Jaroslav Drozd: Netoužíme zbohatnout, toužíme takhle žít

Člen Asociace soukromého zemědělství Znojmo Jaroslav Drozd říká, že si vždycky přál být nezávislý, ale také věděl, že na to musejí být dva, že si musí najít pořádnou ženu. To se mu povedlo, a dnes už rodině se dvěma malými synky začíná hospodářství prosperovat jako „Rodinná farma a sýrárna Drozdovi“. Farma leží na návrší nad Kravskem, asi deset kilometrů od Znojma. Je odsud výhled do široka i do daleka na malebnou krajinu, která se při naší návštěvě ukázala ve slunci i pod mrakem, z něhož náhle zahřmělo, zablesklo se a spustil se tolik vítaný déšť.

Umístění farmy rodiny Drozdových je kouzelné a rozvíjející se hospodářství má potenciál i díky malebnosti, a doufejme i díky pohostinskému zařízení hned v sousedství. Hospodařilo se zde naposledy před desítkami let, ale po roce 1992 se to tu opravdu probudilo jako šípková Růženka, tady tedy spíše lebedová. Podle Jaroslava Drozda staršího tady lebeda přesahovala dospělého člověka.

Jak počátky charakterizuje Jaroslav Drozd mladší…

Náš rod nemá vyloženě selskou tradici, otec pochází přímo z Kravska a maminka je ze Znojma, z vojenské rodiny, byla úřednicí, ale v její širší rodině hospodáři byli (v babiččině rodině u Mikulova). Po převratu rodiče zjistili, že se tady nachází statek zcela zdevastovaný, léta prakticky nevyužívaný, který jaksi unikal pozornosti. A protože je vždycky lákalo pracovat sami pro sebe, chovat nějakou tu kravičku, mít mléko, maso a vůbec svoje potraviny, rozhodli se, že zkusí být volní a svobodní. Tak si hned na počátku devadesátých let statek, který nejdřív patřil k sousední keramičce, pronajali. Před válkou tu bývaly ustájeny tak čtyři krávy a dva koně, kteří tahali žentour. Za války to tu však vyhořelo, pak proběhla jakási rekonstrukce, ale hospodaření zde v podstatě skončilo.

Rodiče na začátku koupili jednu, dvě, tři kravky, a začali úplně od nuly. Jejich první dodávka do mlékárny byla 20 litrů, což je z dnešního pohledu úplně směšné. Začali střádat první peníze, za které pořizovali první techniku na obdělávání polí a na sklizeň krmení pro kravky. Rodiče to zde vybudovali prakticky z ničeho a postupně pronajatý statek koupili i s okolními pozemky. Já mezitím dokončil Střední zemědělskou školu tady ve Znojmě a v roce 2006 si založil živnost. Složil jsem i úspěšně přijímačky na „Mendlovku“, ale postupně mi docházelo, že studium s prací na statku moc nepůjde dohromady.

Vzpomínám si, jak mě v začátcích, když jsme sklízeli sena a já jel s fůrou okolo hospody, zdravili s výsměchem v očích a s oroseným půllitrem v ruce mí vrstevníci a volali na mě, co že se tak dřu. Bylo to v době, kdy bylo opravdu hluboko do kapsy, splácel jsem úvěr na pořízený traktor. Ale mě to nakoplo a řekl jsem si, že uspěju. Ale hospodařit sám? Po dlouhých útrapách a zklamáních se mi v roce 2015 podařilo najít si manželku Jitku. Seznámili jsme se na zábavě, kde jsem hrál s kapelou, a padli jsme si do oka. To ještě nevěděla o mém hospodářství, a jaká ji se mnou čeká životní proměna.

Její táta s úsměvem říkal „Jitka a na statek? Nemožné!“ A přeci jen jak se říká, „láska hory přenáší“, a tak jsme se oba zhlédli v životním stylu zvaném farmaření.

Myslím, že máme s manželkou podobný přístupu k životu a podnikání, jako měli rodiče. Za každým úspěšným mužem stojí jeho žena. Lákají nás extrémní výzvy a ty nás motivují. Řeknu vám ale, že najít si ženu do zemědělství, zejména když je vše ve stádiu víceméně zrodu, není vůbec jednoduché. Mně se to naštěstí povedlo. 

Zažili jste na vlastní kůži evoluci zemědělství ve zkrácené době, během pár desítek let…

Nám to ani tak nepřijde. Život v zemědělství je tak pestrý, každý rok je jiný, že si toho běhu času ani nevšimnete. Myslím si, že to člověk musí mít tak nějak v srdci a zvířata musí mít rád. Bez srdce se takhle hospodařit nedá. A také práce i hnůj musí vonět! A musí to být na svém, na cizím bych to nedokázal. Na prvovýrobě se moc nevydělá, proto jsme chtěli své produkty, výrobky přímo z farmy, a máme další nápady, co dělat pro širokou veřejnost, když nás podpoří svou přízní. Máme v plánu různé společenské akce i s ASZ. Zatím například děláme na statku pro školky, školy i firmy prohlídky s výkladem. 

