Švédský hospodářský zázrak

Švédsko je mimořádná země. Jeho vláda přerozděluje více než 60 procent hrubého domácího produktu, téměř dvě pětiny zaměstnanců působí ve veřejném sektoru, a dokonce i pravicový tisk je příjemcem vládních dotací - přitom Švédsko patří mezi nejbohatší státy na světě. Nedávno publikovaná statistika vykázala čtyřprocentní meziroční růst ekonomiky. V roce 1999 přišlo do Švédska rekordních 78 miliard dolarů zahraničního kapitálu, což je skvělý výkon na zemi, která nemá ani devět milionů obyvatel. Že by na světě existovala alespoň jedna země, kde socialismus nezkrachoval? Zázrak? Pro vysvětlení "švédského zázraku" ovšem musíme vzít v úvahu několik faktů. Švédsko bylo naposledy ve válce v roce 1814. Po celou dobu své moderní historie mělo otevřenou, vysoce konkurenční ekonomiku. Švédové pochopili význam globalizace nejméně sto let před tím, než tento výraz vůbec vznikl. Švédsko nikdy v historii neprovádělo znárodňování, plánování nebo podobné hlouposti. Vyhnulo se výstřelkům v měnové politice, inflace nikdy nepřesáhla únosné meze. Švédsko má solidní tradici finančních a kapitálových trhů. Obchodní zákoník z roku 1864 vytvořil stabilní podmínky pro podnikání: během půlstoletí 1870-1920 rostla švédská ekonomika nejrychleji na světě s výjimkou Japonska. (Současný čtyřprocentní růst HDP by tehdy byl považován za průměrný.) Korupce nepředstavuje překážku efektivní alokaci zdrojů: téměř neexistuje. Zásluhu na tom má zřejmě i fakt, že již od počátku 19. století platí ve Švédsku zákon o veřejném přístupu k informacím, který u nás teprve klopotně zavádíme. Když se v roce 1932 dostala do vlády sociálnědemokratická strana, představovalo Švédsko učebnicový vzor liberální ekonomiky, která se rychle zotavovala ze světové hospodářské krize. Ambiciózní socialisté si vytkli jako cíl odstranění chudoby a nejistoty. Naštěstí postupovali pomalu, bez pokusů o revoluční skoky. V roce 1950 se přerozdělovalo pouhých 21 procent HDP, ekonomika utěšeně rostla, Švédsko bylo tehdy nejbohatší zemí na světě. Ještě v roce 1960 dosahovala úroveň daňové zátěže švédské ekonomiky podobných hodnot jako v USA během vlády "neoliberálního" prezidenta Reagana (zhruba 30 procent HDP). Tou dobou bylo Švédsko na 4. místě ve světě podle hrubého domácího produktu na hlavu (za Švýcarskem, USA a Lucemburskem, jejichž daňová zátěž byla ještě nižší). Pak ovšem socialisté utáhli šrouby a výsledek se dostavil: v roce 1980 pokleslo Švédsko na 8. místo v žebříčku HDP na hlavu. Mezní úroveň zdanění podnikových příjmů dočasně dosáhla výše 80 procent. V roce 1998 již Švédsko zaujímalo v žebříčku bohatství pouhé 17. místo, přičemž bylo předstiženo i kdysi chudým Irskem. (Jak známo, Irsko dlouhodobě úspěšně dodržuje politiku velmi nízkých daní, která zjevně funguje.) Během období 1960-99 vzrostl švédský HDP o 165 procent, ekonomiky zemí OECD však během stejného období posílily o 311 procent. Důvod byl jasný: daně a přerozdělování tlumí hospodářský růst. Uvědomili si to i Švédové a v roce 1991 provedli daňovou reformu. Daň z příjmu podniků nyní činí 28 procent, což je atraktivně nízká hodnota pro domácí i zahraniční kapitál. Díky tomuto kroku se podařilo odvrátit hrozbu stagnace. Závěr: cenou za nákladný sociální stát je zpomalení dlouhodobého hospodářského růstu - což evidentně není model hodný následování pro Českou republiku. Ta nyní přerozděluje stejný podíl na HDP jako Švédsko v roce 1970, tedy v době, kdy růst švédské ekonomiky již dlouhodobě zaostával za růstem zbytku vyspělého světa. Švédsko však tehdy bylo mezi pěti absolutně nejbohatšími státy světa, takže si luxus relativního poklesu mohlo dočasně dovolit. Ale co my?