Daně v evropském zemědělství

Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky Praha

Daně v evropském zemědělství

(Na příkladu šesti západoevropských zemí)

Praha 2001

Předmluva

V Bulletinu VÚZE č. 9 z roku 1999 byl publikován přehledný výtah příručky pro zemědělské a lesnické podnikatele, která specifikovala tehdejší soustavu daňových úlev pro zemědělské a lesnické podniky v SRN. Na tuto informaci volně navazuje předkládaný materiál, který se také zabývá daňovou problematikou v zemědělství, ale ze širšího hlediska.

Jeho předmětem je informace o shodných a rozdílných znacích uplatňování daňové soustavy v šesti zemích EU (Německo, Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko). Problematika daňových úlev pro zemědělské podniky je v tomto příspěvku okrajová, hlavní pozornost je věnována obecným podmínkám a principům zdaňování, jimiž jsou účetnictví, daňový základ, daňové sazby, vymezení daňového poplatníka, stanovení příjmu zemědělce, odpisy, podpory pro zakladatele podniku, možnosti vyrovnávání příjmů a zdanění, rezervy, příspěvky k sociálnímu zabezpečení.

Čtenář tak získá poměrně slušný přehled o přípravě podkladů a základních pravidlech zdaňování v zemědělství několika nejvyspělejších zemí EU. Je však třeba upozornit, že přes veškerou péči věnovanou překladu i odborné revizi textu, nejsou některé pasáže zcela srozumitelné, případně se i v originále zdají nekonzistentní.

Prof. Ing. Zdeněk Sokol, CSc.

Úvod

Pro zdaňování zemědělství EU jsou příznačné spíše rozdíly než shody. Jak předpisy pro účetnictví tak daňové sazby se poměrně značně liší. Totéž platí pro principy zjišťování příjmů, přičemž jsou zde ovšem základní struktury podobné. Platí sice běžná praxe, že se zakladatelům podniků poskytují daňová zvýhodnění, ale jednotlivé země postupují rozdílným způsobem. Uvedený příspěvek, uveřejněný Evropským svazem pro poradenství v zemědělství (EFAC) podává souhrnný přehled mnohotvárnosti používaných systémů. Jeho autory jsou švédský daňový expert Urban Rydin a Hans-Josef Hartmann z Hlavního svazu zemědělských zúčtovacích míst a znalců (HLBS). V případě EFAC se jedná o nezávislou síť profesionálních zemědělských poradenských organizací. Svaz byl založen v roce 1997. V květnu 1998 zřídil skupinu expertů, která zkoumala systémy zemědělského zdanění v zemích EU. Nejdůležitějším úkolem této studie je charakteristika rozdílů v daňových systémech Dánska, Francie, Německa, Nizozemí, Švédska a Spojeného království.

Výchozím bodem mezinárodního srovnání je často hrubý domácí produkt (HDP), roční souhrnná hodnota výroby zboží a služeb v dané společnosti.

Daňový kvocient, to znamená celkový úhrn daní a povinných příspěvků na sociální zabezpečení v poměru k HDP, je jednou z metod měření daňového zatížení v dané zemi. Měřeno v procentech hrubého domácího produktu 1998 vykazují daně a povinné dávky na sociální zabezpečení za vybrané země následující hodnoty.

Pramen: OECD, národní účty a OECD, nejdůležitější ekonomické ukazatele

Zatímco Švédsko má s 53 % největší daňové zatížení, vykazuje Irsko s 32,3 % nejnižší hodnotu; průměr EU činí 41,0 %.

Formy podnikání

Ve většině zemí je nejrozšířenější formou podnikání v zemědělství podnik jednotlivce. Počet právnických osob je naproti tomu malý. Existují však velké rozdíly mezi Spojeným královstvím a Francií na straně jedné a ostatními zeměmi na straně druhé. Ve Francii je v zemědělství víc právnických osob a kromě toho zde existují zvláštní formy právnických osob výlučně pro zemědělské podniky. Kromě historických příčin to je dáno i daňovými zákony a/nebo dědickými předpisy pro rozdělení příjmů. Ve Spojeném království je běžnou formou podnikání v zemědělství partnerství. Partnerstvím je podle definice manželem a manželkou vedený podnik. V jiných zemích, např. ve Švédsku, se partnerství ohlašuje při registraci. Forma malých podniků, používaná mnoha rodinami, je zdaňována téměř jako podnik jednotlivce. V praxi jsou tato pravidla obdobná pravidlům platným ve Spojeném království, kde se podílníci podílejí i na obchodním riziku, aniž by společně odpovídali za dluhy ostatních.

