Co je to reálná koncepce

Má-li být materiál, který má připravit i na základě požadavků zemědělské veřejnosti pracovní skupina ministra zemědělství skutečnou koncepcí tuzemského zemědělství pro budoucnost, musí takový dokument počítat se zásadní restrukturalizací a bohužel i nemalou redukcí současného rozměru zemědělství v ČR.

O čem by měla být koncepce

Zemědělská veřejnost od koncepce zemědělství v ČR očekává především jakousi „objednávku státu“ na objem produkce té či které komodity, případně nástroje (strukturu a objem podpor), které k zachování současné výroby, případně jejímu nárůstu, povedou. Problém je, že pokud bude takové zadání splněno, nepůjde ani náhodou o koncepci v pravém slova smyslu, tedy koncepcí státu, ale o koncepci samotných zemědělců. To už tady ale bylo. Jen málokdo z podnikatelů v tomto resortu totiž vnímá makroekonomické trendy, které zemědělství v ČR, ale ani zemědělství v celé EU, nevěští nic dobrého. EU díky vysoké nákladovosti, byrokracii, regulacím a protekcionismu ji řadu let ustupuje na globálním zemědělském trhu ze svých pozic a dynamika tohoto procesu se stále zvyšuje. Uvolněná místa v zahraničním obchodu (exportu) EU zaplňují rozvojové země a navíc stále razantněji pronikají na evropský trh. Je velmi žádoucí si přiznat, že konkurenci produkce z rozvojových a méně vyspělých zemí z Asie, Jižní Ameriky či stále se rozvíjející Afriky nebude schopna, zejména cenově, evropská produkce čelit. Je dále velmi žádoucí vnímat, že zemědělská produkce v rozvojových zemí má oproti současnému stavu ne procentní, ale násobné rezervy a tyto rezervy budou stále více využívány k vyšší výrobě prakticky čehokoli – na úkor zemědělství EU. Útlum zemědělství v celé Evropě je nevyhnutelný, včetně ČR – a vůbec to nebude vinou nespravedlivých dotací nebo nezájmu politiků o tuto oblast podnikání. Bude to realita, kterou neodvrátí, by´t by jí mohla na čas zbrzdit, ani výrazná liberalizace Společné zemědělské politiky EU. Pokud má tedy mít stát v zemědělství nějakou koncepci (a měl by), pak s tímto vývojem musí počítat a v předstihu zavádět legislativní i finanční mechanismy, které důsledky předpokládaného útlumu zemědělství ztlumí a podnikatelům v oboru nabídne alternativní vizi. O tom má být skutečná koncepce.

Absence odborníků

Je nasnadě, že takový dokument nemůže vzniknout pouze za účasti úředníků ministerstva zemědělství a zástupců, byť kompletního spektra zemědělských nevládních organizací. Pro budoucnost důležitý materiál musí stát na analýzách ekonomů, výsledcích vědeckých výzkumů a vývoje, účasti odborníků na kurzy měn, pedologů, krajinářů, hydrogeologů. Ministerská komise s ambicí vypracovat dlouhodobou koncepci tuzemského zemědělství však s takovými lidmi nepočítá. Je zřejmé proč. Názory a predikce „nezemědělců“ nejsou brány zemědělci vážně, většinou jsou vnímány dokonce jako zemědělství nepřátelské. Nejen po vstupu ČR do EU, ale i v období před evropskou integrací ale skutečný vývoj v praxi prokázal, že nezemědělci byli často pravdě mnohem blíž než hospodařící podnikatelé. Za všechny prognózy, které se skutečně v praxi naplnily, lze připomenout již „profláknutou“ studii VÚZE, která předpokládala závažné problémy tuzemských chovatelů prasat a drůbeže po vstupu do EU. Stalo se téměř přesně to, co ekonomové předpokládali, přestože byli a jsou stále emotivně kritizováni. Spojení nezemědělců a zemědělců při práci na vizi tuzemského zemědělství je prostě nezbytné. V opačném případě se vytvoří v zemědělské veřejnosti nová nerealistická očekávání, zavádějící signály, které ve finále odnesou právě zemědělci.

Kvalita a regionální trhy

Častým argumentem nejen našich zemědělců při očekávání lepších zítřků je teze, podle které na Zemi přibývá obyvatel, které je třeba uživit, což napomůže zvýšení současné zemědělské produkce. To je pravda, to se určitě stane. Nebude to ale Evropa, která bude živit svět, ale především současné takzvané rozvojové země. Má to i svou logiku – kromě již zmíněné konkurenční výhody rozvojových zemí dané výrazně nižšími cenami tvoří značnou část území těchto zemí plochy s mnohem lepšími podmínkami k zemědělskému podnikání, než je tomu ve vyspělém světě. Příkladem je třeba Ukrajina a tamní černozem, ostatně 70 procent světových ploch nejkvalitnější černozemě je právě v této zemi. Rozvoj zemědělství v rozvojových zemích je logický i proto, že produkce surovin k výrobě potravin, případně výroba samotných potravin je v agrárně směrovaných ekonomikách hlavní možnou produkcí vůbec. A vyspělé země by měly tuto produkci podporovat (a částečně již podporují), neboť „nevydělají-li“ si obyvatelé Asie, Afriky či Jižní Ameriky nějakým způsobem peníze na rozvoj své životní úrovně, hrozí další celosvětové prohlubování rozdílů mezi chudými a bohatými a velmi pravděpodobně následné válečné konflikty.

Proti objemu a nízkým cenám zemědělské produkce z rozvojových zemí lze bojovat v podstatě jen dvěmi způsoby – kvalitou a specializovanými produkty, které budou „šity na míru“ místním, lokálním trhům. Kvalita ale znamená vyšší cenu, v rozporu s tím přitom většina spotřebitelů dává přednost ceně nižší. To znamená, že kvalitou lze oslovit jen část spotřebitelů, a to bohužel tu menší. Sázku na lokální trhy lze chápat do jisté míry jako takzvanou potravinovou bezpečnost, uživení vlastního národa. To je ale překonaná teze, kterou je nicméně částečně možné modifikovat záměnou slova „národ“ za „region“. V tom jistá cesta v odbytu zemědělské produkce je, regionální producent ale bude muset nabídnout regionu to, co nenabídne nikdo jiný. Jinak bude přebit lepší cenou a službami celoplošných, nadnárodních a globálních firem, na jejichž nabídku bude zcela pragmaticky slyšet většina zpracovatelů zemědělských surovin prostě proto, že sami budou součástí nelítostného, a opět především cenového konkurenčního boje.

Tak či tak je jisté, že co do plochy půdy a celkových výkonů v oblasti klasické zemědělské produkce dojde v ČR v nejbližších deseti letech k propadu, který nelze zastavit ani zvýšeným objemem zemědělských podpor. Ty navíc budou po roce 2013 klesat, byť ne asi tak, jak si to původně zbytky liberálních sil v EU představovaly. Nepomůže ani takzvané „narovnání dotačních podmínek“. Nepomůže nic, snad jedině plošný válečný konflikt, což si snad ale ani zemědělci nepřejí. Je tedy na čase seriózně diskutovat o tom, co bude dál. Aby ze zemědělců nebyli skutečně jen zahradníci, jak to kdysi v polovině 90. let prognózoval jeden z tehdejších významných českých politiků. O tom má být koncepce.