SVÉBYTNÝ SVĚT ČESKÝCH VESNIC V RUMUNSKÉM BANÁTU

18.09.1998 | Odborné konference

The unique world of the czech villages in romanian district banat

Bc Jana Pánková

Anotace:

Článek vycházející především z rozhovorů a pozorování mapuje vznik a vývoj šesti českých vesnic nacházejících se v rumunském Banátu. Naši krajané se nikdy neasimilovali a udrželi si jazyk a zvyky, které ovšem neprodělaly od doby jejich příjezdu takový vývoj jako v původní vlasti, takže nesou rysy českých tradic, jež u nás už dávno vymizely. Přestože se po pádu diktátorského režimu v roce 1989 zlepšuje tehdy velmi chudé vybavení vesnic, otevření hranic umožnilo hromadné vysídlování především mladých lidí a především zpátky do Čech. Banátští krajané mají schopnost rychlé adaptace na nové prostředí a zdá se, že české vesnice jsou před zánikem.

Summary:

The article based on interviews and observation deals with genesis and development of six Czech villages lying in the Romanian area named Banat. Our compatriots have never assimilated. They have been keeping Czech language and customs which have not developed in the same way as they have in their former country. That is why they involve the Czech traditions which have vanished in our country. Poor facilities of the villages have been improved since the end of the imperative socialist regime in 1989, but opening borders started the mass migration - especially young people and especially back to the Czech republic. Romanian Czechs from Banat are able to adapt for new conditions quite easily. However their villages should possibly die out in future.

Klíčová slova:

vesnice, krajané, Rumunsko, asimilace, tradice, kolektivizace, sociální izolace, migrace.

Key words:

village, compatriots, Romania, assimilation, tradition, collectivization, social isolation, migration.

Tento příspěvek vznikl z poznatků získaných při pobytu ve vesnici Svatá Helena a při návštěvách dvou dalších osad. Vycházím z rozhovorů s místními obyvateli a experty, kteří mají několikaleté zkušenosti a mohli zaznamenat vývoj v posledních letech. Uvedená literatura mi pomohla jednak k zmapování vzniku a historie českých vesnic až do začátku tohoto století a potom k zasazení do nejnovějších dějin Rumunka v těch oblastech, které se problematiky přímo týkají.

V jižním cípu rumunských Kapat se v etnicky pestré oblasti Banát nachází šest českých vesnic. Gernik, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Šumice a Eibenthál si dodnes uchovaly český ráz. V současné době zde žije již osmá generace našich krajanů.

První Češi přicestovali v roce 1823 na popud podnikatele se dřevem Maďarliho. Dělníci, dřevaři, truhláři, tesaři, kováři a horníci z Plzeňska a Klatovska byli zlákáni slibem získání volné půdy. Další Češi přicházeli v následujících dvou letech. Nově příchozí se ocitli v zalesněných horách řídce osídleného kraje, kde založili první dvě osady Elizabetu a Helenu, pojmenované po Maďarliho dcerách. Elizabeta zanikla poté, co vlivem vykácení lesa vyschly zdroje vody. Sloučením obou osad vznikla Svatá Helena, nejstarší z dnešních šesti vesnic. K dalším přistěhovaleckým vlnám pak došlo v letech 1827-28 a ve třicátých letech 19. století.

Údaje o počtu Čechů v Rumunsku jsou jen přibližné. Na začátku 90. let jich bylo kolem 5000, z toho 3000 v těchto vesnicích, ale od té doby se počet stále snižuje migrací, především reemigrací do Čech. Banátští Češi se nikdy neasimilovali, žijí v uzavřené komunitě, do níž se Rumuni dostávají jen výjimečně uzavřením manželství se zdejším obyvatelem. Vesnice jsou spojeny příbuzenskými vztahy, protože sňatky jsou uzavírány téměř výlučně v rámci české komunity, navíc většinou uvnitř vesnice. Mezi jednotlivými vesnicemi jsou rozdíly ve vybavenosti domácností, jazyce, tradicích a krojích.

Mluví čistou češtinou, která se však vyvíjela od jejich příchodu téměř 200 let izolovaně, takže obsahuje archaismy (panímáma, seknice, čtli místo četli apod.) i vlastní výrazy pro to, s čím se setkali až po svém příchodu do Rumunska (např. mašinka na pucování = holící strojek, bluč = džínovina). Čeština je jejich rodným jazykem, rumunštinu se učí ve škole a používají ji při komunikaci s vnějším světem. Každá vesnice má svou školu - jednotřídku - pro 1. - 8. ročník. (Nejmenší vesnice Šumice má však již problémy s otevřením školy, které je podmíněno docházkou alespoň čtyř žáků.) Od rumunské společnosti se spíš distancují, nepokládají ji za svou, vždy si připadali kulturnější a pracovitější.

Krajané udržují tradice a zvyky, které u nás již nejsou běžné. Děti vykají rodičům, všichni obyvatelé jsou věřící a nábožensky praktikující. Pět vesnic je katolických, pouze ve Svaté Heleně se polovina hlásí k baptistům. Tento poměr se však postupně mění v neprospěch baptistů, kteří ve větší míře odcházejí.

Hlavním zdrojem obživy je práce v dolech (ty se však postupně zavírají) a na vlastním hospodářství, jehož výpěstky se prodávají na trhu. Hospodaří na půdě, která není příliš úrodná a již obdělávají s pomocí hospodářských zvířat (obvykle koní, výjimečně krav), jen málokdo vlastní malé traktory. Mimoto je živí už jen příležitostná práce v lesích a tradiční řemesla, např. košíkářství. Vítaným přilepšením je agroturistika, kterou zavedla jedna česká cestovní kancelář.