Účetnictví

Ve Švédsku, Spojeném království a Nizozemí musí vést všichni zemědělci účetnictví, které slouží jako podklad pro výpočet daní. Ve Švédsku a ve Spojeném království je účetnictví pro malé podniky méně nákladné; docela jinak je tomu v Nizozemí.

V Dánsku musí všechny zemědělské podniky založené po 1. červenci 1999 vést účetnictví. Na malé podniky založené před 1. červencem 1999 se tato povinnost nevztahuje. V současné době nevede asi 5 % až 10 % hospodářství v Dánsku žádné účty.

Většina zemědělců ve Francii a v Německu nevede účetnictví. Jakmile však splňují určité podnímky, vztahuje se na ně tato povinnost. Tyto podmínky se mohou týkat velikosti podniku (Německo), obratu (Německo a Francie) nebo zisku (Německo).

V Německu mohou zemědělci, na něž se uvedené podmínky nevztahují, používat zjednodušený systém výpočtu zisku (stanovení zisku podle průměrných sazeb). Tento systém používá asi 50 % zemědělců v Německu. Jednu třetinu představují podniky, které musí vést účetnictví. Ostatní zemědělci počítají své zisky zjednodušenou formou jako přebytek příjmů nad výdaji. Ve Francii se počítá příjem na základě číselných údajů z účtů nebo podle systému hodnocení. Asi u dvou třetin francouzských podniků se provádí hodnocení, zbytek vede účty. Z nich asi 50 % používá zjednodušený systém, druhá polovina vede "normální" účetnictví.

V případě povinnosti vést "normální" účetnictví musí být dodrženy obecné účetní principy. Tyto principy jsou ve všech zemích stejné.

Daňový základ

Daňový základ je celkový výsledek uplatňování pravidel, podle nichž se zjišťuje příjem, který má být zdaněn. V každé ze sledovaných zemí je výpočet příjmu podléhajícího zdanění založen na různých příjmových kategoriích. Dánsko a Švédsko mají málo příjmových kategorií, naproti tomu Francie, Německo, Nizozemí a Spojené království vykazují jejich větší počet.

Definice příjmu podléhajícího zdanění je v jednotlivých zemích rozdílná. Mnoho zemí má poměrně obsáhlou definici konceptu příjmu podléhajícího zdanění. Obecně se zdaňují všechny zisky.

Příjem, který má být zdaněn, se počítá běžně z každého zdroje nebo kategorie po odečtení s tím spojených nákladů. U nejvelkorysejších systémů jde v případě těchto odpočtů o veškeré náklady, které vznikají při tvorbě příjmů, včetně nákladů na pořízení investičního majetku. Dalo by se to charakterizovat jako netto-princip a ten je ve všech sledovaných zemích základním principem.

V mnoha zemích je základem zdanění nejen čistý příjem zdaňovaných příjmových kategorií. Závisí i na osobních výdajích, které nepatří do příjmové kategorie. Příkladem jsou výdaje na lékařskou péči a školu, příspěvky na sociální zabezpečení, dary a výdaje na soukromou spotřebu. Tyto náklady nijak nesouvisejí s výdělečnou činností.

Čtyři ze sledovaných zemí, Dánsko, Nizozemí, Švédsko a Spojené království nemají pro zemědělce žádnou zvláštní příjmovou kategorii. Německo a Francie mají na rozdíl od příjmů z obchodu a živností obecně pro příjmy ze zemědělské činnosti zvláštní pravidla. Nizozemí má pro zemědělce zvláštní příplatek - zemědělský příplatek. Nizozemí uplatňuje všeobecně pro různá odvětví podnikání zvláštní systémy příplatků. Ve Švédsku existuje jen velmi málo speciálních pravidel pro zemědělství, nejdůležitější se týkají lesnictví. Spojené království definuje příjem ze zemědělství jako něco "zvláštního"; jinak se ale přistupuje k zemědělství jako ke všem ostatním živnostenským činnostem.

