Novela stavebního zákona: Mohlo to dopadnout i hůř

Upřímně řečeno, předkládá-li některý z členů současné vlády nějaký zákon, a navíc zákon rámcový, je po zkušenostech z necelých posledních čtyř let vhodné mít se na pozoru. Ani poslední novela stavebního zákona nedopadla ideálně, minimálně dvě docela systémová opatření se ale v rámci možností povedla. Tím prvním a zásadnějším je odmítnutí návrhu na zrychlení procesu vyvlastňování pozemků, které navrhoval (kdo jiný) představitel sociální demokracie, strany, která kudy chodí, tudy se holedbá obhajobou zájmů občanů této země. To je docela lež, protože mezi občany této země patří také podle posledních statistických dat 3,2 milionů drobných vlastníků půdy, které by vyvlastňovací návrh samozřejmě poškodil.

Druhým a pro průběh stavebních procesů důležitým opatřením je omezení vlivu ekologických iniciativ, jimž byl správně ponechán pouze vliv na posuzování dopadů na životní prostředí, ale ne již na následný vývoj stavebního řízení. I když vzbudilo u ekologů toto opatření velkou nevoli, je zcela logické, neboť je to právě stav životního prostředí, co má být předmětem oponentury ekologů, a nic víc. Leda že by se přejmenovali (a také tomu uzpůsobili své znalosti) na stavební aktivisty, geologické aktivisty, hydrologické aktivisty, architektonické aktivisty či občanské vodoprávní úřady. Smutnit přitom vůbec nemusí ani za současného stavu – od července platná novela zákona o ochraně přírody a krajiny jim dala možnost fakticky zastavit cokoli kdekoli, a to právě z titulu nového znění tohoto zákona a možnosti vyhlásit libovolný stupeň ochrany jakékoli lokality na jakémkoli místě naší země. 

Na první pohled záslužné je na novele stavebního zákona sloučení všech řízení do jednoho, což je také vydáváno za největší přínos zákona. Není to ale jednak přesné, neboť to bylo možné již před platností novely, jednak v sobě skrývají slučovací procesy zatím nedohlédnutelná rizika. Mezi to zásadní patří vodoprávní řízení, na což tentokrát správně poukazoval i ministr Marian Jurečka, neboť je zřejmé, že v konkurenci více než desítky povolovacích procesů může, a také jistě bude, vodoprávní problematika „přehlasována“, což je zvláště pikantní v době, kdy celá společnost a všichni politici diskutují o potřebě šetrněji nakládat s vodou a změnit přístup společnosti k této životadárné tekutině. Jak je vidět, pro většinu z nich je voda prioritou jen na papíře, případně před kamerami a mikrofony médií.

Další zásadní minelou novely je skutečnost, že se přes proklamace o potřebě urychlit stavební řízení a procesy s ním související se v novele nestanovily pro úředníky žádné závazné maximální lhůty, do nichž musí o předmětu žádosti a stavby rozhodnout. To v praxi znamená, že zejména v případech, kdy se někdo někomu znelíbí, nebo mu bude příslušný stavební projekt křížit jeho osobní, politické či lobistické záměry, může příslušná žádost ležet v příslušném šanonu nekonečně dlouho, takže k deklarovanému zrychlení řízení nedojde plošně, ale jen v případě vyvolených.

I když je stavební zákon normou zejména pro stavební průmysl, dotýká se v mnoha ohledech také zemědělského hospodaření nebo třeba prevence před povodněmi, o čemž se ale prakticky ani nediskutovalo. Takovým příkladem je ustanovení paragrafu 18, odstavec 5, které zakazuje zemědělcům postavit si u své farmy dům určený k bydlení. Podle uvedeného paragrafu mohou být sice v nezastavěném území umisťovány stavby pro zemědělství nebo například ekologická a informační centra, ale „doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná“. Opatření vpašovali do stavebního zákona ekologičtí aktivisté, údajně proto, že se možnost staveb k bydlení v nezastavěném území zneužívala. Kde by ale měli bydlet zemědělci, to už nikoho nezajímá, včetně ministerstva zemědělství, které toto ustanovení nechalo bez povšimnutí projít. Dalším problémem je odmítnutí mechanismu, který by správcům vodních toků umožnil opravovat protipovodňové stavby vytvořené v minulosti. Ty převzaly správci od zrušení Zemědělské vodohospodářské správy (ZVHS), přičemž jde zhruba o 10 000 staveb typu sypané hráze vodních děl, ochranné hráze podél vodních toků, vodohospodářské meliorace, plavební kanály či náhony, a to na 38 000 kilometrech potoků a bystřin, které měla původně ZVHS v gesci. Tyto stavby stojí na privátních pozemcích, což zakládá povinnost vlastníků těchto pozemků stavby udržovat. Na to však nemají vlastníci potřebné finanční prostředky ani motivaci, nehledě na to, že tyto liniové stavby jsou na pozemcích mnoha různých vlastníků, přičemž dohoda mezi nimi je v drtivé většině případů nemožná. Výsledkem je stav, kdy drobná protipovodňová opatření chátrají a roste tak riziko ohrožení státního, obecního i privátního majetku, přestože poměrně jednoduché řešení existuje. Stačilo by, aby byla do novely stavebního zákona včleněna definice liniových staveb a aby nebyly tyto stavby součástí pozemku. V takovém případě by mohly stavby opravovat správci vodních toků, tedy státní podniky Povodí a Lesy České republiky. Dnes je opravovat nemohou, protože by státní podniky zhodnocovaly privátní majetek na privátních pozemcích, což není možné. Pokud by ale stavby nebyly součástí pozemku (a takové příklady existují, například vodovodní a kanalizační potrubí, což je hodně podobný případ), opravy, a to doslova ve veřejném zájmu, by možné byly.

To vše v praxi znamená, a ostatně to i sám předkladatel veřejně prohlásil, že by bylo třeba napsat úplně nový stavební zákon, a práce na něm již údajně začaly. Pak je ale třeba se ptát, jaké že to zákony vláda navrhuje a poslanci a senátoři schvalují, když je ještě v průběhu schvalování zřejmé, že nejde nejen o dlouhodobé, ale ani o střednědobé, ba téměř ani o krátkodobé řešení.

Petr Havel