ČR chce svého člena Evropské komise

Postoje české vlády jsou vedeny snahou hájit zájmy malých zemí, tedy i své vlastní

Praha, 6.12. 2000

Pro českou vládu je úspěch summitu v Nice naprosto základní podmínkou rozšíření. Ministr zahraničí Jan Kavan již delší dobu hovoří o tom, že neúspěch summitu by ohrozil další jednání, možná by jejich ukončení odsunul na neurčito. Státní tajemník a hlavní vyjednávač s unií Pavel Telička mimo to upozorňuje na skutečnost, že EU nyní rozhoduje současně i o postavení naší země v tomto společenství. »Spor je veden nejenom mezi malými a velkými zeměmi, ale i o to, zda Evropa se do budoucna vydá cestou mezivládní spolupráce či ústředního řízení,« uvedl minulý týden na konferenci o sjednocení Evropy v Bruselu. Česká vláda podporuje variantu bez centrální evropské moci, pro níž necítí žádnou politickou podporu jak u partnerské ODS, tak mezi občany. Kavan sice připouští vznik centralizované Evropy, ale jedním dechem dodává, že k tomu dojde mnohem později a současné vlády se to již nebude týkat.

Osamělým zastáncem federalizované Evropy tak na české politické scéně zůstává prezident Václav Havel, který však vystupuje jako soukromá osoba - myslitel. Jeho postoj je patrný i v názoru o vhodnosti dvoukomorového evropského parlamentu. Podobná myšlenka je však noční můrou praktiků z diplomacie, kteří se obávají vzniku dalšího článku v již beztak složitých rozhodovacích systémech bruselské patnáctky.

Kabinet Miloše Zemana také hájí myšlenku na zachování dosavadního systému, podle něhož má každá členská země unie svého zástupce v Evropské komisi. Odůvodňuje to tím, že při stále rostoucích pravomocích komise je nutné, aby každý člen mohl rozhodovat o nejdůležitějších otázkách činnosti unie. To je podle Kavana životně důležité zvláště pro malé země.

Ochrana jejich zájmů je základem českého přístupu k rozdělení hlasů při rozhodování v Evropské radě, v níž ministři přijímají zásadní politická rozhodnutí. Teprve ta jsou potom prováděna Evropskou komisí a jejími úředníky. Kdyby tedy čeští vyjednávači seděli kolem stolu mezivládní konference, bojovali by zřejmě se svými kolegy z malých zemí za zachování dosavadního rozložení hlasů v Radě EU. Až by se ukázalo, že je neudržitelné, postavili by se zřejmě na stranu stoupenců »dvojí většiny«, která vyžaduje, aby pro určitou věc hlasovali jak zástupci většiny států, tak i většiny obyvatel. Kdyby byla zachována nynější váha jednotlivých zemí, měla by ČR pět hlasů ze 134, tedy 3,73 procenta.

Jedna ze švédských variant přiznává ČR 10 hlasů ze 304, tedy 3,29 procenta. Výhoda tohoto projektu je, že spojuje hledisko počtu obyvatel (Německu přiznává o dva hlasy víc než Francii) s ohledem na malé země. K dosažení kvalifikované většiny je zapotřebí 217 hlasů, jež reprezentují 53,7 procenta obyvatel EU. Jakékoli rozhodnutí mohou zablokovat nikoli tři, ale až čtyři velké země, což se mnoha z nich nelíbí. ČR se zhruba 10,3 miliónu představuje 2,1 procenta obyvatel rozšířené EU o 27 členech, která bude mít 482 miliónů lidí.

Kdyby se hlasovalo dvojí prostou většinou, měla by ČR jeden hlas jako všichni ostatní podle prvního hlediska a 21 hlasů podle druhého, tedy 2,1 procenta. Stoupenci tohoto systému, zejména Evropská komise, chválí jeho jednoduchost a spravedlivost. Jeho odpůrci namítají, že počítání by bylo příliš nepřehledné. Za riziko je považováno i to, že rozhodnutí může zablokovat skupina zemí představujících pouhých 11 procent obyvatel.

Vláda přitom nezpochybňuje potřebu vyvážit hlasy v Radě EU tak, aby odrazily složení budoucí unie, do níž přistoupí 10 malých zemí, jedna střední (Rumunsko) a jedna velká (Polsko).

(len)