V letošním roce jsme začali hospodařit v ekologickém režimu. Jsem zastáncem názoru, že bez velké chemie, bez průmyslových hnojiv hospodařit lze. Na nějakých téměř 80 hektarů máme 100 až 120 kusů skotu a těm je třeba zajistit píci, to dá práci. Když jsou suché roky, je s pící potíž. Ale jednou mi jeden známý řekl: „Potřebuji posekat louky, nechceš si to sklidit? Mně stačí dotace…“

Když mi před deseti lety táta hospodářství předával, říkal, že když budu pozemky poctivě hnojit hnojem, tak se to projeví. Ano, trvalo to dva tři roky, ale dnes máme slušné výnosy, a když zaprší, je půda schopná vodu udržet. Pěstujeme pícniny, hrách, ječmen, pšenici, kukuřici. Nic neprodáváme, všechno zpracujeme, využijeme ke krmení.  A náš způsob hospodaření je dobře znát i na našich výrobcích, letos jsme získali certifikát „Regionální potravina“. To považuji za dobré pro prezentaci a propagaci, využíváme to podobně jako Markovi na jarmarcích, trzích či našich společných akcích.

O Asociaci

Jako členové ASZ máme mnohem větší přehled o všem, o možnostech, o předpisech, máme podobné názory jako naši přátelé Markovi, a také s nimi spolupracujeme. Uvědomili jsme si, že sedláky je třeba více stmelit i na regionální úrovni. Podobně jako tomu je v ostatních evropských zemích. V Německu, Francii, Itálii.

Ještě k hospodaření

Z celkového počtu skotu máme tak 35 – 45 dojných krav, to je naše základní stádo. Musím zmínit i to, že si necháváme jalovičky, které mají dobrý potenciál na dojení, a býčky jen vykrmujeme a pak prodáváme přímo do Rakouska. Zcela náhodou jsem se totiž dozvěděl, že česká firma, která naše býky vykupovala, je pak přeprodává rakouskému obchodníkovi. A od něho jsem pak dostal nabídku prodávat přímo jemu. Takže jsme vynechali překupníka a dostali se na mnohem výhodnější cenu.

U dojnic nemáme nijak ohromnou dojivost, však krmíme přirozeně, píci, seno, zato má naše mléko chuť i tučnost. A jak se v poslední době zvýšila cena potravin, začali nás lidé objevovat. Chtějí mléko, sýry i podívat se s dětmi na zvířátka, na každého si čas najdeme. A na častý dotaz, proč nedodáváme třeba do některého řetězce, říkám, že to v žádném případě. Takhle jsme nezávislí, děláme si sýry tak, abychom byli spokojení, no a zákazníci samozřejmě také. Máme staré receptury po prababičce, a proto lidem můžeme říct, takhle se dělaly sýry před sto lety. Sýry vyrábíme s minimem konzervantů, takže uvádíme dobu trvanlivosti deset dnů. Upletli jsme si na sebe trochu bič, protože musíme pořád vyrábět v malých dávkách sýry čerstvé… Manželka sem tam jezdí na farmářské trhy a všímá si, že lidé vědí, že zde farma funguje už třicet let, ale že prodáváme mléko a sýry, to se dozvídají až nyní. Nicméně chceme náš způsob v podstatě rukodělné výroby udržet. Mít to obrazně i prakticky ve vlastních rukách. A také máme rodinu, které se chceme věnovat. A věnujeme se. Syny máme ještě malé, 5 a 3 a půl roku, ale byli bychom rádi, kdyby se také rozhodli farmařit.

Ve výchově mi přijde důležité dávat dětem přiměřenou zodpovědnost. Teď to je na tobě, tak se ukaž. Starší syn dostal na starost slepičky, takže krmí, čistí kurník a chodí vybírat vajíčka, občas nějaké rozbije, to se nedá nic dělat. Když ta vajíčka prodáš, budeš za to mít penízky.  Mně bylo 19 let, když jsem skončil školu, a otec mi předal hospodaření i všechnu zodpovědnost. Samozřejmě stál při mně, ale zodpovědnost jsem měl já. Táta mi říkal: „Teď je to, synku, na tobě, tak se snaž a ukaž, co umíš“. A já se svou vzpurnou povahou chtěl rodičům, i sám sobě dokázat, že to zvládnu.

Prohlížíme si nabízené sýry a jsou krásné.

Ano, víme, že oči kupují, je třeba umět zaujmout. A to se nám daří díky manželce, je povoláním cukrářka, a má smysl pro design. To je velká část úspěchu. Práce nás opravdu baví. Dokonce se i dovedeme zastavit a pokochat se. Když je hezký den a už mám nakrmeno, zastavím se na chvilku a pozoruji, jak si dobytek baští, jak má nastláno a spokojeně leží a přežvykuje. To je něco konkrétního, na co se ostatně dá i sáhnout. To pro mě má význam. Vidět spokojená zvířata. Nejde o to oddělat si osm hodin a jít domů. Toto je volba na celý život, je to naše volba. Přes sezónu děláme samozřejmě více… ale podle vlastní úvahy a svobodně.

