Řešit erozi nebyrokraticky

V uplynulém týdnu se uskutečnilo pravidelné jednání vedení všech členských organizací ASZ ČR, které tentokrát hostil region ASZ Mělník. Dvoudenního zasedání zástupců soukromých zemědělců z celé republiky, které proběhlo na zámku v Liblicích ve dnech 24. - 25. 11. 2010, se zúčastnil také ministr zemědělství Ivan Fuksa. Jedním z nejdůležitějších bodů jednání byl zejména způsob řešení půdní eroze chystaný na ministerstvu zemědělství.

Z obsahu většiny diskusních příspěvků k tomuto tématu bylo zřejmé, že na jedné straně sedláci současnému šéfovi resortu dali jasnou podporu snaze věnovat se problému půdní eroze, na druhou stranu si však ministr Fuksa vyslechl celou řadu velmi důrazných výhrad k připravovanému řešení, ke kterému dospěli jeho úředníci.

Předně je třeba konstatovat, že vedle standardního připomínkového řízení, by k projednání tohoto kroku jistě také zasluhovalo častěji svolat monitorovací výbor cross-compliance, pokud se máme jako jeho členové skutečně účastnit přípravy těchto důležitých kroků a nesedět v nějaké komisi jenom do počtu. První a letos dosud jediná schůze se konala před více než půl rokem… K ventilaci připomínek pak zbývá například platforma Antibyrokratická komise, což je ovšem, vzhledem k objemu změn a nových směrnic, zahrnutých do chystané novely nařízení vlády ke cross-compliance, zcela nedostačující.

Nad těmito nedostatky ovšem převažuje nedomyšlený mechanismus, který má být tím lékem na erozi. Prostřednictvím vymezené vrstvy pozemků v LPIS by měla být stanoveny nejvíce erozně ohrožená místa na obhospodařovaných blocích. V souvislosti s úpravou a rozšířením standardů správné zemědělské praxe (GAEC) o mírně erozně ohrožené plochy se nové povinnosti mají dotknout výměry kolem milionu hektarů zemědělské půdy.

Při pohledu na českou krajinu poznamenanou důsledky kolchozního hospodaření je jasné, že hlavní příčina eroze je především ve velikosti a v délce honů na místech, kde je to zcela nevhodné. Stav půdního fondu tedy nepřipouští diskusi o tom, jestli je třeba bezodkladně něco dělat, ale o tom, jaká opatření budou těmi správnými a nebyrokratickými. Bohužel na ministerstvu zemědělství, proslulém inženýrským přístupem k řešení zcela přirozených věcí, přežívá názor, že jinak, než technokratickou direktivou to nepůjde. Výsledkem takového uvažování je pak hurá akce a nařizování povolených pěstebních technologií bez ohledu na investiční náročnost a efektivnost takových investic, vzhledem například k rozsahu identifikovaných erozních částí pozemků u jednotlivého hospodáře. Jak také uvedli zástupci regionů ASZ, na mnohých místech by aplikace nových podmínek GAEC č. 2 způsobila, že nebudou moci mít ornou půdu, nebudou mít kde dělat krmivovou základnu a kam dávat hnůj. Stát je tak odsoudí do role ještě více závislých příjemců dotací a „řešením“ jednoho problému se vytvoří jiný-horší. Každý hospodář, který je zpravidla vlastníkem půdy po svých rodičích nebo i odpovědným nájemcem, který má své sedlačení nikoli jen za podnikání, ale hlavně za způsob života, činí v zájmu svém a v zájmu svých nástupců zcela běžně potřebná opatření k zachování či zlepšení vlastností půdy.