Ve Spojeném království existují zvláštní daňové zákony pro příjmy z kapitálu. Ty nejsou součástí daně z příjmu. V ostatních pěti zemích jsou naproti tomu příjmy z kapitálu součástí soustavy daně z příjmu.

Struktura daňových sazeb

Daňové sazby příjmu ze zemědělské činnosti zachycuje následující tabulka:

Třeba připomenout, že se daňové sazby mění. Většina zemí je například přizpůsobuje inflaci. Kromě toho dochází příležitostně ke zvýšení daňových sazeb v důsledku výrazných změn strukturální politiky.

Daňový poplatník

Posledním základním prvkem ve struktuře soustavy daně z příjmu je daňový poplatník, který má neomezenou nebo omezenou daňovou povinnost. V prvním případě musí daná osoba normálně platit daně ze všech příjmů na celém světě. Všechny prověřované země mají pro jednotlivce stejný princip, totiž trvalé bydliště. V druhém případě se zdaňují jen určité daňové oblasti ze zdrojů příjmu v té které zemi.

"Nejindividualističtější daňový systém" má ze sledovaných zemí Švédsko. Ve Švédsku je daňovým poplatníkem vždy jednotlivec, manželský partner a děti se zdaňují individuálně podle svých příjmů z výdělečné činnosti nebo jiných příjmů. Rovněž základní příjem se vztahuje na konkrétní osobu a neexistuje možnost přenést tento příjem na jiné členy rodiny daňového poplatníka.

V Nizozemí je převod příjmu na nedosažený příjem a příjem z jiných zdrojů než výdělečné činnosti do rukou manžela limitován nejvyšším příjmem. Patří sem i zdanění nedosažených příjmů nezletilých dětí na rodiče s vyšším příjmem z výdělečné činnosti. Příjem z výdělečné činnosti je tedy zdaňován za osobu, nezávisle na tom, jde-li o manželského partnera nebo dítě. V Dánsku lze jedině nepoužitý základní příjem převést na zdanitelný příjem manželského partnera.

Ve Spojeném království platí základní princip, podle něhož jsou manželka a manžel zdaněni za všechny (dosažené a nedosažené) příjmy a příjmy z kapitálových výnosů odděleně. Na oba partnery se vztahují daňové sazby a nezdanitelné položky jako na svobodnou osobu. Stejně platí pro oba partnery roční nezdanitelné položky z plného zdanění kapitálových výnosů. Manželský příplatek se obvykle vyplácí manželovi, ale může být i rozdělen. Děti jsou bez ohledu na věk zdaněny nezávisle na sobě.

Německo umožňuje zvýhodnění na základě speciálního daňového tarifu pro manžele a nezdanitelné částky pro nezletilé děti a děti navštěvující školu, pokud nemají žádný nebo mají jen malý příjem. Německý daňový systém pro jednotlivce obsahuje možnost, aby si manželské páry mohly zvolit, chtějí-li být zdaněni jednotlivě (odděleně) nebo společně. Při odděleném zdanění je zdaněn příjem toho z manželů, který tento příjem dociluje. Děti jsou v případě všech příjmů zdaňovány vždy jako jednotlivci.

Ve Francii je systém vybudován zcela jinak. Zdaňuje se jednotlivý daňový poplatník a společně s ním ti členové rodiny, kteří se pokládají za daňově závislé. Mimo to je důležitý rodinný stav daňového poplatníka, takže základnou pro zdanění je "daňové sídlo". Podle specifické rodinné situace určuje daňovou třídu určitý počet "daňových podílů".

Stanovení příjmu ze zemědělství

Principy, na nichž se zakládá stanovení příjmu ze zemědělství, jsou v jednotlivých zemích různé, ale základní struktury jsou obdobné. Všechny příjmy ze zemědělské činnosti jsou určovány podle skutkové podstaty a musí být oznámeny, přičemž u podniků povinných vést účetnictví platí obecně uznávané účetní principy.

Ve většině zemí mohou být při zdanění uplatňovány všechny náklady potřebné pro vedení podniku, pokud jsou zapotřebí k získání příjmu z podnikání a pokud nebyla použita zjednodušená metoda zdanění. Náklady možno rozdělit do dvou skupin:

· běžné náklady,

· odpisy z aktiv.