Rumunsko patřilo (až na přechodná období relativní prosperity) a dodnes patří k nejchudším evropským zemím. Diktátorský režim prezidenta Ceaus esca (1965-1989) omezoval a terorizoval obyvatelstvo v míře nesrovnatelné se situací u nás v tomto období. Od konce 70. let se hospodářská situace prudce zhoršovala, takže nastaly problémy se zásobováním elektřinou a v roce 1981 bylo zavedeno přídělové hospodářství na základní druhy potravin (např. chléb, cukr). Vláda kladla důraz na industrializaci země a neinvestovala dostatečně do venkova, takže zemědělské obyvatelstvo odcházelo do měst.

Po 2. světové válce provedlo agrární Rumunsko reformy vedoucí ke znárodňování a násilné kolektivizaci, ale málo úrodná horská oblast, využívaná Rumuny samotnými pouze k pastevectví, zůstala stranou zájmu. Krajané i v období socialismu obdělávali svá pole a chovali hospodářská zvířata, ale byli omezováni nucenými dávkami, jejichž výše nezohledňovala možnosti horského zemědělství a výkupní cena byla nízká. Mezi opatření se řadila např. povinnost odevzdávat všechna narozená telata či omezení na maximálně dvě prasata na jedno hospodářství. Největší dopad by pro ně však měl v 80. letech připravovaný Ceaus escův plán tzv. systematizace. “Podstatou této ideje, se kterou původně Ceaus escu vystoupil v šedesátých letech, byla snaha přiblížit život rolníků životu ve městě. Plán předpokládal podstatné snížení stávajícího počtu 13 000 venkovských obcí a soustředění vesnických obyvatel do jakýchsi střediskových obcí, kde by žili v několikapatrových panelácích. Stávající historické obce by byly většinou likvidovány a tak by se získalo mnoho nové zemědělské půdy.” (Tejchman 1997: 78) Na místě českých osad byly zamýšleny pastviny, takže nebylo dovoleno rozšiřovat hranice vesnice o další stavby. K samotnému provedení plánu tzv. systematizace však v těchto místech už nedošlo. Čas, který měl Ceaus escu do revoluce v roce 1989, stačil ke zničení obcí v okolí Bukurešti, ale většina země zůstala ušetřena.

Přestože byly vesnice dobrovolně uzavřené a izolované, situace v Rumunsku na ně také doléhala. Ale právě poměrná separace Rumunska od ostatních států a špatná hospodářská situace, jejímž následkem měly tyto horské vesnice jen málo komunikačních spojnic (velmi špatné silnice, dlouhou dobu bez telefonu, někteří bez elektřiny) umožnily existenci takového typu společenství, protože vlivy zvenčí byly silně omezeny. Od roku 1989, kdy se Rumunsko otevřelo, dochází postupně ke změnám.

Vesnice se začaly pomalu vylidňovat. Odcházejí především mladí, kteří nemají jiné pracovní příležitosti než postupně se zavírající doly a těžkou práci na málo úrodné půdě. Stěhují se do rumunských měst, do západní Evropy i mimo Evropu, ale zdaleka největší vlna míří do Čech. Banátští Češi zde nemají větší problémy sehnat zaměstnání. Přestože jejich kvalifikace není vysoká (v lepším případě vyučení), jsou pracovití, přizpůsobiví a na rozdíl od zahraničních dělníků umějí jazyk. Navíc při přechodu do nového prostředí pomáhají již usazení nově příchozím. Tak se rodiny soustředí v několika menších městech, kde je možnost opatřit si byt. Svobodní muži pracují v jednom pražském gumárenském podniku a svobodné ženy v potravinářském. (Oba podniky prosperují a stále přijímají nové pracovníky.) Mladí muži i ženy se pak spokojují s podnikovými ubytovnami, které však považují za dočasné do doby, než budou schopni si také opatřit byt v menším městě.

Krajané odcházeli z vesnic i před rokem 1989. K prvním odchodům došlo krátce po osídlení, kdy se část rodin vrátila do Čech poté, co se seznámili s těžkými podmínkami v zalesněných horách a další vlny následovaly ve 40. a 50. letech 19. století a po druhé světové válce. Nikdy ale neemigrovali v tak velkém počtu, aby se stav nesrovnal přirozenou reprodukcí. Současná migrační vlna má za následek, že majetek - především domy - není možné prodat, či jen za podhodnocenou cenu. Rumunské obyvatelstvo o bydlení v horských vesnicích s těžkou obživou nemá zájem.

Za pomoci české vlády se postupně zlepšuje vybavenost vesnic - byl zaveden telefon, postaveny přístupové cesty ke všem šesti vesnicím, v Gerniku byl zaveden vodovod, ve Svaté Heleně postavena nová škola. Český stát také vysílá a financuje učitele, případně lékaře. Postupné vylidňování to však zastavit nemůže.

Naši krajané nikdy nesplynuli s rumunským prostředím a uchovali české tradice v takové podobě, která u nás již vymizela. Jejich způsob života je však před zánikem. Do tradičních domácností vniká moderní svět s čím dál větší silou a oni se nemohou a nechtějí stát živými exponáty ve skansenu české vesnice 19. století. Dnešní střední generace je pravděpodobně poslední, která přirozeně udržuje tradiční život těchto vesnic. Tento svébytný svět nejspíš odejde spolu s nimi.