Nejen dobré příklady z praxe a podnikatelské příběhy českých farmářů

Znám nejednu českou farmu. Do jednoho místa si jezdím pro unikátní, čerstvé a navýsost kvalitní a chutné sýry, tvaroh nebo jogurty. Jiný region mne rok od roku láká svými jablíčky, masem a zabíjačkovými specialitkami, o kousek dál zase nakupuji vynikající paštiky a klobásy, na další med, který chutná horami, kde vzniká. Netrávím svůj volný čas jen tím, že popojíždím republikou, abych si nakoupila. Když je to však možné, zavítám tam či onde, beru to jako výlet za krásami naší země spojený s užitečným pořízením všeho, co mi v ledničce nebo ve sklepě právě chybí. A kdyby mi to nechutnalo nebo bych nebyla spokojená s jakostí, věrná bych nezůstala. Farmáři se postupně i u nás dostávají do srdcí spotřebitelů. Avšak ne tak rychle, jak by si přáli. Má to řadu příčin. O některých z nich se zmínil Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR.

Čeští farmáři to vůbec nemají v podnikání jednoduché. Proč zejména? 

Pokud máme na mysli klasické sedláky z rodinných farem, pak hlavním problémem pro ně je dlouhodobý nezájem státu o tento tradiční a po všech stránkách osvědčený způsob hospodaření, který může být řešením potravinové bezpečnosti a soběstačnosti i dnes. Přitom Evropa právě na tomto generačně laděném podnikání (nejen) v zemědělství hodně staví. Výsledkem je pak velká a stále rostoucí byrokracie, neustálé vymýšlení různých omezení a kontrol, namísto očekávané důvěry státu v odpovědné nakládání se svobodou sedláka – taková atmosféra pak mnohé odrazuje od dalšího rozvoje podnikání a nové zájemce o tento obor neláká. Druhým zásadním problémem je nastavení zemědělských dotací, které i přes určité úpravy (redistribuční platba) stále nahrává velkoprůmyslovému zemědělství, které vyčerpá vždy drtivou většinu podpor, které do zemědělství směřují, a na mikropodniky, na malé či střední podniky už toho pak mnoho nezbude. 

Oč složitější podmínky mají farmy u nás v porovnání se zemědělci třeba v Polsku nebo Rakousku? 

Právě jde hlavně o tu byrokracii, a také hraje roli přístup tuzemských spotřebitelů, kteří jednak většinově preferují co nejnižší ceny výrobků (a kvůli tomu jezdí dokonce nakupovat do zahraničí), a navíc nejsou v takové míře, jako v zahraničí, ochotni nakupovat potraviny přímo na farmách, takzvaně „ze dvora“. V těchto zemích (a nejen v nich) se totiž automaticky, pokud mluvím o klasických sedlácích, vnímají důležité souvislosti a přirozené okolnosti tohoto hospodaření a vychází se mu vstříc promyšlenou a koncepční politikou státu. U nás nic takového dlouhodobě není.

Existuje definice českého farmáře?

Kdo se jím může stát? Za jakých podmínek? Žádná definice neexistuje, zemědělcem se může teoreticky stát každý, kdo se zaregistruje jako zemědělský podnikatel podle příslušného zákona.K tomu, aby dokázala veřejnost odlišit různé přístupy k zemědělskému podnikání a skutečného „českého farmáře“, usiluje Aso ciace soukromého zemědělství ČR o přijetí zákona o rodinných farmách, který by definoval, co to je rodinná farma a co lze u ní rámcově očekávat. 

Jak se takovým podnikatelům snaží pomoci vaše Asociace? 

Sedláky se ASZ ČR samozřejmě snaží hájit, v jejich zájmu připomínkuje a někdy se jí podaří prosadit takové změny v legislativě, které by jim usnadnily podnikání, a poskytuje velmi širokou škálu poradenství týkající se probíhajících nebo připravovaných změn v tuzemské i evropské zemědělské politice. Ukazuje dobré příklady z praxe a popisuje jejich životní a podnikatelské příběhy, aby se veřejnost mohla s touto formou lépe seznámit a aby pochopila, že klasický sedlák je základem a přínosem v místě, ve kterém žije, a také zárukou kvalitních potravin. 

Co se podařilo v poslední době, a co se nedaří prosadit vůbec?