Francie a Německo umožňují určitým zemědělcům zdaňování jejich příjmů zjednodušeným způsobem. V Nizozemí, Dánsku, Švédsku a Spojeném království neexistují pro oceňování malých zemědělských podniků žádná ustanovení.

Odpisy

Odpisy jsou součástí daňového zákonodárství pro všechna aktiva kromě půdy. Platí to pro všechny země s výjimkou Spojeného království, kde účetní odpisy nemohou být odepsány z daní. Platí zde však ustanovení o kapitálových náhradách, které mohou být při výpočtu celkem k placení určených daní odečteny.

Všechna ustanovení o odpisech jsou založena na očekávané životnosti a době užívání aktiv. Především ve Francii a Nizozemí se doba užívání počítá podle ekonomické užitečnosti vztažené k životnosti.

Budovy pro výrobní účely

Odpis je rozdílný:

Zkvalitnění půdy

Ve všech zemích, s výjimkou Švédska a Spojeného království, se rozlišují trvalá a dočasná zkvalitnění půdy. Protože Spojené království neumožňuje žádný odpis, existují jen příspěvky na zřízení budov. Některá zkvalitnění půdy, např. drenáže, mohou využít možnost čtyřprocentního příspěvku.

Náklady na trvalé zkvalitnění půdy (např. navážky a rekultivace) nelze v žádné zemi kromě Švédska odepsat z daně.

Časově omezená zkvalitnění půdy (např. odvodnění apod.) lze odepsat. V Dánsku a Německu může být ročně odepsáno 10 % (od 1999 v Dánsku 20 %). V Německu má tato úprava ve skutečnosti jen nepatrný význam. V Nizozemí a Švédsku to je ročně 5 % až 10 %, ve Francii 6 % až 8 % ročně.

Stroje a zařízení

Ve Francii a Nizozemí se odpis řídí ekonomickou užitečností. V obou zemích existuje možnost urychlit odpisy na investice do životního prostředí. V Nizozemí mimo to existuje odpis u investic "do ochrany zdraví a bezpečnosti", umožňující odepsat již v prvním roce 100 % pořizovací hodnoty. I ve Francii lze během prvních dvanácti měsíců odepsat 100 % zařízení tohoto druhu.

U strojů a budov jsou ve Francii pravidlem lineární odpisové sazby, u aktiv s vysokým opotřebením lze však použít odpisové sazby degresivní. Rovněž existuje zvláštní forma odpisu, při níž jde o kombinaci degresivního a lineárního odpisu. Tato metoda se používá z daňových důvodů a směruje k vyrovnávání příjmů.

V Německu se zásadně používá lineárních odpisových sazeb. Mohou se uplatňovat i degresivní. V prvních pěti letech jsou za určitých předpokladů možné zvláštní odpisy maximálně do výše 20 % pořizovací hodnoty. V této době může být zvláštní odpis libovolně použit. Stroje a zařízení lze v Německu odepisovat i degresivně až do 30 % účetní hodnoty, přičemž nesmí být překročen trojnásobek hodnoty lineárního odpisu. To však není předepsáno. Je možné přecházet od degresivního k lineárnímu odpisu, ale ne naopak. Doplňkový odpis ve výši 20 % může být kombinován i s poslední uvedenou amortizační metodou. Skutečnost, že může být uplatněn lineární odpis spolu s 20% zvláštním doplňkovým odpisem, představuje daňový stimul.

Až do roku 1998 existovaly ještě urychlené odpisy pro investice v nových spolkových zemích. Urychlené odpisy pro podniky ve zvlášť vyznačených částech země existují v Nizozemí a ve Spojeném království, a to v Severním Irsku.

Jak v Dánsku tak ve Švédsku existují u ustanovení týkajících se odepisování strojů a zařízení doplňkové daňové stimuly. V obou zemích činí nezávisle na rentabilitě maximální odpis 30 % zbývajících nákladů. Aby bylo zajištěno plné odepsání, existuje ve Švédsku kombinace s 20% odpisem z pořizovací hodnoty. V obou zemích se vztahuje odpisová sazba k celkovým aktivům, tedy nikoliv k jednotlivým položkám, stejně jako ve Spojeném království. Tři ze sledovaných zemí používají princip společného fondu, ve třech se odepisuje každý předmět zvlášť.