Bohužel se vytratila důvěra v existenci odpovědného hospodáře, jako skutečného a vlastně jediného článku, který opravdu může v této věci něco řešit. Po 40 letech bolševické devastace majetkových a morálních hodnot ve společnosti se ale na druhou stranu není čemu divit. Asi toto lze právem označit za největší překážku vzniku těch správných řešení. Skutečnými východisky z eroze je faktická odpovědnost uživatele pozemku za zajištění takových opatření, které zcela zabrání jejímu vzniku. Nejjednodušším způsobem jak s erozí zatočit je především vhodná velikost pozemku a především jeho délka po vrstevnici. Odborné studie jednoznačně říkají, že ekonomická výhodnost scelení pozemku v podmínkách ČR se láme na 35 ha. Za touto hranicí využití i těch nejvýkonnějších technologií téměř žádný další efekt nepřináší. A důvodem je mimo jiné právě i vzrůstající ohrožení takto velkého půdního bloku erozí a jejími jednoznačně nepříznivými finančními dopady.

Erozi nezastavíme metodickým pokynem nebo vládním nařízením s tím, že budeme nad mapou erozních pozemků plánovat a každého zavazovat, co má kde pěstovat a s jakou půdoochrannou technologií. To ve svém důsledku přinese obrovské náklady na nákup nové techniky, které normální ekonomicky uvažující sedlák nemůže pořídit, protože takové investice na malých plochách – de facto flekách, se nemohou nikdy vyplatit. Problém eroze a škod se prostě nevyřeší sortýrováním všech pozemků do dvou či tří škatulek s tím, že se bude a priori zakazovat, co se pěstovat má nebo s čím se na pole smí nebo nesmí vyjet. To je ukázkovým příkladem, jak lze s vaničkou vylít i dítě. Problém řešení se totiž jako vždy přesune z pole na papír, neboť ten, jak známo, snese všechno. V praxi však krom nových omezení, nedojde k potřebným změnám.

Zástupci regionálních ASZ proto ministrovi na jednání v Liblicích sdělili, že požadují takový systém, ve kterém budou tvrdě postihováni ti, kteří erozi způsobí, ale ne aby všem vznikala dopředu byrokratická omezení jenom proto, že se jejich pozemek objevil ve vrstvě LPIS na základě teoretického matematického modelu VÚMOP. Uplatňování takto dosažených výsledků, převedených do mapových zobrazení by mělo být spíše jakýmsi doporučením pro vlastníka či nájemce, že na tomto místě je půda k erozi náchylná. Korektní je ale uvést, že Mze v tom není samo a způsob řešení do jisté míry ovlivňuje tlak EU a její požadavky na rozšíření podmínek GAEC. Efektivním by se mohl také jevit systém doporučeného hospodaření s možností využít například regionálně dostupné poradenské služby od odborníků v rámci VÚMOP.

Ne všechno je ale špatně. Vzpomeňme si jak ještě před pár lety, jak nad takovým „detailem“, jakým byl požadavek řešit erozi a vůbec stav životního prostředí, tehdejší socialističtí ministři jenom nechápavě kroutili hlavou. Tehdejší garnitura na Mze celá léta o ničem jiném, než o výrobě a – ještě lépe o velkovýrobě, nechtěla slyšet. Zaklínadlem vždy bylo, hlavně nic neřešit a sypat stále masivnější dotace a tím „zachovat“ konkurenceschopnost podniků. Bohužel je ale dnes veřejným tajemstvím, že mnohé podniky hospodařící na polích s půlmetrovými rigoly a po léta splavovanou ornicí do škarp silnic a před prahy domů ve vsích, už dávnou svou konkurenceschopnost a ekonomiku ztratily. Takové firmy paradoxně přežívají dál, protože se i do nich zatím dál plošně fedrují státní dotace.

Jistě by ale nebylo správné vinit z této situace ministra, který před pár měsíci nastoupil do rozjetého vlaku změn. Je ale již plnou odpovědností nového vedení, aby skutečně ohlídalo, že tyto úřední mechanismy nepůjdou tím nejsložitějším směrem. K tomu by se mělo využít nyní schváleného půlročního odkladu (tj. do července 2011) aplikace některých nových opatření.

Ing. Jaroslav Šebek, tajemník ASZ ČR