Asi největším úspěchem je prosazení zvýšené sazby dotací v přímých platbách na „prvních“ 150 ha, takzvanou redistribuci (tuto zvýšenou sazbu čerpají všechny zemědělské podniky, ty do 150 ha ale na každý svůj hektar), nedaří se naopak měnit strukturu tuzemského zemědělství k modelu evropského zemědělství, které je založeno na rodinných farmách. Naše zemědělství je v současné době stále velmi podobné před listopadovému modelu socialistického produkčního zemědělství. Přitom hlubších problémů k řešení je celá řada – jako třeba nízká úroveň přidané hodnoty produkce ze zemědělské prvovýroby, která nejenže činí české zemědělství méně konkurenceschopným, ale bohužel ani nenabízí tak pestré výrobky přímo od farmářů jako v jiných zemích. Nejsložitějším negativem k řešení je ale otázka malého zájmu nové generace, která by měla do budoucna převzít současné zemědělství. To je také jedním z hlavních témat naší Asociace.

„Celkově jde ale o širší mix překážek a nejistot, které paradoxně udržují naše zemědělství v nevýhodné, a možná i nedůstojné pozici, kdy zemědělec je okolnostmi tlačen dělat spíše nezpracovanou úzkou produkci základních komodit a prodávat s minimálním ziskem.“

Průběžně se také daří ovlivňovat některá nastavení administrativních a technických požadavků v legislativě, aby výsledný stav byl alespoň nějak snesitelný a vůbec reálný pro praxi. Pokud by se takové věci nechaly jen na našich úřednících, splnili bychom sice jako stát nejspíš všechny podmínky Bruselu, ale reálně by už naši zemědělci museli dávno skončit. 

Kritizujete stav českého zemědělství. Je šance něco zlepšit? 

Šance je samozřejmě vždy, podmínkou je ale politická vůle, kterou u mnoha námi navrhovaných změn často postrádáme. Bohužel potřebné změny se v téhle zemi dějí až tehdy, kdy dosavadní systém zhavaruje a už jej nejde opravit a tak jako tak se musí přijít s novým řešením. Mezitím se odehrává spousta drobných úprav, které se marketingově dobře prodávají, ale které problémy jen záplatují a jejich skutečná řešení odsouvají. K těmto změnám však musí být dostatek skutečných a nezlobovaných odborníků v politických stranách, kteří jasně rozumějí tomu, co náš sektor potřebuje. Ale ani to není vše – k tomu je třeba ještě jasný záměr věci a odvaha to posouvat dál. Např. současná vláda má k tomu ideální podmínky, která se asi snaží něco dělat, ale u většiny záležitostí zatím zase zůstalo jen u slibů. Uvidíme, jestli se to zlepší ve druhé polovině jejího vládnutí. České zemědělství a potravinářství by si zvýšenou pozornost politiků opravdu zasloužilo. 

Lidé si postupně zvykají nakupovat u svého farmáře, doplňovat tak nákupní možnosti, které mají. Co vše se dá takto získat? Vejce, maso, mléčné výrobky, čerstvá zelenina a ovoce? 

Tímto způsobem lze nakoupit kompletní spektrum potravin, mnozí sedláci mají dokonce vlastní prodejny potravin, v nichž nabízejí ne jen vlastní výrobky, ale i produkty od dalších sedláků. Na rozdíl od potravin ve velkoobchodních sítích jde přitom o potraviny s dohledatelným původem vyrobených z tuzemských surovin a přímo na farmách nebo v blízkém okolí. Vzhledem k tomu, že tedy jde obvykle o regionální potraviny, tak se s nimi spotřebitel v maloobchodních sítích zpravidla ke své škodě nesetká. Mezi našimi členy jsou velmi zkušení podnikatelé, kteří se nebojí i větších výzev a již dnes mají i velmi specifickou produkci nebo mají svůj systém rozvozu až k zákazníkům či prodávají přes internet, a samozřejmě i tradičně na farmářských trzích. 

Nezpracovávají toho chovatelé a pěstitelé ale přece jen málo? Ostatně to jste v jedné z odpovědí naznačil... Nehledají přidanou hodnotu méně aktivně než jejich kolegové v zahraničí? A pokud to tak je, není to škoda? 