Hospodářská zvířata

Ve sledovaných zemích je klasifikace hospodářských zvířat založena na čtyřech rozdílných základních principech:

· všechna hospodářská zvířata jsou pokládána za oběžný majetek (Dánsko, Švédsko);

· pouze chovná hospodářská zvířata jsou pokládána za investiční majetek (Francie);

· chovná a jatečná zvířata jsou pokládána za investiční majetek (Německo a Nizozemí);

· zvířata základního stáda jsou pokládána za investiční majetek (Spojené království).

Pokud jsou hospodářská zvířata posuzována jako investiční majetek, mohou být prováděny odpisy; neplatí to pro Spojené království.

Obvykle se hospodářská zvířata hodnotí podle tržní a výrobní ceny. Ve Švédsku může zemědělec v daňovém přiznání odečíst 15 % a v Dánsku 31 % této hodnoty. Od roku 2003 bude nezdanitelná položka v Dánsku snížena na 15 %. V obou zemích získá zemědělec prakticky toto daňové zvýhodnění jako odškodnění za skutečnost, že jsou všechna hospodářská zvířata posuzována jako zásoby (oběžný majetek). V Německu existují zvláštní normativy, které stanoví finanční správa.

Stav zásob

Stav zásob se ve všech zemích hodnotí podle smysluplných obchodních praktik (dobré účetnictví a realitě odpovídající obraz podniku). Pouze Švédsko zahrnuje do obecných ustanovení pro stav zásob daňové zvýhodnění a umožňuje 3% krácení, Dánsko nedávno svá daňová zvýhodnění zásob zrušilo a Švédsko je snížilo.

Zvláštní daňová zvýhodnění

Daňové zvýhodnění představuje možnost něco z příjmu odepsat, aniž by s tím byly spojeny výdaje. Může jít např. o odpis ze zařízení, který nemůže být odůvodněn opotřebením, nebo možnost spořit nezdanitelný příjem na určité účely (rezervní fond ze zisku). To vše má stimulovat aktivitu podniku a tím investice.

Podpora pro zakladatele podniku

Všechny země uplatňují zvláštní pravidla pro daňové zvýhodnění zakladatele podniku. Ve sledovaných zemích existuje nejméně šest různých metod.

· Zvláštní bankovní konta, která umožňují spořit se sníženým zdaněním příjem ze závislé činnosti, je-li zahájena samostatná (nezávislá) činnost (Dánsko).

· Redukování příjmu nebo doplňkové výpomoci na počáteční období nejvýše 3 nebo 5 let (Nizozemí a Francie).

· Rezervní fondy, které mohou být použity na plánované investice (Německo).

· Urychlený odpis aktiv (Nizozemí).

· Daňové zákony umožňující přístup k úvěrům s daňovými úlevami úroků.

· Odpis ztrát u jiných příjmů, jen pro zakladatele podniku (Švédsko a Spojené království).

Ve všech zemích kromě Dánska existuje v prvních letech podnikání podpora. Dánsko je jedinou zemí, která umožňuje uplatňovat daňovou úlevu z příjmu ze závislého pracovního poměru, aby mohla být později při založení podniku urychleně použita jako úsporný vklad u investic např. do budov a strojů.

Do budoucna to vypadá tak, že nizozemské daňové zákony nabízejí svým "zakladatelům podniku" tři různé možnosti. V Německu daňové úlevy zakladatelům podniků, především v zemědělství, pomáhají jen minimálně. Švédské a britské daňové úpravy mají ve srovnání s jinými státy zřejmě méně výhod.

Možnosti vyrovnávání příjmů a zdanění

V případě, že je přechodně docílen vysoký příjem, nabízí Francie v zájmu snížení daňového břemene "systém kvocientů", který při výpočtu daní snižuje příjem podle kvóty (jedna pětina). Dalším krokem je výpočet daní pro "pětinovou částku" a potom se daň vynásobí pěti. Zemědělec má tak možnost zabránit dopadům vysokých daňových sazeb při mimořádně příznivé tvorbě příjmů. Systém funguje jen u zemědělců s vysokým příjmem. Švédsko má ustanovení pro mimořádné zvláštní případy, např. určitá pojistná vyrovnání, kdy je podobný účinek docilován jinými prostředky. Ustanovení může být aplikováno pouze na příjem za jeden rok nebo několik let.