Najdete si čas na nějakou dovolenou?

Teď, když máme malé děti, o nějakých cestách moc neuvažujeme, ale kdybychom chtěli vyjet, musíme si na to vydělat, ale i vydělat na ty lidi, kteří se budou o vše starat v naší nepřítomnosti. Máme kamaráda, který také hospodaří, má zejména pole a chov prasat, a na něj a jeho rodinu je možné se spolehnout. Spolupráce je důležitá, například si půjčujeme nějaké stroje, přece nebudeme mít každý svůj lis, když se můžeme podělit o jeden. Vzájemně si pomáháme. Ovšem naše vysněná dovolená je tematický zájezd, třeba do Francie po místních sýrárnách, to nás láká, ale máme malé děti, tak si ještě chvíli budeme muset počkat.

Obecná bolest = administrativa

Žádali jsme o dotace z PRV. Já sice chápu, že nějaká administrativa musí být, ale štve mě, že dostanu mnohastránkový návod, kterým se musím prokousat, a potom až na páté stránce zjistím, že to, na co jsem si myslel, pro nás vůbec není. Podařilo se mi ale najít člověka, který mi z takového návodu vytáhne oněch deset vět, které se mě týkají, a oněch pár podmínek, které musím splnit. To jako sedlák postrádám, proč třeba není v každém kraji jeden takový člověk placený státem, který by dovedl konkrétním sedlákům včas konkrétně poradit a případně i pomoci. Bylo by to o dost lepší než informace v datové stránce. Stát by si měl svých zemědělců a rodinných farem víc vážit a pomáhat jim, aby se tím vším nemuseli prokousávat sami a ještě za to platit. Přijde mi smutné, že jsme se dožili doby, kdy místo aby společnost byla ráda, že zemědělci nabízí maso, mléko a další potraviny, tak nám bezzemek diktuje… Budeš to dělat tak a tak a buď rád, že to od tebe vůbec koupíme!

Pro nás je důležité, že za námi lidé jezdí na farmu, nacházejí si nás. O to stojíme, a zdá se, že to je dobrý směr. Spokojený zákazník, to je nejúčinnější reklama. Každou návštěvu rádi vidíme. Plánujeme ubytování na farmě, jen pár pokojů, nejsme nijak velké hospodářství, ale víme, jak děti nadchne, když mohou vidět zvířata zblízka a krmit je. Dospělé by zase mohlo zaujmout vyzkoušet si, jak se žilo na statku a co to obnáší. Plánujeme různé další služby a více akcí pro školy a školky.

Mezitím přestalo pršet. Přichází manželka, která byla zkontrolovat okna v domě, a ptáme se, zda nenapršelo dovnitř…

Manželka Jitka: No, jak se to vezme, ale jde to (a usmívá se). Ráda bych ale dodala k našim plánům… Přála bych si, aby se nám už letos podařilo uspořádat Advent na farmě a živý Betlém.

Dobrodružní rodiče

Maminka Jitka: Moje bábinka od Mikulova, kde měli hospodářství, byla Rakušanka z vinařské oblasti, ale provdala se za Čecha a přišla sem. Odsud je vyhnali henleinovci, a tak se dostali ke Kyjovu, kde skromně hospodařili. Po válce se vrátili a zjistili, že jim komunisti všechno zabavili. O všechno přišli, tehdy v padesátých letech to vypadalo, že „navěky“. Tak si zařídili život jinak a jinde. Odtud možná vzešla ta má touha hospodařit na svém a právě zde.

Jaroslav syn: Rodiče dodnes obdivuji, že měli odvahu se pustit do tak náročného podnikání, jakým zemědělství bezesporu je. Jsou mi příkladem, našemu hospodaření i vztahu ke zvířatům. Cítím v sobě morální povinnost pokračovat v jejich úsilí. V jejich krásné i strastiplné cestě ke splněnému snu, čímž je prosperující farma, která by živila i další naše generace.

Zkrátka chceme žít a pracovat v klidu, abychom měli na nějaké opravy, na občasnou investici, ale hlavně mít radost a uspokojení ze své práce, ze své rodiny, z manželky. S ní a s mými kluky můžu být celý den a to je nádhera. Netoužíme zbohatnout, toužíme takhle žít.

Manželka Jitka: Samozřejmě musíme zvládat i nějaký ten stres, který přichází, ne že ne, ale když pomine, když to zvládneme, uvědomuji si, jak nás to spojuje.

Loučíme se nakaženi optimismem celé rodiny Drozdových, z dálky ještě zahýká osel Tonda, toho dostala hospodářova maminka kdysi k narozeninám jako malého, že prý moc nevyroste, no, vyrostl docela dost.  A jak se teď bude hodit do živého Betléma!

Rozhovor vedl: Josef Duben