Rezervy zde určitě existují značné, hlavní bariérou je ale již v úvodu zmíněná byrokracie a zbytečný důraz na tisíce formálních požadavků (hygienických, veterinárních či stavebních atd.) které ve svém důsledku stojí obrovské peníze, což sedláky odrazuje, protože ve své spíše menší produkci by na to nevydělali ani za 50 let. Škoda je to, jak už také bylo řečeno, nejen pro sedláky, ale i pro spotřebitele, také rovněž pro krajinu, která by mohla být při širším spektru nabízené a prodané produkce pestřejší, což je v zájmu celé společnosti. Je i proto prostě potřeba změnit uvažování a dát větší prostor sedlákům, kteří si přirozeně budují dobré jméno a nemohou si dovolit nabízet něco špatného – inspirujme se třeba zahraničím, kde taková přísnost aspoň u některých požadavků přeci jen není a nemá to žádný významný vliv na kvalitu a bezpečnost potravin. 

V čem je ta hlavní příčina? Bojí se investovat, obávají se konkurence, nejsou si jisti, že by prodali zajímavý výrobek? 

Především se obávají zvýšených nákladů s neznámou návratností a také vyšší intenzity kontrol, neboť i na ty nejmenší výrobce potravin jsou kladeny prakticky stejné nároky, jako na ty velké a průmyslové. Prodej selských potravin problémem není, zájem spotřebitelů o ně má rostoucí tendenci. Celkově jde ale o širší mix překážek a nejistot, které paradoxně udržují naše zemědělství v nevýhodné, a možná i nedůstojné pozici, kdy zemědělec je okolnostmi tlačen dělat spíše nezpracovanou úzkou produkci základních komodit a prodávat s minimálním ziskem. Negativní výsledek z toho všeho však nezůstává jen u málo konkurenceschopného zemědělství, nýbrž se projevuje především v omezené nabídce spotřebitelům. 

Navázali jste spolupráci se Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR. Co si od ní slibujete? 

Uzavřené memorandum by mělo být začátkem oboustranného zájmu něco v českém zemědělství změnit. Spolupráce mezi producenty a obchodníky se může na první pohled zdát podivná, ale má svůj potenciál, protože právě spojuje oba konce jednoho řetězu a dává lepší výchozí pozici ke skutečnému řešení identifikovaných problémů – jde o témata, jako je snaha snižování byrokracie v zemědělství, podpora lokálního prodeje a marketingu české produkce, podpora rozvoje modelu rodinného hospodaření a závazek prosazování zastropování dotací na obří zemědělské holdingy o desítkách tisíc hektarů, které žádné dotace kvůli výhodám z velikosti nepotřebují a které jen vytváření oligopolní trh (což jako problém ČR nedávno konstatoval i ÚOHS). Samotný podpis dohody však znamená pouhý začátek tohoto procesu spolupráce a bude potřeba na ní hodně odpracovat, aby se stala přínosnou pro obě strany, a hlavně pro spotřebitele.Spotřebitel hledá na trhu stále něco nového, na druhé straně sází na osvědčenou klasiku. Sýr, který mu chutná, klobása, kterou kupuje už deset let.

Lze takového zákazníka vůbec uspokojit? 

Nabídka potravin, ale i stravovací návyky populace, se stále vyvíjejí, je to kontinuální proces, na který musí výrobci potravin reagovat. V praxi to znamená kombinovat „klasiku“ a nové produkty, v obou případech by ale měla být měřítkem při výběru zboží také kvalita. A také neanonymní výrobce, protože pokud je výrobce jakékoli potraviny spotřebiteli znám, je to ta nejlepší prevence potřebné kvality – takový výrobce si nemůže ani na okamžik dovolit nabízet nějaké šunty, protože by na dlouho přišel o své zákazníky. I proto by bylo žádoucí, aby se prodeje a podíl selských potravin na celkových prodejích potravin v ČR zvýšily. 

Kouzlo asi právě spočívá v tom, nesoustřeďovat se jen na jeden segment výroby nebo na jediný sektor, ale maximálně podporovat pestrost produkce a vůbec podporovat vícero řešení, jak bude tato produkce vznikat – poptávka zákazníků a co nejtěsnější kontakt farmáře s nimi pak spolehlivě vytvoří dokonale pokrytý trh a každý člověk si na něm vždy přijde na své – ať už ten, co hledá pořád něco nového, nebo ten, který se raději drží tradice. Tématem je také zajistit co nejlepší plošnou dostupnost těchto potravin, aby spotřebitel nemusel jezdit daleko nebo objednávat jen přes internet, ale aby si mohl na farmu bez problému zajet a navnímat i ten příběh jídla, který se na vybrané farmě tvoří.