Další metodou vyrovnání vysokých, marginálních daňových sazeb je "systém průměru". V systémech tohoto druhu není základem pro výpočet daní roční příjem, ale průměrný příjem za určitou dobu. Tyto systémy mají Francie, Nizozemí a Spojené království, v obou prvních zemích jsou základnou pro výpočet daně příjmy za tři roky. Ve Francii se počítá tříleté období zpětně a v návaznosti na tuto úpravu musí být systém aplikován pět let. V Nizozemí je možnost zvolit také jen jeden rok; ve Spojeném království je toto období vždy dvouleté.

Dánsko a Švédsko popsané diferenciační systémy neuplatňují. V obou zemích však existují možnosti vyrovnání např. zdanění při kolísání příjmů převedením mimořádného příjmu na účet rezerv, z něhož je rezerva čerpána při nedostatku příjmů a je přitom zdaněna. Taková ustanovení platí v Norsku a Finsku.

Podle ustanovení podnikového statutu má podnik jednotlivce možnost být zdaněn tak jako akciové společnosti. Ve všech čtyřech zemích má toto ustanovení dva základní prvky:

· Zdanění podnikových finančních rezerv, což umožňuje zatížení příjmu pouze jednou daňovou splátkou podle jednotné podnikové sazby. V každé zemi existují ustanovení bránící tomu, aby byl tento příjem použit k soukromým účelům.

· Rozdělení úroků, které umožňuje zdanit příjem stejně jako kapitálový příjem.. Záměrem této regulace je, aby podnikatel, který do svého podniku investuje, nebyl zdaněn výše než ten, kdo investuje do obligací, akcií atd.

V ostatních sledovaných zemích tyto zvláštní regulace neexistují. V Německu však bude od roku 2001 nahražen systém plného zápočtu podnikové daně opatřením nazvaným "systém polovičního příjmu". Tato regulace ovšem platí pouze pro kapitálové společnosti, právní formu, která s výjimkou nových spolkových zemí SRN není v zemědělství běžná.

Dobrovolné důchodové připojištění

Všechny země mají systémy na podporu "soukromého" spoření na zabezpečení ve stáří formou rent. Ve všech systémech jsou prémie (úspory) daňově odečitatelné a zdaňují se až výplaty (zvratná regulace- Umkehrregelung). Vždy je rovněž stanovena daňově odpočitatelná maximální částka příspěvku na dobrovolné důchodové připojištění.

Rezervy

Tvorba rezerv ze zisku je daňovým zvýhodněním. Rezervy posunují daňové zatížení na pozdější dobu. V dalších letech jsou zdaňovány podle určitých pravidel. Tzv. daňové rezervy existují ve všech zemích kromě Dánska a Spojeného království. V Dánsku byly zrušeny nedávno.

Přípustné, od daně osvobozené, rezervy mají v jednotlivých zemích rozdílnou strukturu. Poskytují se z důvodů ekonomických (uvedení do původního stavu, nové investice a investiční rezervy), sociálních (všeobecná podpora) a daňových (budoucí vyplácení starobních důchodů).

Ve Francii, Německu a Nizozemí se rezervy vztahují k pozdějším investicím. Ve Francii je investiční příspěvek vázán na odčitatelné investice a určité druhy zásob, na zvířata nebo výrobky, jejichž výrobní cyklus je delší než jeden rok. V Německu umožňují tvorbu rezerv na nové investice zisky z prodejů aktiv, které mohou být bez zdanění převedeny na jiná aktiva. Pro zemědělství to je důležité, protože půda a budovy vyžadují vklady kapitálu. Nové investice musí být realizovány během čtyř let. Kromě toho existuje i rezerva na obnovu v případě vyřazení vyšší mocí nebo vyvlastnění. Tato rezerva je srovnatelná se švédskou rezervou na vrácení do původního stavu, u níž může být časový plán prodloužen ze tří na šest let. Švédská rezerva může být použita za stejných okolností jako německá. Dánská daňová ustanovení umožňují vyhnout se zdanění prodeje nemovitostí tím, že se zisky investují do nových výrobních nemovitostí. V Nizozemí existuje rezerva na vrácení do původního stavu s časovým limitem čtyř let a dalšími omezeními. Mimo to umožňují nizozemská daňová ustanovení zvláštní daňová zvýhodnění na nové investice.

