni. Problémy sociální úrovně ve venkovských oblastech vyžadují oddělené řešení v rámci sociální politiky.

Tento přehled budoucích očekávání vede také k závěru, že zemědělský výzkum zasluhuje větší pozornosti. To se musí projevit především podstatně zvýšenými finančními podporami zemědělskému výzkumu. Je rovněž velmi důležité integrovat národní zemědělský výzkumný systém tak plně jak je to jen možné do evropského a mezinárodního systému zemědělského výzkumu. Pouze tak bude možno zabezpečit, aby evropské zemědělské vědy držely krok se světovým vývojem a že výrobci v Evropě budou mít bezprostřední přístup k nejnovějším světovým vědeckým poznatkům.

Konečný závěr je, že svět stojí před mnoha velkými příležitostmi vývoje zemědělství v 21. století. Kombinace růstu obyvatelstva a důchodů zřejmě zdvojnásobí globální potřebu a poptávku v příštích 40 až 50 letech. Většina chudého obyvatelstva ve světě zůstane ve venkovských oblastech, jejichž rozsah v mnoha oblastech poroste. Přírodní zdroje pro výrobu potravin budou stále více limitovány a očekávaný růst poptávky po potravinách bude zvyšovat tlak na tyto zdroje podstatným způsobem. Pokroky v zemědělských technologiích, revoluce v biologických vědách a rostoucí mezinárodní trh potravinářskými produkty umožní farmářům uživit rostoucí obyvatelstvo lépe než může dnes, bez zvýšení nákladů a bez environmentálních škod. Tyto změny nebudou ani snadné, ani nebudou probíhat automaticky. Příležitosti pro zemědělský výzkum a vývoj venkovské mezinárodní komunity však umožňují, aby byly naplněny.