Německá rezerva na plánované investice má podpořit investování do nových movitých aktiv. Rezerva zajišťuje zvýšené financování vlastním kapitálem. Lhůta je dva roky a 50 % nákladů akvizice může být odečteno z rezervy ( od roku 2001 40 %). Je-li rezerva vyčerpána, lze odečíst běžných 30 % odpisu a navíc 20 % zvláštního odpisu. Totéž platí pro švédský daňový přídělový fond a růstový fond, které mohou být v rámci obchodních aktivit použity k vlastnímu financování aktiv. Podobné důsledky mají v podnikovém schématu dánské rezervy ze zisku. Zajímavé je, že ve Skandinávii nejsou rezervy vázány na investice.

Ve Skandinávii slouží rezervy k časovému posunu a neutralizaci vysokých příjmů. Stejný cíl má nizozemské vyrovnání nákladů. Vzhledem k významu lesního hospodářství ve Švédsku existují pro toto odvětví zvláštní rezervy.

Ve všech zemích se spíše usiluje o zrušení a její nahrazení rozšířenou základnou pro vyměřování daní.

Příspěvky k sociálnímu zabezpečení

Ve všech zemích kromě Dánska tvoří příspěvky k sociálnímu zabezpečení jednu ze základních složek vybírání daní a dávek. V Dánsku je jen nepatrná část sociálního systému financována z příspěvků k sociálnímu zabezpečení, většina se hradí z národních daní.

V jednotlivých zemích existují přirozeně pro pro čerpání a stanovení základu pro tvorbu příspěvků různá pravidla. Část příspěvků na sociální zabezpečení může být posuzována jako pojistná prémie a zbývající část je daní. Rozdělení je v jednotlivých zemích rozdílné. Ve Švédsku a Spojeném království zmizela např. přímá vazba mezi výkony a příspěvky sociálního zabezpečení. Na tyto příspěvky lze v současnosti pohlížet jako na daně.

Ve Francii a Německu existují pro sociální záležitosti v zemědělství zvláštní pravidla. V Nizozemí se příspěvky na sociální zabezpečení vybírají v různých odvětvích a zvláštní způsob platí pro nezávislé podniky a zemědělství. Ve Švédsku, Dánsku a Spojeném království existují všeobecná pravidla pro veškeré obyvatelstvo. Ve Spojeném království pro to platí označení "The National Insurance Contributions", tedy národní příspěvky na sociální zabezpečení; původně měly financovat veřejnou zdravotní službu, podporu v nezaměstnanosti a státní penzijní příjem.

Ve všech zemích mimo Spojené království jsou příspěvky na sociální zabezpečení posuzovány jako náklady zemědělce a mohou být tedy odečítány z daní. V Německu jsou odpočty limitovány podle zvláštních výpočtů a v Nizozemí se určité poplatky nesmí ze základu odečítat. Vede to k tomu, že procentní sazba daně neodráží skutečné zatížení příspěvkem. Ve všech zemích kromě Švédska snižují příspěvky pouze daňový základ.

Ve všech zemích se příspěvky na sociální zabezpečení vybírají v témže roce, v němž je splatná daň z příjmu. Ve Švédsku se srážky stanoví s konečnou platností v následujícím roce, což souvisí s metodou stanovení základu. Totéž platí pro Francii v případě, že byl jako daňový základ zvolen běžný příjmový rok.

V Německu není základem pro příspěvky zemědělců na sociální zabezpečení příjem, ale pevně stanovená částka, zatímco ve Spojeném království tvoří příspěvky samostatně činných zčásti pevná částka a zčásti 6% srážka z určitých příjmů. V ostatních čtyřech zemích je základem vždy příjem. Ve Francii se základ určuje všeobecně na základě posledních tří let.

Ve Švédsku, Spojeném království a Francii existuje pro příspěvky na sociální zabezpečení maximální částka. Ve Švédsku a Spojeném království musí být příspěvky na sociální zabezpečení placeny v závislosti na výši příjmu, a to i nad maximální částku, a ve Francii se omezuje maximální hodnota příspěvku na tento příjem.

Význam vybírání příspěvků na sociální zabezpečení zachycuje následující tabulka.

Pramen: OECD, statistika důchodů

Přeložila: M. KreysováOdborná korektura textu: Ing. Jiří Šilar, CSc.